Pred Vianocami vyšla v českom preklade Rothova novela Pražské orgie. Intelektuálové v kleštích totality, je to už druhé vydanie a vydavateľstvo si touto knihou pri dvadsiatom piatom výročí novembra 1989 zjavne chcelo uctiť autora a jeho vzťah ku komunistickému Československu. Právom. Roth, ako v doslove knihy napísali Helena a Ivan Klímovci, českému disentu pomáhal, prejavoval oň záujem, poznal ho a podporoval ho – napríklad Milana Kunderu. Rothovu novelu, významne ovplyvnenú osobnými zážitkami počas návštevy komunistickej Prahy, spomína aj Martin C. Putna v knihe Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011), osobitne jedna z émocií knihy, ktorú vysloví autorovo alter ego Nathan Zuckerman: „Jak takhle můžete všichni žít?“ Novela je vôbec plná sexu, vulgarizmov a preháňania, ktoré v libertínskych disidentských kruhoch zažil: „Tak proč jste vlastně přijel do Prahy? Kafku nehledáte, nikdo z našich hrdinů v New Yorku vás neposlal a souložit nechcete. Nechcete fakovat. Já tohle slovo miluji.“ Ale o sex v skutočnosti nejde, o lásku už vôbec nie, cieľom je navodenie istej atmosféry, pomerne bezradnej, nutno dodať.
Román sa začína v New Yorku 11. januára 1976, Zuckerman vedie rozhovor s českým emigrantom Sisovským a jeho milenkou. Ten mu povie o tajomnom klenote jidiš literatúry, poviedkach svojho otca, ktoré skrýva jeho bývalá žena a nechce ich nikomu dať. Okamžite sa prejaví najlepšia kvalita Rotha: schopnosť vyjadriť v krátkom odseku komplikovanú vec, a pritom jednoducho. „Tam bych mohl zůstat aspoň Čechem – když už ne spisovatelem. A na Západě zase mohu být spisovatel, ale už ne Čech. (..) Ale jediné, o čem jsem schopný psát, je tolik svázáno se životem doma, že jenom tam to může mít ohlas, o který mi jde.“ Alebo na inom mieste: „Vy Američané uvažujete v rozměrech jednoho nebo dvou let, Rusové uvažují v rozměrech století.“
Roth priblížil americkému publiku pokročilú normalizáciu, Prahu pred Chartou 77, komunistický režim, ktorý sa ešte ničoho nebál. Mesto prefízlované, neslobodné a v niektorých disidentských kruhoch nebezpečne sa utiekajúce k pudovej zábave, čo bolo správanie, ktorým dotyční dramatici, intelektuáli či herečky ohrozovali to, ak už nie sami seba. Ak sa niečomu Roth čudoval, bolo to práve toto. „Co přišli Rusové, nejlepší orgie v Evropě sa pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím víc se souloží. U Klenka můžete mít, na so si spomenete. (..) Poďte na orgie, Zuckermane – budete svědkem posledního stadia revoluce.“ Na inom mieste na to nadviaže: „V Praze můžete vyvádět, jak chcete, nikdo ani nemrkne. Takovou svobodu v New Yorku nemáte.“
Zuckerman sa v Prahe rýchlo zorientuje, okamžite navštívi „správnych“ ľudí, a svoju pozornosť upriami na Olgu, Sisovského bývalú manželku, ktorá niekde doma skrýva neznáme rukopisy. Olga je „neupravená, drzá a bezmocná tou hlubokou nevykořenitelnou sexuální bezmocností, jež kdysi vyvolávala u boržoázních manželů pýchu v obývacím pokoji a suverenitu v posteli.“ Olga mu, pochopiteľne, rukopis nechce dať, chce Zuckermana zviesť, utiecť s ním na Západ, vydať sa za neho, hoc aj účelovo. Amerického spisovateľa však trochu bizarne varuje neznámy študent a veci dostanú rýchly spád. Zuckerman na Olgu pritlačí, román dostane a v spoločnosti ministra kultúry odchádza s donútením na letisko. Hoci tam mu rukopis režim zhabal a ten sa navždy stratil, skutočnosť, sko sme napísali už vyššie, bola iná. Roth pomohol viacerým českým autorom k svetovému publiku, nejeden stratený román tak zachránil.
Hoci sa Roth v iných románoch z amerických dejín, vrátane antikomunistického maccarthizmu (Vzala jsem si komunistu) posmieval, československým komunistom rozumel. Ich vzťahu k Moskve (prerozprávaný dialóg ministra kultúry medzi Dubčekom a Brežnevom), ale aj falošnému patriotizmu československých komunistov: „Tohle je malá země, je nás patnáct miliónů a jsme závislí – a vždycky jsme byli – na dobré vůli mocnějšího souseda. Češi, kteří podněcují odpor vůči našemu mocnému sousedu, nejsou žádní vlastenci – to jsou nepřátelé.“ Proti nim stoja tí, ktorí chápu príkaz dňa, nevysmievajú sa zo spoločenského poriadku a nevidia vo všetkom len to najhoršie – „to jsou naši realisté. (..) Toto jsou lidé, kterým vděčíme za to, že naše milovaná země dosud všechno přežila.“
Hoci sa Pražské orgie snažia od začiatku šokovať jazykom aj scénami, politicky je to realistická kniha. Určite realistickejšia, než zahraničná politika USA v tom čase. Vtipným záverom knihy je, ako si Roth tak trochu urobil žart zo samého seba – to, ako sa nechal chytiť a odvliecť na letisko, aj odobrať si rukopis.
Román sa začína v New Yorku 11. januára 1976, Zuckerman vedie rozhovor s českým emigrantom Sisovským a jeho milenkou. Ten mu povie o tajomnom klenote jidiš literatúry, poviedkach svojho otca, ktoré skrýva jeho bývalá žena a nechce ich nikomu dať. Okamžite sa prejaví najlepšia kvalita Rotha: schopnosť vyjadriť v krátkom odseku komplikovanú vec, a pritom jednoducho. „Tam bych mohl zůstat aspoň Čechem – když už ne spisovatelem. A na Západě zase mohu být spisovatel, ale už ne Čech. (..) Ale jediné, o čem jsem schopný psát, je tolik svázáno se životem doma, že jenom tam to může mít ohlas, o který mi jde.“ Alebo na inom mieste: „Vy Američané uvažujete v rozměrech jednoho nebo dvou let, Rusové uvažují v rozměrech století.“
Roth priblížil americkému publiku pokročilú normalizáciu, Prahu pred Chartou 77, komunistický režim, ktorý sa ešte ničoho nebál. Mesto prefízlované, neslobodné a v niektorých disidentských kruhoch nebezpečne sa utiekajúce k pudovej zábave, čo bolo správanie, ktorým dotyční dramatici, intelektuáli či herečky ohrozovali to, ak už nie sami seba. Ak sa niečomu Roth čudoval, bolo to práve toto. „Co přišli Rusové, nejlepší orgie v Evropě sa pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím víc se souloží. U Klenka můžete mít, na so si spomenete. (..) Poďte na orgie, Zuckermane – budete svědkem posledního stadia revoluce.“ Na inom mieste na to nadviaže: „V Praze můžete vyvádět, jak chcete, nikdo ani nemrkne. Takovou svobodu v New Yorku nemáte.“
Zuckerman sa v Prahe rýchlo zorientuje, okamžite navštívi „správnych“ ľudí, a svoju pozornosť upriami na Olgu, Sisovského bývalú manželku, ktorá niekde doma skrýva neznáme rukopisy. Olga je „neupravená, drzá a bezmocná tou hlubokou nevykořenitelnou sexuální bezmocností, jež kdysi vyvolávala u boržoázních manželů pýchu v obývacím pokoji a suverenitu v posteli.“ Olga mu, pochopiteľne, rukopis nechce dať, chce Zuckermana zviesť, utiecť s ním na Západ, vydať sa za neho, hoc aj účelovo. Amerického spisovateľa však trochu bizarne varuje neznámy študent a veci dostanú rýchly spád. Zuckerman na Olgu pritlačí, román dostane a v spoločnosti ministra kultúry odchádza s donútením na letisko. Hoci tam mu rukopis režim zhabal a ten sa navždy stratil, skutočnosť, sko sme napísali už vyššie, bola iná. Roth pomohol viacerým českým autorom k svetovému publiku, nejeden stratený román tak zachránil.
Hoci sa Roth v iných románoch z amerických dejín, vrátane antikomunistického maccarthizmu (Vzala jsem si komunistu) posmieval, československým komunistom rozumel. Ich vzťahu k Moskve (prerozprávaný dialóg ministra kultúry medzi Dubčekom a Brežnevom), ale aj falošnému patriotizmu československých komunistov: „Tohle je malá země, je nás patnáct miliónů a jsme závislí – a vždycky jsme byli – na dobré vůli mocnějšího souseda. Češi, kteří podněcují odpor vůči našemu mocnému sousedu, nejsou žádní vlastenci – to jsou nepřátelé.“ Proti nim stoja tí, ktorí chápu príkaz dňa, nevysmievajú sa zo spoločenského poriadku a nevidia vo všetkom len to najhoršie – „to jsou naši realisté. (..) Toto jsou lidé, kterým vděčíme za to, že naše milovaná země dosud všechno přežila.“
Hoci sa Pražské orgie snažia od začiatku šokovať jazykom aj scénami, politicky je to realistická kniha. Určite realistickejšia, než zahraničná politika USA v tom čase. Vtipným záverom knihy je, ako si Roth tak trochu urobil žart zo samého seba – to, ako sa nechal chytiť a odvliecť na letisko, aj odobrať si rukopis.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.