Čínský Jeruzalém

Některé odhady staví maximum ještě výš, na 75 či 100 milionů. Spolu s 20 milio- ny katolíků může být v Číně až 130 milionů křesťanů. Je možné, že je tam už dnes více praktikujících křesťanů než v Evropě. V Číně se staví kostely rychlejším tempem než kdekoli jinde. A tiskne se tam víc Biblí než v kterékoli jiné zemi. Nanjing Amity Printing Company je největším producentem Biblí na světě. Od svého vzniku v roce 1986 jich vytiskla více než 70 milionů včetně 50 milionů výtisků v mandarínštině (standardní čínština) a dalších čínských jazycích Je možné, že během tří desetiletí budou křesťané představovat 20–30 procent čínské populace. Vezmeme-li v úvahu, na jaký odpor křesťanství v průběhu čínských dějin naráželo, bude nám tato skutečnost připadat ještě pozoruhodnější.

.mladší bratr Krista a jeho povstání
To, že protestantství nezakořenilo v Číně dříve, je svým způsobem záhada. Nestoriánští křesťanští misionáři byli v Číně už v 7. století za vlády dynastie Tchang. První římskokatolický kostel postavil v roce 1299 Giovanni da Montecorvino, jmenovaný v roce 1307 arcibiskupem v Chanbaliku. Koncem 14. století však většina těchto křesťanských základen v důsledku nepřátelského postoje dynastie Ming zmizela. Druhá vlna misionářů přišla v 17. století, kdy jezuita Matteo Ricci dostal svolení usadit se v Pekingu. Začátkem 18. století mohlo být v Číně nějakých 300 000 křesťanů. V roce 1724 však přišlo další tvrdé opatření, výnos císaře Jung-čenga o vyhnání a konfiskaci.
Třetí křesťanskou vlnou byly protestantské misie v 19. století. Organizace jako britské misionářské společnosti vysílaly doslova stovky misionářů, aby do nejlidnatější země světa přinesli „dobré zprávy“. Jako první dorazil pětadvacetiletý Angličan jménem Robert Morrison, který připlul do Kantonu v roce 1807. S prací začal již cestou: učil se mandarínštinu a přepisoval Bibli čínskými znaky. V Kantonu pak začal pracovat na latinsko-čínském slovníku. V roce 1814, kdy byl zaměstnancem Východoindické společnosti, měl Morrison dokončeny překlady Skutků apoštolů (1810), Lukášovo evangelium (1811) a knihy Genesis (1814), stejně jako Souhrn doktríny božího vykoupení (1811) a Komentovaného katechismu učení Kristova (1812). To už dokázalo přesvědčit Východoindickou společnost, aby povolila dovoz tiskařského lisu a mechanika k jeho obsluze. Přestože společnost Morrisona později propustila, pokračoval neúnavně dál; přestěhoval se do Melaky, kde založil anglo-čínskou akademii pro „kultivaci evropské a čínské literatury a vědy, především však pro šíření křesťanství po celém východním souostroví“, společným úsilím s Williamem Milnem dokončil překlad Bible (vydané v roce 1823) a vydal také anglickou gramatiku pro čínské studenty i kompletní anglicko-čínský slovník. Než Morrison následoval v roce 1834 svou ženu a svého syna do hrobu v Kantonu, přidal ještě Slovník kantonského dialektu (1828). Tady se protestantská etika slova opravdu stala tělem.
Snahy prvních britských misionářů však měly i své nezamýšlené důsledky. Císařská vláda se snažila křesťanské obracení na víru pod trestem smrti zakázat; posilovalo prý v lidech postoje, od nichž bylo „velmi blízko k povstání“: „Řečené náboženství nedrží duše v úctě a předky ve vážnosti, jde zjevně proti platné nauce. A obyčejní lidé, kteří jdou za takovými bludy a obeznamují se s nimi, v jakém ohledu se liší od davu povstalců?“
Byla to prorocká slova. Na křesťanské misionářství reagoval jistý člověk tím nejextrémnějším způsobem, jaký si lze představit. Chung Siou-čchüan si myslel, že půjde tradiční cestou kariéry v císařské státní službě; podstoupil jednu z řady vyčerpávajících zkoušek schopností, propadl však a jak to u kandidátů bývalo často, po neúspěchu záhy následovalo celkové zhroucení. V roce 1833, právě když se zotavil z pozkouškové deprese, se Chung setkal s Williamem Milnem, spoluautorem (spolu s Robertem Morrisonem) první čínské Bible. Milneho nepochybně znepokojilo, že se Chung náhle prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista. Oznámil, že Bůh ho poslal, aby Čínu zbavil konfuciánství – té introspektivní filozofie, která považovala konkurenci, obchod a pracovitost za zhoubný import ze zahraničí. Chung založil kvazi-křesťanskou Společnost vy- znavačů Boha, která získala podporu desítek milionů Číňanů, sebe pak prohlásil za vůdce Nebeské říše velkého míru, mezi Číňany známé jako Tchaj-pching tchien kuo. Odtud název povstání, do jehož čela se Chung postavil – vzbouření tchaj-pchingů. Rebelové táhli z Kuang-si do Nankingu, který samozvaný Nebeský král prohlásil za své hlavní město. V roce 1853 měli jeho stoupenci, jejichž znamením byly červené kabáty, dlouhé vlasy a přísná segregace pohlaví, pod kontrolou celé údolí řeky Jang-c’-ťiang. Korouhev v trůnním sále nesla slova: „Od Boha přišel příkaz zabít nepřítele a spojit všechny hory a řeky v jedno království.“
Nějakou dobu to vypadalo, že tchaj-pchingové dynastii Čching skutečně svrhnou. Ale povstalcům se nepodařilo dobýt Peking ani Šanghaj. Situace se začala obracet proti nim. V roce 1864 císařská armáda oblehla Nanking. Když město padlo, byl již Chung mrtvý – otrávil se. Jen pro jistotu nechal císař jeho zpopelněné ostatky exhumovat a rozptýlit výstřelem z děla. Poslední armáda tchaj-pchingů byla poražena až v roce 1871. Ztráty na lidských životech byly otřesné: v porovnání se ztrátami všech zemí bojujících v první světové válce více než dvojnásobné. Podle odhadů přišlo v letech 1850–1864 v centrální a jižní Číně v důsledku zuřícího povstání a následného hladomoru a moru o život 20 milionů lidí. Koncem 19. století dospělo mnoho Číňanů k názoru, že misionáři ze Západu jsou stejně jako západní obchodníci s opiem jen dalším rušivým cizím živlem v jejich zemi. Když se britští misionáři po povstání tchaj-pchingů vrátili do Číny, narazili na zesílené nepřátelství vůči cizincům.

.evangelium materiálního pokroku
Nenechali se odradit. Když se James Hudson Taylor jménem Čínské evangelizační společnosti vydal poprvé do Číny, bylo mu dvaadvacet let. Jak sám řekl, nedokázal „snést pohled na sbor tisícovky či více křesťanů, radujících se v bezpečí [v Brightonu], zatímco [za mořem] miliony hynou kvůli nedostatku znalostí“, a v roce 1865 založil Vnitročínskou misii. Strategie, kterou zvolil, spo- čívala v tom, že její misionáři měli chodit v čínském oblečení a nosit copánky éry Čching. Stejně jako David Livingstone v Africe i Taylor ve svém hlavním stanu v Chang-čou šířil křesťanskou doktrínu i moderní medicínu. Dalším neohroženým lovcem lidí pro Vnitročínskou misii byl George Stott, jednonohý rodák z Aberdeenu, který dorazil do Číny ve věku jedenatřiceti let. Jedním z jeho prvních činů bylo otevření knihkupectví v sousedství kaple, kde kázal hlučným davům, které přitahovala spíše zvědavost než touha po spáse. Jeho žena otevřela dívčí internátní školu. Všem misionářům pomáhala získávat konvertity nová, důmyslná evangelizační pomůcka: „kniha beze slov“, kterou vymyslel Charles Haddon Spurgeon a která měla obsahovat klíčové barvy čínské barevné kosmologie. V jedné široce používané verzi, navržené v roce 1875 Američanem Dwightem Lymanem Moodym, představovala černá stránka hřích, rudá Ježíšovu krev, bílá svatost a zlatá nebo žlutá nebesa.
Úplně jinou cestu zvolil Timothy Richard, baptistický misionář ve službách Baptistické misionářské společnosti, který tvrdil, že „Čína potřebuje nejen evangelium lásky a odpuštění, ale také evangelium materiálního pokroku a vědeckých znalostí“. Richard se zaměřoval spíše na čínskou elitu než na zástupy chudáků; v roce 1891 se stal sekretářem Společnosti pro šíření křesťanství a všeobecných znalostí mezi Číňany, silně ovlivnil Kchang Jou-wejovo Hnutí sebe- posílení a byl poradcem samotného císaře. Právě Richard se postaral o otevření první univerzity západního stylu v provincii Šan-si v roce 1902.
V roce 1877 působilo v Číně osmnáct různých křesťanských misií a tři biblické společnosti. V získávání nových misionářů včetně nezvykle vysokého počtu svobodných žen nejen z Anglie, ale i ze Spojených států a Austrálie slavil velké úspěchy osobitý Taylor. Soupeřící misie si v nejlepší protestantské tradici urputně konkurovaly, obzvlášť lítou dostihovou válku pak sváděly Vnitročínská misie a Baptistická misionářská společnost v Šang-si. V roce 1900 však během Boxerského povstání znovu vypukla xenofobie a další bizarní kult, Pěst ve jmé- nu míru a spravedlnosti (I-che-tchuan), se snažil vyhnat ze země všechny „cizí ďábly“ – tentokrát s výslovným souhlasem císařovny vdovy. Než zasáhly mnohonárodní síly a povstání potlačily, zemřelo 58 misionářů Vnitročínské misie i 21 jejich dětí.
Misionáři zaseli mnoho semínek, ale v rostoucím chaosu po definitivním svržení dynastie Čching výhonky chřadly. Zakladatel první čínské republiky Sun- jatsen byl křesťan z provincie Kuan-tung; když však v roce 1925 umíral, stála Čína na pokraji občanské války. Vůdce Kuomintangu (Čínské národní strany) Čankajšek a jeho žena – oba křesťané – v dlouhé občanské válce s komunisty prohráli a museli uprchnout na Tchaj-wan. Krátce po revoluci roku 1949 sepsali Čou En-laj a Y. T. Wu „křesťanský manifest“, který měl svou ideologií a patriotismem podrýt postavení misionářů. Vnitročínská misie svůj personál v letech 1950–1952 z Čínské lidové republiky raději evakuovala. Misionáři byli pryč, většina kostelů byla zavřena nebo se z nich staly továrny. A zavřeny zůstaly dalších třicet let. Křesťané jako Wan Ming-tao, Allen Jüan a Moses Sie, kteří odmítli vstoupit do stranou kontrolovaného protestantského Vlasteneckého hnutí trojí samostatnosti, šli do vězení (na dvacet a více let). Další vlna zavírání kostelů pak přišla v neblahých letech Velkého skoku (1958–1962) – název byl chybný, ve skutečnosti šlo o lidskou rukou vyvolaný hladomor, který si vyžádal kolem 45 milionů životů. Během Kulturní revoluce (1966–1976) se rozmohlo obrazoborectví, jemuž padlo za oběť také mnoho prastarých buddhistických chrámů. Sám Mao, „spasitel pracujícího lidu“, se stal předmětem osobního kultu ještě šílenějšího, než byl kult Hitlerův nebo Stalinův. Jeho levicová manželka Ťiang Čching prohlásila, že v Číně bylo křesťanství uloženo do muzea.
Proto vůbec nepřekvapuje, že Maxu Weberovi a mnoha západním znalcům v pozdějších letech 20. století se pravděpodobnost, že se Čína „zprotestantizuje“, a tudíž zindustrializuje, jevila jako zanedbatelně malá – téměř tak malá jako pravděpodobnost, že se Evropa „odkřesťanští“. Zdálo se, že si Čína může vybrat jen mezi konfuciánskou nehybností a chaosem. O to úžasnější jsou obrovské změny, jichž jsme svědky v dnešní době.

.město s 1339 kostely
Wen-čou v provincii Če-ťiang jižně od Šanghaje je typické tovární město. Se svými 8 miliony obyvatel, jichž stále přibývá, má pověst města s nejlepšími podmínkami pro podnikání v Číně – místa, kde vládne volný trh a role státu je zanedbatelná. Viktoriánec by kraj textilek a hald uhlí poznal okamžitě: je to takový asijský Manchester. Etika práce popohání každého, od toho nejbohatšího podnikatele po posledního továrního dělníka. Ve Wen-čou lidé nejen pracují více hodin než Američané, ale také spoří mnohem větší část svých příjmů. V letech 2001–2007, v době, kdy se americké spoření hroutilo, v Číně přesáhla výše úspor 40 procent hrubého národního důchodu. Čínské domácnosti spoří v průměru více než pětinu peněz, které vydělají, a společnosti spoří formou nerozděleného zisku dokonce ještě víc.
Skutečně fascinující je však skutečnost, že lidé ve Wen-čou si ze Západu dovezli víc než jen etiku práce. Dovezli si také protestantství. Semínka, která tu britští misionáři zaseli před 150 lety, vyklíčila se zpožděním, zato ve velmi mimořádné podobě. Zatímco před Kulturní revolucí bylo ve městě 480 kostelů, dnes je jich tam 1 339 – a to jsou pouze kostely schválené vládou. Kostel, který před sto lety postavil George Stott, dnes každou neděli praská ve švech. Další, který zřídila Vnitročínská misie v roce 1877, byl během Kulturní revoluce zavřený a ke znovuotevření došlo v roce 1982; dnes má kongregace 1 200 věřících. A jsou tu také nové kostely, často s jasně červeným neonovým křížem na střeše. Není divu, že Wen-čou je město známé také jako čínský Jeruzalém. Už v roce 2002 představovali křesťané asi 14 procent jeho obyvatel; dnes je jich určitě víc. A právě toto město prohlásil Mao v roce 1958 za „osvobozené od náboženství“. Ještě v roce 1997 zahájili úředníci tažení za „odstranění křížů“. Dnes to vypadá, že se vzdali. Vesnice kolem Wen-čou se předhánějí, která bude mít vyšší kostelní věž.
Křesťanství v dnešní Číně má k „opiu mas“ daleko. Mezi nejoddanější věřící ve Wen-čou patří tzv. „boss-křesťané“, podnikatelé jako Chan-pching Čang, předseda společnosti Aihao (čínský znak pro toto slovo může znamenat „láska“, „dobrota“ nebo „hobby“), největšího výrobce psacích per na světě. Čan, oddaný křesťan, je živým zosobněním propojení ducha kapitalismu s protestantskou etikou přesně v tom smyslu, jak to chápal Max Weber. Tento bývalý zemědělec začal v roce 1979 podnikat v plastech a o osm let později otevřel svou první fabriku na psací pera. Dnes zaměstnává kolem 5 000 dělníků, kteří vyrábějí až 500 milionů per ročně. Podle jeho názoru křesťanství v Číně vzkvétá proto, že nabízí etický rámec lidem, kteří se potřebují vyrovnat s překvapivě rychlým společenským přechodem od komunismu ke kapitalismu. Důvěra je v dnešní Číně nedostatkové zboží, řekl mi. Vládní úředníci jsou často zkorumpovaní. Obchodní protistrany podvádějí. Dělníci okrádají své zaměstnavatele. Mladé ženy se vdávají a pak mizí s věnem, na které se těžce vydělávalo. Dětská strava se vědomě vyrábí s toxickými přísadami, školy se staví z nekvalitních materiálů. Čan však cítí, že může věřit svým spolukřesťanům, protože ví, že tvrdě pracují a jsou poctiví. Stejně jako v samých začátcích průmyslové revoluce v protestantské Evropě a Americe vystupují i v Číně náboženské komunity jednak jako úvěrové sítě, jednak jako dodavatelské řetězce úvěruschopných, důvěryhodných spoluvěřících.
V minulosti chovaly čínské autority vůči křesťanství hlubokou nedůvěru, a nejen proto, že vzpomínaly na chaos, který vyvolalo povstání tchaj-pchingů.
V prodemokratickém povstání na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) sehráli důležitou roli studenti semináře; dva z vůdců, kteří v létě 1989 patřili k nejhledanějším, se později stali křesťanskými duchovními. Po této krizi přišel ještě jeden tvrdý zákrok proti neoficiálním kostelům. Ironií je, že maoistický utopismus vzbudil chutě, které dnes, kdy je stranické vedení spíše technokratické než spasitelské, dokáže zřejmě uspokojit jen křesťanství. A stejně jako v době povstání tchaj-pchingů inspiruje některé dnešní Číňany křesťanství k tomu, aby přijali za své jisté podivné kulty. Příslušníci Východního hnutí blesku, aktivního v provinciích Che-nan a Chej-lung-ťiang, věří, že Ježíš se vrátil jako žena. Pouštějí se do krvavých bitek se svými úhlavními nepřáteli, Služebníky tří stupňů. Dalším takovým radikálním kvazikřesťanským hnutím je Hnutí znovuzrození, které založil Peter Xu a je známé také jako Církev plného rozsahu nebo jako „Křiklouni“ pro svůj hlasitý způsob uctívání, při němž je povinný pláč. Úřady pohlížejí na podobné sekty, mezi něž patří například zakázané meditační cvičení Falun Gong, jako na sie ťiao neboli (implicitně špatné) kulty. Není těžké pochopit, proč se strana raději snaží přihřát konfuciánství s jeho důrazem na úctu ke starší generaci a na tradiční rovnováhu „harmonické společnosti“. Nepřekvapuje také, že pronásledování křesťanů se vystupňovalo v době konání olympijských her v roce 2008, tedy v době, kdy bylo hlavní město nejvíce vystaveno cizím vlivům.

.prosperita a zbožnost
Protestantství ale bylo tolerováno dokonce i v dobách Maových, a to v podobě oficiálního Vlasteneckého hnutí trojí samostatnosti, postaveného na zásadách samosprávy, samostatnosti a sebepropagace – jinými slovy, bez jakýchkoli cizích vlivů. Dnes je typickým chrámem tohoto hnutí kostel sv. Pavla v Nankingu; kongregace reverenda Kchana Nan-ťinga se tu rozrostla z pár stovek při jeho nástupu v roce 1994 na nějakých 5 000 pravidelných vyznavačů. Kostel je tak populární, že nováčci musí obřady sledovat na uzavřeném televizním okruhu ve čtyřech přilehlých kaplích. Od vydání stranického dokumentu č. 19 z roku 1982 je někdy oficiálně tolerováno hnutí „domácích kostelů“, kongregací, které se více- méně tajně scházejí v bytech a často přejímají americké formy bohoslužby. V samotném Pekingu se vyznavači shromažďují v Siónské církvi reverenda Ťin Ming-ž’ho, neoficiální církvi s 350 členy, z nichž téměř všichni pocházejí z tříd podnikatelů a odborníků a téměř všichni jsou ve věku do čtyřiceti let. Křesťanství se stalo v Číně módou. Bývalý brankář olympijského fotbalového mužstva Kao Chung je křesťan stejně jako televizní herečka Lu Li-pching a pop zpěvák Čeng Ťün. Čínští akademici jako Tchang I otevřeně mluví o tom, že „křesťanská víra může nakonec Čínu dobýt a pokřesťanštit čínskou kulturu“, i když on sám považuje za pravděpodobnější, že buď bude „křesťanství nakonec pohlceno čínskou kulturou po vzoru buddhismu (...) a stane se náboženstvím čínského ražení, tedy bez hříchu“, nebo že si „křesťanství podrží svůj základní západní charakter a ustálí se jako náboženství subkulturní menšiny“.
Zdá se, že alespoň někteří čínští komunističtí vůdci po dlouhém váhání přiznávají, že křesťanství je jedním z největších zdrojů síly Západu. Jistý badatel Čínské akademie společenských věd říká: „Byli jsme požádáni, abychom prozkoumali, co vysvětluje (...) předstih Západu před celým světem. [...] Zpočátku jsme se domnívali, že důvodem byly vaše účinnější zbraně. Pak jsme si mysleli, že to tak je proto, že máte nejlepší politický systém. Později jsme se zaměřili na váš hospodářský systém. Ale během posledních dvaceti let jsme si uvědomili, že jádrem vaší kultury je vaše náboženství: křesťanství. To, co umožnilo vznik kapitalismu a pak úspěšný přechod k demokratické politice, byl křesťanský morální základ společenského a kulturního života. Nemáme o tom nejmenší pochybnost.“
Další akademik, Čuo Sin-pching, řekl, že „křesťanské chápání transcendence“ sehrálo a hraje „velmi důležitou úlohu v tom, že lidé dnešního Západu souhlasí s pluralismem ve společnosti i v politice“: „Pouze vezmeme-li jako kritérium toto chápání transcendence, můžeme pochopit skutečný význam pojmů jako svo- boda, lidská práva, tolerance, rovnost, spravedlnost, demokracie, vláda zákona, univerzálnost a ochrana životního prostředí.“
S tím souhlasí i křesťanský filmař Jüan Č‘-ming: „Tou nejdůležitější věcí, jádrem západní civilizace (...) je křesťanství.“ Podle profesora Čao Siaa, který je sám konvertitou, nabízí křesťanství Číně nový „společný morální základ“, který může omezit korupci, zúžit propast mezi bohatými a chudými, podpořit filantropii a dokonce zabránit znečišťování. „Ekonomická životaschopnost vyžaduje skutečný morální étos,“ říká jiný vědec, „něco víc než pouhé požitkářské konzumenství a nepoctivou strategii“. Dokonce se tvrdí, že Ťiang Ce-min krátce předtím, než odstoupil z funkce čínského prezidenta a generální tajemníka komunistické strany, řekl na shromáždění vysokých představitelů strany, že kdyby mohl vydat jeden dekret, kterým by se Čína řídila, bylo by to „zavedení křesťanství jako oficiálního náboženství Číny“. Jeho nástupce Chu Ťin-tchao svolal v roce 2007 „studijní zasedání“ politbyra k otázce náboženství, kde před pětadvaceti nejmocnějšími muži Číny řekl, že „k vybudování prosperující společnosti je nutné shromáždit vědomosti a sílu zbožných lidí“. XIV. ústřednímu výboru Komunistické strany Číny byla předložena zpráva, která specifikovala tři podmínky udržitelného hospodářského růstu: vlastnická práva jako základ, zákon jako záruka a morálka jako opora.