„Právě proto, že jsme taková banda levičáků, tak si vezmeme na paškál naše kartely a oligarchii.” Bankrotující Řecko chce totiž vyměnit svůj nikdy nesplatitelný dluh (177 procent HDP) za věčné dluhopisy, z nichž by splácelo jen úrok (pochopitelně, opět snížený) podle výše primárního rozpočtového přebytku nad 1,5 procenta HDP, který letos odhaduje na nepravděpodobné 2,9 procenta.
Z Bruselu, Frankfurtu i Berlína však zaznívají rezolutní hlasy: dluhy jsou stejně suverénní jako řecká vláda a musí se platit. Nevymlouvejte se na demokracii! A za německým ne stojí v eurozóně ještě tvrdší Finové (mají před volbami, ve kterých jako všude je ohrožen unijní establishment) a také Holanďané a na rozdíl od dnešního Řecka stále o dost chudší Baltové i Slováci. Jenomže bankrot je bankrot, i když vnitřní, naordinovaný Řecku na záchranu eura a půjčky nejsou odpustky (ostatně byly sníženy už třikrát). Měly přinutit neochotné Řeky reformovat hospodářství, jenomže to nešlo tak hladce a nezaměstnanost vzrostla na 26 procent, ekonomika spadla o 22 procent a státní dluh narostl vůči DPH o 35 procent, nemluvě o nesolventních bankách, které si stále musí půjčovat z Evropské banky. Půl milionů mladých a nejschopnějších vyhnala krize do ciziny. Společnost bez naděje se hroutí.
.konec škrtů
A tak se celkem pochopitelně proti politice úspor Řekové vzbouřili a jejich rebelantská vláda ještě tentýž den po zvolení slíbila zastavit privatizaci, zvýšit penze i sociální pomoc chudým, najmout propuštěné státní úředníky a uklizečky zpátky. Konec škrtů.
Už miliony slov anglojazyčných ekonomů, neovlivněných evropskou integrační ideologií včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny, bylo během šestileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) nemůže dlouhodobě fungovat. Proč další půjčky (místo odpisů) těžce zadluženým a současně úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají hospodářství, rozhodně ne dostatečně rychle, aby se ekonomická krize nepřevlékla v krizi politickou. Reformy jsou sice potřebné a nafouklý státní provoz musí splasknout, ale v krizi jen prohlubují krizi. Zeštíhlení přebujelého státu bylo jistě zapotřebí, ale úbytek hotovosti v oběhu měl být kompenzován nižšími daněmi a výpadek státních příjmů mohl být placen z levných půjček, což unijní politika nikdy nepochopila. Stačí vzpomenout deflační třicátá léta, kdy se Německo drželo zlatého standartu. Samozřejmě, v ekonomii záleží i na mnoha specifických a místních faktorech včetně těch politických a psychologických. Baltské státy (vázané na euro) a Irsko se skutečně proškrtaly z deflačního propadu — existovala tu ovšem disciplina, důvěra ve státní instituce a silná politická vůle, nemluvě o absenci černého trhu a korupci.
Půjčky nesolventním dlužníkům byly pokrytecky vysvětlovány jako solidární
pomoc hospodářská. Bankrotu se ale Jižané dodnes smrtelně bojí a vlivu před úvěrovou krizí podhodnoceného a dnes nadhodnoceného eura běžní občané nerozumějí. Úpadek a emigrace schopných ve všech postižených jižních státech donedávna narůstaly a ani Španělsko a Portugalsko, které jsou na tom přece jen o něco lépe než Řecko, ztracenou generaci zpátky nepřivolají a více než dvacetiprocentní nezaměstnanosti se ještě dlouho nezbaví. V Předalpí se už ale propadla do recese Itálie (její státní dluh 137 procent HDP stále roste) a stagnuje i Francie. V Evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, nový francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům spojili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat. Ostatně, monetární politika neřeší vysoké daně, byrokracii, zaměstnanecké kartely a špatné podnikatelské poměry ani půjčky začínajícím firmám (venture capital). Medián platů neporoste, ostatně nevzrostl ani v Americe. Stárnoucí společnost bude šetřit i nadále. Devalvace eura na nějaký čas export oživí, stagnaci zpomalí, časem ale budou devalvovat i jiní.
.řecko je extrém
Před vstupem do unie (1981) šlo o chudou zemi, která se pomalu a vlastními silami vyhrabala z válečných ruin a občanské války s deficitem 22 procent HDP. „Integrační pomoc” po vstupu do Unie „vyhnala” kupodivu deficit za deset let na 71 procent. Symbioza dotační korupce s řeckým návykem klientelismu a podplácení, nutným k přežití v osmánském impériu, vytvořila nejzkorumpovanější politickou třídu v Evropě. Obě strany, jež se střídaly u vlády, ochotně vyráběly falešná makroekonomická i fiskální data. Pro slávu eura bylo Řecko přijato do eurozóny, ačkoli se to vědělo. Bylo malé, vymanilo se z diktatury a šlo přece o staroslavnou kolébku demokracie. Ostatně, politici Evropské unie nikdy nevěděli, že jsou Evropy dvě, dvě politicky odlišné civilizace. Měli představu jedné Evropy (a někdy i budování jedné celosvětové civilizace) a ve snu netušili, že Řecko patří do té Putinovy pravoslavné, se Západem těžko pokud vůbec slučitelné.
Co teď z Řeckem? Premiér Alexis Tsipras se svou nacionálně protiněmeckou rétorikou připadá Seveřanům jako šílenec. Der Spiegel se diví, že euro, které mělo sjednotit evropské národy, je štve proti sobě. Němci ale po straně výhodu podhodnoceného severního eura neochotně přiznávají. Angela Merkelová na tajném sezení unijní ekonomické rady v létě 2012, kde se jednalo, zda nechat Řecko padnout, se ještě rozpadu eurozóny obávala. Dnes už ne, řecké dluhopisy nejsou v bankách. Nechá teď pro výstrahu bouřícím se Španělům a Italům Řecko zbankrotovat? Nebo něco pustí, ačkoli je většina Němců proti a může to vyvolat požadavky u dalších dlužníků? Neřízený bankrot by děsivý byl, ale o to rychleji by se Řecko vzpamatovalo a bylo příkladem i pro ostatní.
Kompromis možný jistě je, má však pro řecké politiky malou vadu. V Řecku totiž znamená také zradu.
Z Bruselu, Frankfurtu i Berlína však zaznívají rezolutní hlasy: dluhy jsou stejně suverénní jako řecká vláda a musí se platit. Nevymlouvejte se na demokracii! A za německým ne stojí v eurozóně ještě tvrdší Finové (mají před volbami, ve kterých jako všude je ohrožen unijní establishment) a také Holanďané a na rozdíl od dnešního Řecka stále o dost chudší Baltové i Slováci. Jenomže bankrot je bankrot, i když vnitřní, naordinovaný Řecku na záchranu eura a půjčky nejsou odpustky (ostatně byly sníženy už třikrát). Měly přinutit neochotné Řeky reformovat hospodářství, jenomže to nešlo tak hladce a nezaměstnanost vzrostla na 26 procent, ekonomika spadla o 22 procent a státní dluh narostl vůči DPH o 35 procent, nemluvě o nesolventních bankách, které si stále musí půjčovat z Evropské banky. Půl milionů mladých a nejschopnějších vyhnala krize do ciziny. Společnost bez naděje se hroutí.
.konec škrtů
A tak se celkem pochopitelně proti politice úspor Řekové vzbouřili a jejich rebelantská vláda ještě tentýž den po zvolení slíbila zastavit privatizaci, zvýšit penze i sociální pomoc chudým, najmout propuštěné státní úředníky a uklizečky zpátky. Konec škrtů.
Už miliony slov anglojazyčných ekonomů, neovlivněných evropskou integrační ideologií včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny, bylo během šestileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) nemůže dlouhodobě fungovat. Proč další půjčky (místo odpisů) těžce zadluženým a současně úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají hospodářství, rozhodně ne dostatečně rychle, aby se ekonomická krize nepřevlékla v krizi politickou. Reformy jsou sice potřebné a nafouklý státní provoz musí splasknout, ale v krizi jen prohlubují krizi. Zeštíhlení přebujelého státu bylo jistě zapotřebí, ale úbytek hotovosti v oběhu měl být kompenzován nižšími daněmi a výpadek státních příjmů mohl být placen z levných půjček, což unijní politika nikdy nepochopila. Stačí vzpomenout deflační třicátá léta, kdy se Německo drželo zlatého standartu. Samozřejmě, v ekonomii záleží i na mnoha specifických a místních faktorech včetně těch politických a psychologických. Baltské státy (vázané na euro) a Irsko se skutečně proškrtaly z deflačního propadu — existovala tu ovšem disciplina, důvěra ve státní instituce a silná politická vůle, nemluvě o absenci černého trhu a korupci.
Půjčky nesolventním dlužníkům byly pokrytecky vysvětlovány jako solidární
pomoc hospodářská. Bankrotu se ale Jižané dodnes smrtelně bojí a vlivu před úvěrovou krizí podhodnoceného a dnes nadhodnoceného eura běžní občané nerozumějí. Úpadek a emigrace schopných ve všech postižených jižních státech donedávna narůstaly a ani Španělsko a Portugalsko, které jsou na tom přece jen o něco lépe než Řecko, ztracenou generaci zpátky nepřivolají a více než dvacetiprocentní nezaměstnanosti se ještě dlouho nezbaví. V Předalpí se už ale propadla do recese Itálie (její státní dluh 137 procent HDP stále roste) a stagnuje i Francie. V Evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, nový francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům spojili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat. Ostatně, monetární politika neřeší vysoké daně, byrokracii, zaměstnanecké kartely a špatné podnikatelské poměry ani půjčky začínajícím firmám (venture capital). Medián platů neporoste, ostatně nevzrostl ani v Americe. Stárnoucí společnost bude šetřit i nadále. Devalvace eura na nějaký čas export oživí, stagnaci zpomalí, časem ale budou devalvovat i jiní.
.řecko je extrém
Před vstupem do unie (1981) šlo o chudou zemi, která se pomalu a vlastními silami vyhrabala z válečných ruin a občanské války s deficitem 22 procent HDP. „Integrační pomoc” po vstupu do Unie „vyhnala” kupodivu deficit za deset let na 71 procent. Symbioza dotační korupce s řeckým návykem klientelismu a podplácení, nutným k přežití v osmánském impériu, vytvořila nejzkorumpovanější politickou třídu v Evropě. Obě strany, jež se střídaly u vlády, ochotně vyráběly falešná makroekonomická i fiskální data. Pro slávu eura bylo Řecko přijato do eurozóny, ačkoli se to vědělo. Bylo malé, vymanilo se z diktatury a šlo přece o staroslavnou kolébku demokracie. Ostatně, politici Evropské unie nikdy nevěděli, že jsou Evropy dvě, dvě politicky odlišné civilizace. Měli představu jedné Evropy (a někdy i budování jedné celosvětové civilizace) a ve snu netušili, že Řecko patří do té Putinovy pravoslavné, se Západem těžko pokud vůbec slučitelné.
Co teď z Řeckem? Premiér Alexis Tsipras se svou nacionálně protiněmeckou rétorikou připadá Seveřanům jako šílenec. Der Spiegel se diví, že euro, které mělo sjednotit evropské národy, je štve proti sobě. Němci ale po straně výhodu podhodnoceného severního eura neochotně přiznávají. Angela Merkelová na tajném sezení unijní ekonomické rady v létě 2012, kde se jednalo, zda nechat Řecko padnout, se ještě rozpadu eurozóny obávala. Dnes už ne, řecké dluhopisy nejsou v bankách. Nechá teď pro výstrahu bouřícím se Španělům a Italům Řecko zbankrotovat? Nebo něco pustí, ačkoli je většina Němců proti a může to vyvolat požadavky u dalších dlužníků? Neřízený bankrot by děsivý byl, ale o to rychleji by se Řecko vzpamatovalo a bylo příkladem i pro ostatní.
Kompromis možný jistě je, má však pro řecké politiky malou vadu. V Řecku totiž znamená také zradu.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.