Nie je to beletria, skôr literatúra faktu, ale napísaná pútavo takmer ako román. Nijaká štylistická kvetnatosť; ak sú opisované veci a javy naozaj hrôzostrašné, často im väčšmi svedčia jednoduché vyjadrovacie prostriedky. Ich strohosť, ich nahota, ich prosté stavanie do kontrapunktických pozícií vstrekne hrôzostrašnosť predložených príbehov hlbšie pod čitateľskú kožu, ostrejšie vyjaví krutosti života jednotlivcov i spoločností.
Dina Gottlieb-Babbitt, ktorej osud sa vinie celou knihou, sa narodila v židovskej rodine v Brne, tam aj študovala na výtvarnej vysokej škole. V roku 1941 sa dostala do severočeského Terezína, ktorého hlavná pevnosť sa počas vojny zmenila na židovské geto a malá pevnosť slúžila ako väznica pražského gestapa.
.portrétistka Dina
„Terezín: klaustrofobické městečko, které ,Führer daroval Židům´. Záhony, květiny, hudební pavilon a ukazatele ,Lázně´ nebo ,Park´, a v tom parku navíc dětské hřiště. A jídelní lístek v čisté jídelně. A vybrané zboží ve výkladních skříních. Jenže pouze jednou, když v roce 1944 přijela delegace Mezinárodního Červeného kříže, který se zajímal o Židy ze západní Evropy, protože sem nevozili jen ty české. Představení v ghettu se muselo povést, proto už se začaly uvězněné děti na tuto příležitost připravovat. Měly na ulici objímat velitele Rahma a prosit ho: ´Strýčku, pohraj si s námi.´ Odpověděl: ,Dnes ne, dnes nemám čas, ale zítra to napravím.´ A vytáhl z kapsy plechovku sardinek. Na to měly děti zakřičet: ,Zase sardinky?!´“
Po roku Dinu z Terezína odviezli do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau. Na vstupnej bráne bol nápis Arbeit macht frei – Práca oslobodzuje. Ale s prácou to v Osvienčime bolo zložité: „Höss sliboval, že vězni dosáhnou pětasedmdesáti procent výkonnosti německého dělníka. Ukázalo se ale, že nikdy nepřekročili třicet procent. Rozdílné zájmy.“ Konflikt. Jedna strana potrebovala „pracanty, ale tábor měl na starosti konečné řešení a sázel na vyhlazování“.
V niektorých prípadoch však práca predsa len viedla k slobode. O Dine Gottliebovej sa v tábore rozšírilo, že vie kresliť a maľovať. Najprv to boli čísla na barakoch, potom portréty väzniteľov, steny detského „pavilónu“ vyzdobila výjavom zo svojho obľúbeného filmu – Disneyho Snehulienky. Medzitým Anjel smrti Josef Mengele v Birkenau skúmal a skúmal a skúmal. O všetkom si robil podrobné záznamy. Súčasťou jeho „lekárskych“ spisov boli aj fotografie. Samozrejme, čiernobiele, taká bola doba. A tie veru nevystihovali realitu veľmi presne. Doktor bol precízny. Farba je v súvislosti s Rómami, ktorým sa obzvlášť „venoval“, predsa (dodnes) výnimočne dôležitá. Maľba vodovkami sa na vystihnutie odtieňa hodí ako uliata. Dina teda tvorila pre Mengeleho portréty jeho obetí (i jeho samotného) a vďaka tomu prežila nielen ona, ale zachránila aj svoju matku. „Vězni s pózováním souhlasili. Malíři se shodli na tom, že pro to lidé mají slabost, na svobodě i v táboře. I když jsou nemocní, zničení nebo mají vředy. Jednou si Turalski všiml, že jeho spoluvězeň po apelu vytahuje zpod slamníku svůj portrét a dívá se na něj. Dělal to každý den. Měl radost, že je to on, ještě žije a vypadá aspoň trochu k světu.“
.zigeunerlager
Lidia Ostałovska sa cez svoju hrdinku dostáva do rómskej časti koncentráku, takzvanej Sekcie BIIe. Rómovia si mohli ponechať svoje pôvodné oblečenie, hudobné nástroje... V tom sa líšili od iných sekcií. A ešte v niečom: „Romský odpor nebyl tajemstvím. Oberleutnant Walther, velitel popravčí čety, v tajné zprávě varoval: ,Jednodušší je zabíjet Židy než Cikány. Podotýkám, že Židé jdou na smrt smířeněji, stojí klidně, zatímco Cikáni pláčou, křičí a neustále se hýbou, dokonce i na samotném popravišti. Někteří dokonce skáčou před výstřely do vykopaných hrobů a snaží se předstírat, že jsou mrtví.´“
Kniha však ide ďalej. Oslobodenie. Roky po ňom. Návraty, hľadanie. Účtovanie. Ale aj bezzubé nezúčtovanie. Vajatanie. Neprijímanie viny. Tragický nádych sa napriek mieru nemení. Jeden neľudský štátny režim nahradila iná vraždiaca mašinéria. Perzekúcie pokračujú. Intolerancia rozkvitá. Zabúda sa. Na pôde bývalého koncentračného tábora Osvienčim-Brezinka vzniká múzeum. V totalitných časoch budovania socializmu sa nespomína, že tam len pred pár rokmi umierali státisíce Židov. Len Poliaci, Rusi, Česi, Maďari... Blok 13 je „zasvätený“ antifašistom z Nemeckej demokratickej republiky (!). Práve v ňom po páde komunizmu zriaďujú Rómovia svoj pavilón. „Na prosbu mladých starci v kloboucích neuměle vyprávějí novinářům o Zigeunerlageru, ačkoli je to pro ně utrpení.“ Snažia sa o historické, politické i spoločenské uznanie rómskeho holokaustu. Je to beh na dlhú trať. Nemecko sa bráni odškodňovaniu voľakedajších väzňov. Tvrdí, že neboli deportovaní a zabíjaní pre rasovú inakosť, ale preventívne, na príčine sú predsa ich zločinecké sklony...
V bloku trinásť visí sedem akvarelových portrétov rómskych osvienčimských spoluväzňov Diny Gottliebovej. Od ich vzniku ubehlo asi sedemdesiat rokov. Pavučina príbehov, ktorá je s nimi spätá, vypovedá o dvadsiatom storočí viac a presnejšie, ako by sme na prvý pohľad očakávali.
.autorka je spolupracovníčka .týždňa.
Lidia Ostałovska: Akvarely pro Mengeleho (Farby wodne). Nakladatelství P3K, Praha 2014. Preložila Lucie Zakopalová.
Dina Gottlieb-Babbitt, ktorej osud sa vinie celou knihou, sa narodila v židovskej rodine v Brne, tam aj študovala na výtvarnej vysokej škole. V roku 1941 sa dostala do severočeského Terezína, ktorého hlavná pevnosť sa počas vojny zmenila na židovské geto a malá pevnosť slúžila ako väznica pražského gestapa.
.portrétistka Dina
„Terezín: klaustrofobické městečko, které ,Führer daroval Židům´. Záhony, květiny, hudební pavilon a ukazatele ,Lázně´ nebo ,Park´, a v tom parku navíc dětské hřiště. A jídelní lístek v čisté jídelně. A vybrané zboží ve výkladních skříních. Jenže pouze jednou, když v roce 1944 přijela delegace Mezinárodního Červeného kříže, který se zajímal o Židy ze západní Evropy, protože sem nevozili jen ty české. Představení v ghettu se muselo povést, proto už se začaly uvězněné děti na tuto příležitost připravovat. Měly na ulici objímat velitele Rahma a prosit ho: ´Strýčku, pohraj si s námi.´ Odpověděl: ,Dnes ne, dnes nemám čas, ale zítra to napravím.´ A vytáhl z kapsy plechovku sardinek. Na to měly děti zakřičet: ,Zase sardinky?!´“
Po roku Dinu z Terezína odviezli do koncentračného tábora Auschwitz-Birkenau. Na vstupnej bráne bol nápis Arbeit macht frei – Práca oslobodzuje. Ale s prácou to v Osvienčime bolo zložité: „Höss sliboval, že vězni dosáhnou pětasedmdesáti procent výkonnosti německého dělníka. Ukázalo se ale, že nikdy nepřekročili třicet procent. Rozdílné zájmy.“ Konflikt. Jedna strana potrebovala „pracanty, ale tábor měl na starosti konečné řešení a sázel na vyhlazování“.
V niektorých prípadoch však práca predsa len viedla k slobode. O Dine Gottliebovej sa v tábore rozšírilo, že vie kresliť a maľovať. Najprv to boli čísla na barakoch, potom portréty väzniteľov, steny detského „pavilónu“ vyzdobila výjavom zo svojho obľúbeného filmu – Disneyho Snehulienky. Medzitým Anjel smrti Josef Mengele v Birkenau skúmal a skúmal a skúmal. O všetkom si robil podrobné záznamy. Súčasťou jeho „lekárskych“ spisov boli aj fotografie. Samozrejme, čiernobiele, taká bola doba. A tie veru nevystihovali realitu veľmi presne. Doktor bol precízny. Farba je v súvislosti s Rómami, ktorým sa obzvlášť „venoval“, predsa (dodnes) výnimočne dôležitá. Maľba vodovkami sa na vystihnutie odtieňa hodí ako uliata. Dina teda tvorila pre Mengeleho portréty jeho obetí (i jeho samotného) a vďaka tomu prežila nielen ona, ale zachránila aj svoju matku. „Vězni s pózováním souhlasili. Malíři se shodli na tom, že pro to lidé mají slabost, na svobodě i v táboře. I když jsou nemocní, zničení nebo mají vředy. Jednou si Turalski všiml, že jeho spoluvězeň po apelu vytahuje zpod slamníku svůj portrét a dívá se na něj. Dělal to každý den. Měl radost, že je to on, ještě žije a vypadá aspoň trochu k světu.“
.zigeunerlager
Lidia Ostałovska sa cez svoju hrdinku dostáva do rómskej časti koncentráku, takzvanej Sekcie BIIe. Rómovia si mohli ponechať svoje pôvodné oblečenie, hudobné nástroje... V tom sa líšili od iných sekcií. A ešte v niečom: „Romský odpor nebyl tajemstvím. Oberleutnant Walther, velitel popravčí čety, v tajné zprávě varoval: ,Jednodušší je zabíjet Židy než Cikány. Podotýkám, že Židé jdou na smrt smířeněji, stojí klidně, zatímco Cikáni pláčou, křičí a neustále se hýbou, dokonce i na samotném popravišti. Někteří dokonce skáčou před výstřely do vykopaných hrobů a snaží se předstírat, že jsou mrtví.´“
Kniha však ide ďalej. Oslobodenie. Roky po ňom. Návraty, hľadanie. Účtovanie. Ale aj bezzubé nezúčtovanie. Vajatanie. Neprijímanie viny. Tragický nádych sa napriek mieru nemení. Jeden neľudský štátny režim nahradila iná vraždiaca mašinéria. Perzekúcie pokračujú. Intolerancia rozkvitá. Zabúda sa. Na pôde bývalého koncentračného tábora Osvienčim-Brezinka vzniká múzeum. V totalitných časoch budovania socializmu sa nespomína, že tam len pred pár rokmi umierali státisíce Židov. Len Poliaci, Rusi, Česi, Maďari... Blok 13 je „zasvätený“ antifašistom z Nemeckej demokratickej republiky (!). Práve v ňom po páde komunizmu zriaďujú Rómovia svoj pavilón. „Na prosbu mladých starci v kloboucích neuměle vyprávějí novinářům o Zigeunerlageru, ačkoli je to pro ně utrpení.“ Snažia sa o historické, politické i spoločenské uznanie rómskeho holokaustu. Je to beh na dlhú trať. Nemecko sa bráni odškodňovaniu voľakedajších väzňov. Tvrdí, že neboli deportovaní a zabíjaní pre rasovú inakosť, ale preventívne, na príčine sú predsa ich zločinecké sklony...
V bloku trinásť visí sedem akvarelových portrétov rómskych osvienčimských spoluväzňov Diny Gottliebovej. Od ich vzniku ubehlo asi sedemdesiat rokov. Pavučina príbehov, ktorá je s nimi spätá, vypovedá o dvadsiatom storočí viac a presnejšie, ako by sme na prvý pohľad očakávali.
.autorka je spolupracovníčka .týždňa.
Lidia Ostałovska: Akvarely pro Mengeleho (Farby wodne). Nakladatelství P3K, Praha 2014. Preložila Lucie Zakopalová.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.