Dočkal jsem se bouřlivých reakcí – od nadšených až po nenávistné. Většina politiků včetně pravicových můj výrok odmítla a prezident Miloš Zeman mě označil za historického analfabeta. Čeho jsem se nedočkal, jsou kvalitní protiargumenty. Z čeho vycházím?
Ano, v euforii z porážky Německa lidé Rusy vítali šeříky. Osvobozena byla však značná část západní Evropy vojsky demokratických spojenců. Tyto státy, včetně západního sektoru poraženého Německa, se staly svobodnými a demokratickými. Československu Rudá armáda svobodu nepřinesla. V historicky velmi krátké době byl jeden totalitní režim vystřídán jiným.
Myslí si vážně někdo, že by KSČ tak snadno nastolila a udržela totalitu, kdyby nehrozil návrat Rudé armády? Že Stalin přesvědčil Jana Masaryka o naší neúčasti na Marshallově plánu, který vláda přijala, brilantními argumenty, a ne hrubým nátlakem?
Je jasné, že českoslovenští demokratičtí politici se v letech 1943 – 1948 dopustili řady fatálních chyb. Návštěva Beneše v Moskvě a československo-sovětská smlouva byly drahým omylem. A Češi si, na rozdíl od Slováků, v roce 1946 zvolili komunisty. Nedali jim však většinu hlasů a rozhodně nevolili totalitu.
Vojáci Rudé armády se u nás od počátku chovali jako dobyvatelé: kradli a loupili. Znásilňovali. Nešlo jen o pár hodinek a bicyklů: když od nás odjížděly po válce kolony ruských vojáků, byly plné povozů po okraj naložených nábytkem a cennostmi. Od května 1945 považovali Rusové toto území za svoji válečnou kořist.
Nezpochybňuji zásadní roli Rudé armády při porážce nacismu. Kdyby nás Rusové nezbavili nacistů, je docela možné, že by Česko jako národ dnes buď neexistovalo, nebo bylo výrazně zdecimováno. Za to je třeba být vděčný Rusům, ale i Ukrajincům, Bělorusům, Kazachům, stejně jako odboji, Ruské osvobozenecké armádě generála Vlasova, která se na pražských operacích výrazně podílela, a dalším bojovníkům proti nacismu. Čest památce všech, kteří padli v boji proti nacismu – včetně vojáků Rudé armády.
Zároveň nesmíme zapomínat, že po uzavření paktu Hitler-Stalin Rudá armáda v září 1939 přepadla Polsko, a to ani ne tři týdny poté, co Polsko napadl její tehdejší de facto spojenec, nacistický wehrmacht. V listopadu 1939 pak Rudá armáda přepadla Finsko. O rok později obsadila Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Besarábii. V roce 1944 se zastavila za Vislou u Varšavy a čekala, až Varšavské povstání (jehož cílem bylo, mimochodem, osvobodit Varšavu předtím, než do ní vstoupí Rusové) vykrvácí, a teprve potom zaútočila na oslabené Němce.
Ve světle těchto událostí, které komunistická propaganda zamlčovala, máme věřit, že se Rudá armáda najednou v roce 1945 rozhodla udělat dobrý skutek a přinést nám svobodu? Absurdní. Budeme-li i dál papouškovat slogan komunistických historiků o „osvobození Československa Rudou armádou“, nebude mít slovo osvobození – ve smyslu nastolení svobody – žádný skutečný význam. Porážka nacismu a – ano, i dobytí, jsou tu mnohem přesnější.
.autor je hostující profesor na New York University.
Ano, v euforii z porážky Německa lidé Rusy vítali šeříky. Osvobozena byla však značná část západní Evropy vojsky demokratických spojenců. Tyto státy, včetně západního sektoru poraženého Německa, se staly svobodnými a demokratickými. Československu Rudá armáda svobodu nepřinesla. V historicky velmi krátké době byl jeden totalitní režim vystřídán jiným.
Myslí si vážně někdo, že by KSČ tak snadno nastolila a udržela totalitu, kdyby nehrozil návrat Rudé armády? Že Stalin přesvědčil Jana Masaryka o naší neúčasti na Marshallově plánu, který vláda přijala, brilantními argumenty, a ne hrubým nátlakem?
Je jasné, že českoslovenští demokratičtí politici se v letech 1943 – 1948 dopustili řady fatálních chyb. Návštěva Beneše v Moskvě a československo-sovětská smlouva byly drahým omylem. A Češi si, na rozdíl od Slováků, v roce 1946 zvolili komunisty. Nedali jim však většinu hlasů a rozhodně nevolili totalitu.
Vojáci Rudé armády se u nás od počátku chovali jako dobyvatelé: kradli a loupili. Znásilňovali. Nešlo jen o pár hodinek a bicyklů: když od nás odjížděly po válce kolony ruských vojáků, byly plné povozů po okraj naložených nábytkem a cennostmi. Od května 1945 považovali Rusové toto území za svoji válečnou kořist.
Nezpochybňuji zásadní roli Rudé armády při porážce nacismu. Kdyby nás Rusové nezbavili nacistů, je docela možné, že by Česko jako národ dnes buď neexistovalo, nebo bylo výrazně zdecimováno. Za to je třeba být vděčný Rusům, ale i Ukrajincům, Bělorusům, Kazachům, stejně jako odboji, Ruské osvobozenecké armádě generála Vlasova, která se na pražských operacích výrazně podílela, a dalším bojovníkům proti nacismu. Čest památce všech, kteří padli v boji proti nacismu – včetně vojáků Rudé armády.
Zároveň nesmíme zapomínat, že po uzavření paktu Hitler-Stalin Rudá armáda v září 1939 přepadla Polsko, a to ani ne tři týdny poté, co Polsko napadl její tehdejší de facto spojenec, nacistický wehrmacht. V listopadu 1939 pak Rudá armáda přepadla Finsko. O rok později obsadila Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Besarábii. V roce 1944 se zastavila za Vislou u Varšavy a čekala, až Varšavské povstání (jehož cílem bylo, mimochodem, osvobodit Varšavu předtím, než do ní vstoupí Rusové) vykrvácí, a teprve potom zaútočila na oslabené Němce.
Ve světle těchto událostí, které komunistická propaganda zamlčovala, máme věřit, že se Rudá armáda najednou v roce 1945 rozhodla udělat dobrý skutek a přinést nám svobodu? Absurdní. Budeme-li i dál papouškovat slogan komunistických historiků o „osvobození Československa Rudou armádou“, nebude mít slovo osvobození – ve smyslu nastolení svobody – žádný skutečný význam. Porážka nacismu a – ano, i dobytí, jsou tu mnohem přesnější.
.autor je hostující profesor na New York University.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.