Otrok, říká Aristoteles, „je nástroj se zřetelem k zajištění života“. Proto je otroctví v zájmu jak otroka, tak i pána. Pán nemá zneužívat svoji moc. Neměl by otroku pouze něco přikazovat, ale přemýšlet s ním. Otrok nemůže být jako otrok přítelem svého pána, ale jako člověk jím být může.
Tímto způsobem je podle Aristotela otroctví stejně přirozené jako svoboda. Jde také o osudový fakt: Plútarchos říká, že je věcí osudu, je-li někdo otrokem nebo je-li špatně ženat, což je možná něco ještě horšího. Plinius chválí Trajána, který podporoval hry v cirku a umožňoval tak otrokům gladiátorům prokázat ctnost odvahy, která je předtím, než zemřeli, vyzdvihla na úroveň svobodných lidí. V listu Filemonovi posílá svatý Pavel otroka za jeho přirozeným pánem, ale posílá ho jako přítele, jako přítele Pavlova, a záhy, jak doufá, rovněž jako přítele Filemonova.
Musím okamžitě upozornit na to, že je zcela falešné hovořit o otroctví v souvislosti s moderními totalitarismy. Za nacismu ani za komunismu svobodní lidé neexistovali: byli sice „vedoucí představitelé“, ale je nelze považovat za svobodné lidi, stejně jako nelze za ně považovat Lenina, Hitlera, Stalina nebo Maa. Nebyli ani žádní otroci. Otrok měl svou cenu. Musel být živen, opatrován, někdy také vzděláván. Na otrokářských lodích o černochy pečovali, myli je a živili, neboť se museli na trhu s otroky objevit v přijatelném stavu. V gulagu o nic takového nešlo. Neexistoval žádný společný zájem mezi svobodným člověkem a otrokem, protože v totalitním režimu žádný zájem v klasickém smyslu neexistuje. A neexistuje v něm ani přátelství, neboť části lidstva žijící v otroctví je lidství odepřeno: jde o nepřátele lidu nebo o Židy. Otrok představoval statek, který patřil majiteli. Zek, mukl, žádnou cenu nemá a není ani nikoho majetkem.
Docházelo ke vzpourám otroků. Avšak svoboda neměla při těchto vzpourách politický charakter, neboť otrok byl z politického řádu polis vyloučen.
Kdy se ze svobody stal politický problém?
.kdy se ze svobody stal politický problém?
Můžeme vyjít z historické doktríny Guizotovy nebo Hegelovy. Svoboda jako požadavek se rodí ve feudálním světě. Porobenost, která vystřídala starověké otroctví na konci římského impéria, zmizela ve třináctém století poté, kdy vrchnost zjistila, že otrocká práce sensu stricto je méně výnosná než práce svobodná nebo napůl svobodná. Ve městech vznikla celá řada různých svobod. „Ovzduší města činí svobodným,“ říká německé přísloví. Počínaje šestnáctým stoletím se téma svobod soustředilo na požadavek svobody v singuláru.
Ten pak pokračoval ve dvou proudech, které se často vzájemně prolínaly, ale nikdy nesplynuly. Liberální proud formuloval v sedmnáctém století Locke a Spinoza. První emancipaci představuje odmítnutí poručnictví církve. Porážky náboženských autorit ve prospěch autority státu bylo dosaženo v sedmnáctém století. Nicméně napůl laický stát nadále pokračoval v kontrole myšlení. Tehdy se objevila otázka svobody svědomí a simultánně také nová filosofie, která se snažila omezit státní suverenitu a zároveň zaručit práva prostřednictvím zastupitelských institucí. Locke předpokládá, že „přírodní“ stát, v němž probíhá boj všech proti všem, může být nahrazen státem harmonickým, podřízeným „přirozenému právu“ a respektujícím práva jednotlivce, především jeho vlastnické právo.
Montesquieu si při analýze anglického politického zřízení všiml toho, že jeho šťastná rovnováha plyne z jisté dispozice věcí, při které „jedna moc je vyvažována jinou mocí“. Moci “oddělené“ od sebe a jejich rovnováha vyplývají z konstelace politických sil reprezentovaných stranami, které samy jsou pod- porovány nejmodernějšími součástmi společnosti – obchodem, trhem, jinými slovy „ekonomikou“, jejímž teoretikem se stal Adam Smith. Tím se odpoutáváme od politických klasifikací, z nichž se vycházelo ve starověku a středověku.
Starý režim se opíral o církev, o krále a o šlechtu. Anglie zlikvidovala moc církve v šestnáctém století, moc krále ve století sedmnáctém, a ponechala vládu šlechtě. Francie zničila své nezměrné dědictví během několika týdnů. Poté následoval despotismus, který porevoluční myšlení nepřestalo reflektovat.
Americká revoluce nepřinesla stejné plody. Byla již téměř hotova ve chvíli, kdy započala. V Americe nebyl žádný ancien régime, ani etablovaná církev, ani král, a existovala tu už Sněmovna reprezentantů. Stát podle Montesquieua a Locka se tu mohl bez větších obtíží rozvíjet na panenské a již připravené půdě. Spojení liberálního státu s demokracií bylo okamžitě natolik niterné, že americké myšlení mělo potíž je od sebe odlišit. Tato nejasnost často zkreslovala pohled Spojených států na ostatní svět.
Vraťme se k Francii. Průběh likvidace starého režimu nasvědčoval tomu, že vše proběhlo hladce. Mezi květnem a prosincem 1789 bylo dosaženo všech důležitých a trvalých výsledků Francouzské revoluce. Nové instituce však velice rychle vybočily ze svých mezí. K tomu, aby se novým elitám podařilo svrhnout podivuhodnou stavbu starého režimu, byly nuceny davu slíbit fatální věc: rovnost. Anglie vyšla ze své revoluce stejně aristokratická, jako byla před ní. Stala se pouze „svobodnou“ ve whigovském smyslu slova. Pařížský dav politická svoboda příliš nezajímala, splývala mu v jedno s rovností. Toto strašlivé slovo dostalo totální smysl, sociální, hospodářský, a dokonce i náboženský. Především to byl nemožný požadavek, který nešlo v rámci zastupitelského systému uspokojit.
Tehdy se také mimořádně rychle vytvořil svého druhu totalitní stát s policií, s doktrínou převzatou od Rousseaua, se spartánskou rétorikou, s newspeakem bez vztahu ke skutečnosti, soudy bez zákonného postupu, samozvaná shromáždění, gilotina, počátek vyhlazování. Teror trval osmnáct měsíců a naplnil svět děsem; bylo jím fascinováno celé devatenácté století. U některých vyvolával hrůzu, u jiných, jako u Lenina, naopak vzbuzoval obdiv a snahu se mu vyrovnat.
Tocquevillovým tématem je oddělení liberálního státu od demokracie. V Americe jdou ruku v ruce a demokracie vyplývá výlučně ze svobody. Ve Francii se demokracie, vláda lidu, v několika opakováních od svobody odděluje. Podle Tocquevillovy teorie je tomu tak proto, že ve Francii je demokracie dědičkou despotismu staré monarchie. To není v žádném případě uspokojující výklad. Napoleonův prefekt je dědicem správce Ludvíka XV., ale mezi oběma leží tajemství velkého teroru. A toto tajemství, jak správně Tocqueville viděl, se vymyká filosofickému rozboru a vyžaduje náboženskou reflexi.
.totalitarismus není diktatura
Avšak při své cestě do Ameriky odhalil potlačovatelské možnosti v samotné liberální demokracii: „Vidím,“ prorokoval Tocqueville v roce 1835, „nespočetný dav lidí sobě podobných a navzájem si rovných, kteří soustřeďují bez oddechu svoji po- zornost na sebe a snaží se uspokojovat svá drobná a ordinérní přání, jimiž přetéká jejich duše. Každý z nich se zcela stáhl stranou a osudy ostatních mu jsou zcela lhostejné, celý lidský rod pro něj představují jeho děti, a především jeho přátelé; když se pohybuje mezi vlastními spoluobčany, nachází se vedle nich, ale nevidí je, dotýká se jich, ale vůbec nic nevnímá, existuje pouze pro sebe; existuje-li pro něj jeho rodina, dá se o něm nicméně říci, že postrádá vlast. Nad všemi podobnými lidmi se hrozivě vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama od sebe klade za úkol zajistit jejich užívání a bdít nad jejich osudem. Tato moc je absolutní, přesná, pravidelná, předvídavá a shovívavá.“
S tímto zlým snem, který pronásledoval Tocquevilla, se v průběhu devatenáctého století setkáváme také u Baudelaira, Flauberta nebo Nietzscheho. Degradace moderního člověka je dílem demokracie nebo sociální demokracie; lidská bytost oddávající se svým prostředním zálibám se scvrkává a neprostupně uzavírá všemu, co je velké a krásné. Kritika liberálního buržoazního světa je ve stejné míře estetická i politická. A vůbec není jisté, že by se onen zlý sen zcela naplnil. Moderní individualismus nakonec nejenže umožnil tyto hlasy protestu, ale dokonce je sám vytvořil. Nikdy nebyly umlčeny, a to i navzdory všem svým vlastním předpovědím.
Nicméně počínaje Francouzskou revolucí a německým romantismem se objevily nové definice svobody. Nejenom svoboda jako nepřítomnost donucení – svoboda od něčeho (liberty from), ale svoboda jako schopnost naplnit svůj vlastní úděl v souladu s řádem a globálním projektem – svoboda k něčemu (liberty to). Podmínkou svobody je nastolení přirozeného kolektivního řádu, společenského řádu, nacionálního řádu, řádu rasového. Isaiah Berlin ukázal, jak původní smysl slova svoboda (zastávaný počínaje Montesquieuem po Hayeka a Arona a přítomný u Benjamina Constanta a Milla) zradili ti, kdo se snažili vnutit slovu jiný smysl: Helvétius, Rousseau, Fichte, Hegel. Nejznámější z těchto nepřátel svobody je Marx, který svým známým rozlišováním mezi svobodou formální a svobodou reálnou založil pod lidskou stavbou požár.
Reálná svoboda se podle Marxe plně završí pouze v komunismu. Naneštěstí, podobně jako nebylo nikdy překročeno stádium reálného socialismu definovaného Leonidem Brežněvem neblahé paměti, empirický důkaz nikdo nepřinesl. Mnoho lidí by to chtělo začít zkoušet znovu. Sto milionů mrtvých pro ně neznamená žádný důkaz. Zkušenost v její čisté původní podobě má pokračování pouze v jediné zemi, v Severní Koreji.
Vraťme se však k zemím, kde svoboda nebyla zcela zadušena. Demokracie v tocquevillovském smyslu „rovnosti podmínek“ a liberalismus ve smyslu oproštěnosti od donucování se propojují a ustavují jedno a totéž politické zřízení. Ale někdy kolem roku 1968 proběhla revoluce, kterou považuji za neméně důležitou, než byla revoluce americká nebo francouzská. Stručně řečeno – demokracie, která byla uzavřena v politickém řádu, ze svého pořádku vystoupila. S velkou rychlostí se rozšířila do všech oblastí společnosti a hrozí, že je rozloži. Zachvátila univerzity, školy, nemocnice, manželské dvojice. Rovnost mezi učitelem a žákem, mezi lékařem a nemocným, šílencem a duševně zdravým, mezi rodiči a dětmi, mezi manželem a manželkou, mezi druhem a družkou. Pouze armáda, podniky a katolická církev si dovolují ten přepych být ještě hierarchické. Skrývají to, jak jen to jde. Rovnost je často chápána jako neodlišenost. Lidé jsou si nejenom rovni, ale jsou stejní. Do všeobjímající demokracie jsou postupně zahrnována i zvířata. Autonomie je zároveň chápána jako právo každého určovat si své vlastní normy. Obecná morálka už neexistuje. Konkubinát, homosexualita nebo potrat jsou postaveny na stejnou úroveň, jakou mají jim protikladné normy. Incest čeká pouze na povolení.
Nevíme, kam tato druhá demokratická revoluce povede. Je teprve na svém počátku a její konec zůstává v nedohlednu. A ve Francii je často slyšet: „Stále tu ještě zůstávají nerovnosti.“
Zde bych chtěl říci několik slov o „lidských právech“. Tento pojem se objevil na počátku moderní doby při sporech o přirozené právo a právo pozitivní.
U přirozeného práva soudce s přihlédnutím k pořádku světa a platným zákonům rozsuzuje strany sporu a určuje spravedlivého (toho, kdo je v právu). Suum cuique tribuere (každému dát, co mu právem náleží). V pozitivním právu, zvláště v Hobbesově pojetí, je spravedlivý vymezován jako ten, kdo má legitimní moc rozsuzovat. Spravedlivý rovná se legální. Právo se tak zároveň stává subjektivním. Dospívá se ke zjištění, že individuální lidský subjekt má práva, která mu příslušejí jako lidské bytosti. Tato práva byla definována v anglickém a následně americkém Bill of Rights (Listina o právech), později ve slavné Deklaraci práv člověka.
To, že člověk má jakožto lidská osoba svoji důstojnost, která ho v zásadě chrání před bezprávím, násilím, krutostí, je dávno známá věc. Sahá přinejmenším až někam ke stoikům. Pod jejich vlivem zlepšilo římské právo postavení otroků a žen. Křesťanství nemohlo nepřijmout princip zásadní rovnosti všech lidi. Naopak islám přiznává ženám, otrokům a nemuslimům nižší ontologickou hodnotu. Víme, že katolická církev, obzvláště hlasem Jana Pavla II., stavěla lidská práva proti totalitním režimům, které je absolutně popírají, a přispěla tím k jejich pádu.
Avšak v současné demokratické společnosti potkal lidská práva jiný osud. V perspektivě subjektivního práva zažila nekontrolovatelnou inflaci. To už není pouze „právo“, například podle Magny Charty právo být předveden před soud a být souzen sobě rovnými, ale „právo na“ v podstatě cokoliv, neboť neexistuje žádný rozumný důvod případný seznam takových práv uzavírat. Právní subjekt je jako vánoční stromeček, na který se může kamkoli pověsit další hvězdička, pozlacená šiška nebo svíčka. Národní rámec je překonán. Vzniká světová ideologie lidských práv. Každý národ se předstihuje s jiným národem, který k nim dodá ještě nějaké další lidské právo. Soudy se internacionalizují. Myšlenka spravedlivého výměru, základ klasického práva, se rozplizla na myšlenku generalizovaného práva nebo zevšeobecněného „práva lidskosti“.
Není snadné se v těchto různých vývojových směrech vyhnout otázce náboženství. U všech myslitelů jako Locke, Rousseau, Constant, Marx, Tocqueville při vší mnohotvárnosti jejich výkladů cítíme, že klíč tkví právě tam.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,1–2). Tímto způsobem se Bůh představil svému lidu jako osvoboditel právě ve chvíli, kdy mu pře- dal svých „deset výroků“ (Dekalog). Avšak onen lid reptal proti Mojžíšovi a stýskalo se mu po otroctví. Bylo zapotřebí čtyřiceti let očišťování, nutných k tomu, aby ho Bůh přesvědčil o tom, že svoboda je něco jiného než jenom ne-otroctví.
„Vždyť nečiním dobro, které chci,“ píše svatý Pavel, „ale dělám to, co nenávidím [...] Jsem zajatcem zákona hříchu.“ (Řím 7,19.23). Svatý Augustin následuje Pavla a říká, že svo- boda nespočívá pouze v možnosti volby – ta přísluší svobodné vůli, jež je dána všem lidem. Svoboda vůle spočívá v možnosti konat dobro, svoboda rozumu je v rozpoznání pravdy. „Pravda vás osvobodí.“ (J 8,32).
To, co charakterizuje komunistický a nacistický systém a co představuje vstupní podmínku jejich působení, je zbavování lidí normálního vědomí dobra a zla a přirozeného vnímání skutečnosti. Právě tímto způsobem totalitarismus v Rusku, Německu nebo Číně uchvátil nešťastného člověka a učinil z něho zrůdu a blázna. Totalitarismus není ani diktatura, ani tyranie, ani útlak. Lidé zažívali špatné režimy ve všech dobách. Totalitarismus představuje nový režim, a je velkou chybou ho zaměňovat s režimy starými. Jenom málo velkých duchů bylo schopno rozpoznat jeho povahu, pohlédnout mu do tváře a uchovat si přitom čistotu srdce. Protože Polsko dalo světu několik takových duchů, dovolte mi na konec citovat velkého básníka Zbigniewa Herberta. Ve své básni Pan Cogito režim nejmenuje, neboť ten žádné jméno nemá: „V mlze / není vidět nic / pana Cogito / nemá rozměry /.../ ohromná deprese / roztažená nad perem / argumentem / kopím.“
Možná ďábel, nebo nicota.
Alain Besançon/
Francúzsky historik a filozof, znalec ruskej kultúry a redaktor prestížneho francúzskeho časopisu Commentaire. Narodil sa v roku 1932 v Paríži. Besançon pôsobil na viacerých svetových univerzitách, okrem iných na Oxforde, Princetone, Stanforde či Columbia university v New Yorku. Vo Francúzsku pôsobí na École des hautes études en sciences sociales (EHESS). Napísal viacero kníh, v českom preklade mu vyšli knihy Nemoc století, Zakázaný obraz, výber esejí Svoboda a pravda a naposledy knižná esej Svatá Rus. Publikovaný text vyšiel pôvodne vo výbere esejí Svoboda a pravda. Je ženatý, žije v Paríži.
Tímto způsobem je podle Aristotela otroctví stejně přirozené jako svoboda. Jde také o osudový fakt: Plútarchos říká, že je věcí osudu, je-li někdo otrokem nebo je-li špatně ženat, což je možná něco ještě horšího. Plinius chválí Trajána, který podporoval hry v cirku a umožňoval tak otrokům gladiátorům prokázat ctnost odvahy, která je předtím, než zemřeli, vyzdvihla na úroveň svobodných lidí. V listu Filemonovi posílá svatý Pavel otroka za jeho přirozeným pánem, ale posílá ho jako přítele, jako přítele Pavlova, a záhy, jak doufá, rovněž jako přítele Filemonova.
Musím okamžitě upozornit na to, že je zcela falešné hovořit o otroctví v souvislosti s moderními totalitarismy. Za nacismu ani za komunismu svobodní lidé neexistovali: byli sice „vedoucí představitelé“, ale je nelze považovat za svobodné lidi, stejně jako nelze za ně považovat Lenina, Hitlera, Stalina nebo Maa. Nebyli ani žádní otroci. Otrok měl svou cenu. Musel být živen, opatrován, někdy také vzděláván. Na otrokářských lodích o černochy pečovali, myli je a živili, neboť se museli na trhu s otroky objevit v přijatelném stavu. V gulagu o nic takového nešlo. Neexistoval žádný společný zájem mezi svobodným člověkem a otrokem, protože v totalitním režimu žádný zájem v klasickém smyslu neexistuje. A neexistuje v něm ani přátelství, neboť části lidstva žijící v otroctví je lidství odepřeno: jde o nepřátele lidu nebo o Židy. Otrok představoval statek, který patřil majiteli. Zek, mukl, žádnou cenu nemá a není ani nikoho majetkem.
Docházelo ke vzpourám otroků. Avšak svoboda neměla při těchto vzpourách politický charakter, neboť otrok byl z politického řádu polis vyloučen.
Kdy se ze svobody stal politický problém?
.kdy se ze svobody stal politický problém?
Můžeme vyjít z historické doktríny Guizotovy nebo Hegelovy. Svoboda jako požadavek se rodí ve feudálním světě. Porobenost, která vystřídala starověké otroctví na konci římského impéria, zmizela ve třináctém století poté, kdy vrchnost zjistila, že otrocká práce sensu stricto je méně výnosná než práce svobodná nebo napůl svobodná. Ve městech vznikla celá řada různých svobod. „Ovzduší města činí svobodným,“ říká německé přísloví. Počínaje šestnáctým stoletím se téma svobod soustředilo na požadavek svobody v singuláru.
Ten pak pokračoval ve dvou proudech, které se často vzájemně prolínaly, ale nikdy nesplynuly. Liberální proud formuloval v sedmnáctém století Locke a Spinoza. První emancipaci představuje odmítnutí poručnictví církve. Porážky náboženských autorit ve prospěch autority státu bylo dosaženo v sedmnáctém století. Nicméně napůl laický stát nadále pokračoval v kontrole myšlení. Tehdy se objevila otázka svobody svědomí a simultánně také nová filosofie, která se snažila omezit státní suverenitu a zároveň zaručit práva prostřednictvím zastupitelských institucí. Locke předpokládá, že „přírodní“ stát, v němž probíhá boj všech proti všem, může být nahrazen státem harmonickým, podřízeným „přirozenému právu“ a respektujícím práva jednotlivce, především jeho vlastnické právo.
Montesquieu si při analýze anglického politického zřízení všiml toho, že jeho šťastná rovnováha plyne z jisté dispozice věcí, při které „jedna moc je vyvažována jinou mocí“. Moci “oddělené“ od sebe a jejich rovnováha vyplývají z konstelace politických sil reprezentovaných stranami, které samy jsou pod- porovány nejmodernějšími součástmi společnosti – obchodem, trhem, jinými slovy „ekonomikou“, jejímž teoretikem se stal Adam Smith. Tím se odpoutáváme od politických klasifikací, z nichž se vycházelo ve starověku a středověku.
Starý režim se opíral o církev, o krále a o šlechtu. Anglie zlikvidovala moc církve v šestnáctém století, moc krále ve století sedmnáctém, a ponechala vládu šlechtě. Francie zničila své nezměrné dědictví během několika týdnů. Poté následoval despotismus, který porevoluční myšlení nepřestalo reflektovat.
Americká revoluce nepřinesla stejné plody. Byla již téměř hotova ve chvíli, kdy započala. V Americe nebyl žádný ancien régime, ani etablovaná církev, ani král, a existovala tu už Sněmovna reprezentantů. Stát podle Montesquieua a Locka se tu mohl bez větších obtíží rozvíjet na panenské a již připravené půdě. Spojení liberálního státu s demokracií bylo okamžitě natolik niterné, že americké myšlení mělo potíž je od sebe odlišit. Tato nejasnost často zkreslovala pohled Spojených států na ostatní svět.
Vraťme se k Francii. Průběh likvidace starého režimu nasvědčoval tomu, že vše proběhlo hladce. Mezi květnem a prosincem 1789 bylo dosaženo všech důležitých a trvalých výsledků Francouzské revoluce. Nové instituce však velice rychle vybočily ze svých mezí. K tomu, aby se novým elitám podařilo svrhnout podivuhodnou stavbu starého režimu, byly nuceny davu slíbit fatální věc: rovnost. Anglie vyšla ze své revoluce stejně aristokratická, jako byla před ní. Stala se pouze „svobodnou“ ve whigovském smyslu slova. Pařížský dav politická svoboda příliš nezajímala, splývala mu v jedno s rovností. Toto strašlivé slovo dostalo totální smysl, sociální, hospodářský, a dokonce i náboženský. Především to byl nemožný požadavek, který nešlo v rámci zastupitelského systému uspokojit.
Tehdy se také mimořádně rychle vytvořil svého druhu totalitní stát s policií, s doktrínou převzatou od Rousseaua, se spartánskou rétorikou, s newspeakem bez vztahu ke skutečnosti, soudy bez zákonného postupu, samozvaná shromáždění, gilotina, počátek vyhlazování. Teror trval osmnáct měsíců a naplnil svět děsem; bylo jím fascinováno celé devatenácté století. U některých vyvolával hrůzu, u jiných, jako u Lenina, naopak vzbuzoval obdiv a snahu se mu vyrovnat.
Tocquevillovým tématem je oddělení liberálního státu od demokracie. V Americe jdou ruku v ruce a demokracie vyplývá výlučně ze svobody. Ve Francii se demokracie, vláda lidu, v několika opakováních od svobody odděluje. Podle Tocquevillovy teorie je tomu tak proto, že ve Francii je demokracie dědičkou despotismu staré monarchie. To není v žádném případě uspokojující výklad. Napoleonův prefekt je dědicem správce Ludvíka XV., ale mezi oběma leží tajemství velkého teroru. A toto tajemství, jak správně Tocqueville viděl, se vymyká filosofickému rozboru a vyžaduje náboženskou reflexi.
.totalitarismus není diktatura
Avšak při své cestě do Ameriky odhalil potlačovatelské možnosti v samotné liberální demokracii: „Vidím,“ prorokoval Tocqueville v roce 1835, „nespočetný dav lidí sobě podobných a navzájem si rovných, kteří soustřeďují bez oddechu svoji po- zornost na sebe a snaží se uspokojovat svá drobná a ordinérní přání, jimiž přetéká jejich duše. Každý z nich se zcela stáhl stranou a osudy ostatních mu jsou zcela lhostejné, celý lidský rod pro něj představují jeho děti, a především jeho přátelé; když se pohybuje mezi vlastními spoluobčany, nachází se vedle nich, ale nevidí je, dotýká se jich, ale vůbec nic nevnímá, existuje pouze pro sebe; existuje-li pro něj jeho rodina, dá se o něm nicméně říci, že postrádá vlast. Nad všemi podobnými lidmi se hrozivě vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama od sebe klade za úkol zajistit jejich užívání a bdít nad jejich osudem. Tato moc je absolutní, přesná, pravidelná, předvídavá a shovívavá.“
S tímto zlým snem, který pronásledoval Tocquevilla, se v průběhu devatenáctého století setkáváme také u Baudelaira, Flauberta nebo Nietzscheho. Degradace moderního člověka je dílem demokracie nebo sociální demokracie; lidská bytost oddávající se svým prostředním zálibám se scvrkává a neprostupně uzavírá všemu, co je velké a krásné. Kritika liberálního buržoazního světa je ve stejné míře estetická i politická. A vůbec není jisté, že by se onen zlý sen zcela naplnil. Moderní individualismus nakonec nejenže umožnil tyto hlasy protestu, ale dokonce je sám vytvořil. Nikdy nebyly umlčeny, a to i navzdory všem svým vlastním předpovědím.
Nicméně počínaje Francouzskou revolucí a německým romantismem se objevily nové definice svobody. Nejenom svoboda jako nepřítomnost donucení – svoboda od něčeho (liberty from), ale svoboda jako schopnost naplnit svůj vlastní úděl v souladu s řádem a globálním projektem – svoboda k něčemu (liberty to). Podmínkou svobody je nastolení přirozeného kolektivního řádu, společenského řádu, nacionálního řádu, řádu rasového. Isaiah Berlin ukázal, jak původní smysl slova svoboda (zastávaný počínaje Montesquieuem po Hayeka a Arona a přítomný u Benjamina Constanta a Milla) zradili ti, kdo se snažili vnutit slovu jiný smysl: Helvétius, Rousseau, Fichte, Hegel. Nejznámější z těchto nepřátel svobody je Marx, který svým známým rozlišováním mezi svobodou formální a svobodou reálnou založil pod lidskou stavbou požár.
Reálná svoboda se podle Marxe plně završí pouze v komunismu. Naneštěstí, podobně jako nebylo nikdy překročeno stádium reálného socialismu definovaného Leonidem Brežněvem neblahé paměti, empirický důkaz nikdo nepřinesl. Mnoho lidí by to chtělo začít zkoušet znovu. Sto milionů mrtvých pro ně neznamená žádný důkaz. Zkušenost v její čisté původní podobě má pokračování pouze v jediné zemi, v Severní Koreji.
Vraťme se však k zemím, kde svoboda nebyla zcela zadušena. Demokracie v tocquevillovském smyslu „rovnosti podmínek“ a liberalismus ve smyslu oproštěnosti od donucování se propojují a ustavují jedno a totéž politické zřízení. Ale někdy kolem roku 1968 proběhla revoluce, kterou považuji za neméně důležitou, než byla revoluce americká nebo francouzská. Stručně řečeno – demokracie, která byla uzavřena v politickém řádu, ze svého pořádku vystoupila. S velkou rychlostí se rozšířila do všech oblastí společnosti a hrozí, že je rozloži. Zachvátila univerzity, školy, nemocnice, manželské dvojice. Rovnost mezi učitelem a žákem, mezi lékařem a nemocným, šílencem a duševně zdravým, mezi rodiči a dětmi, mezi manželem a manželkou, mezi druhem a družkou. Pouze armáda, podniky a katolická církev si dovolují ten přepych být ještě hierarchické. Skrývají to, jak jen to jde. Rovnost je často chápána jako neodlišenost. Lidé jsou si nejenom rovni, ale jsou stejní. Do všeobjímající demokracie jsou postupně zahrnována i zvířata. Autonomie je zároveň chápána jako právo každého určovat si své vlastní normy. Obecná morálka už neexistuje. Konkubinát, homosexualita nebo potrat jsou postaveny na stejnou úroveň, jakou mají jim protikladné normy. Incest čeká pouze na povolení.
Nevíme, kam tato druhá demokratická revoluce povede. Je teprve na svém počátku a její konec zůstává v nedohlednu. A ve Francii je často slyšet: „Stále tu ještě zůstávají nerovnosti.“
Zde bych chtěl říci několik slov o „lidských právech“. Tento pojem se objevil na počátku moderní doby při sporech o přirozené právo a právo pozitivní.
U přirozeného práva soudce s přihlédnutím k pořádku světa a platným zákonům rozsuzuje strany sporu a určuje spravedlivého (toho, kdo je v právu). Suum cuique tribuere (každému dát, co mu právem náleží). V pozitivním právu, zvláště v Hobbesově pojetí, je spravedlivý vymezován jako ten, kdo má legitimní moc rozsuzovat. Spravedlivý rovná se legální. Právo se tak zároveň stává subjektivním. Dospívá se ke zjištění, že individuální lidský subjekt má práva, která mu příslušejí jako lidské bytosti. Tato práva byla definována v anglickém a následně americkém Bill of Rights (Listina o právech), později ve slavné Deklaraci práv člověka.
To, že člověk má jakožto lidská osoba svoji důstojnost, která ho v zásadě chrání před bezprávím, násilím, krutostí, je dávno známá věc. Sahá přinejmenším až někam ke stoikům. Pod jejich vlivem zlepšilo římské právo postavení otroků a žen. Křesťanství nemohlo nepřijmout princip zásadní rovnosti všech lidi. Naopak islám přiznává ženám, otrokům a nemuslimům nižší ontologickou hodnotu. Víme, že katolická církev, obzvláště hlasem Jana Pavla II., stavěla lidská práva proti totalitním režimům, které je absolutně popírají, a přispěla tím k jejich pádu.
Avšak v současné demokratické společnosti potkal lidská práva jiný osud. V perspektivě subjektivního práva zažila nekontrolovatelnou inflaci. To už není pouze „právo“, například podle Magny Charty právo být předveden před soud a být souzen sobě rovnými, ale „právo na“ v podstatě cokoliv, neboť neexistuje žádný rozumný důvod případný seznam takových práv uzavírat. Právní subjekt je jako vánoční stromeček, na který se může kamkoli pověsit další hvězdička, pozlacená šiška nebo svíčka. Národní rámec je překonán. Vzniká světová ideologie lidských práv. Každý národ se předstihuje s jiným národem, který k nim dodá ještě nějaké další lidské právo. Soudy se internacionalizují. Myšlenka spravedlivého výměru, základ klasického práva, se rozplizla na myšlenku generalizovaného práva nebo zevšeobecněného „práva lidskosti“.
Není snadné se v těchto různých vývojových směrech vyhnout otázce náboženství. U všech myslitelů jako Locke, Rousseau, Constant, Marx, Tocqueville při vší mnohotvárnosti jejich výkladů cítíme, že klíč tkví právě tam.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,1–2). Tímto způsobem se Bůh představil svému lidu jako osvoboditel právě ve chvíli, kdy mu pře- dal svých „deset výroků“ (Dekalog). Avšak onen lid reptal proti Mojžíšovi a stýskalo se mu po otroctví. Bylo zapotřebí čtyřiceti let očišťování, nutných k tomu, aby ho Bůh přesvědčil o tom, že svoboda je něco jiného než jenom ne-otroctví.
„Vždyť nečiním dobro, které chci,“ píše svatý Pavel, „ale dělám to, co nenávidím [...] Jsem zajatcem zákona hříchu.“ (Řím 7,19.23). Svatý Augustin následuje Pavla a říká, že svo- boda nespočívá pouze v možnosti volby – ta přísluší svobodné vůli, jež je dána všem lidem. Svoboda vůle spočívá v možnosti konat dobro, svoboda rozumu je v rozpoznání pravdy. „Pravda vás osvobodí.“ (J 8,32).
To, co charakterizuje komunistický a nacistický systém a co představuje vstupní podmínku jejich působení, je zbavování lidí normálního vědomí dobra a zla a přirozeného vnímání skutečnosti. Právě tímto způsobem totalitarismus v Rusku, Německu nebo Číně uchvátil nešťastného člověka a učinil z něho zrůdu a blázna. Totalitarismus není ani diktatura, ani tyranie, ani útlak. Lidé zažívali špatné režimy ve všech dobách. Totalitarismus představuje nový režim, a je velkou chybou ho zaměňovat s režimy starými. Jenom málo velkých duchů bylo schopno rozpoznat jeho povahu, pohlédnout mu do tváře a uchovat si přitom čistotu srdce. Protože Polsko dalo světu několik takových duchů, dovolte mi na konec citovat velkého básníka Zbigniewa Herberta. Ve své básni Pan Cogito režim nejmenuje, neboť ten žádné jméno nemá: „V mlze / není vidět nic / pana Cogito / nemá rozměry /.../ ohromná deprese / roztažená nad perem / argumentem / kopím.“
Možná ďábel, nebo nicota.
Alain Besançon/
Francúzsky historik a filozof, znalec ruskej kultúry a redaktor prestížneho francúzskeho časopisu Commentaire. Narodil sa v roku 1932 v Paríži. Besançon pôsobil na viacerých svetových univerzitách, okrem iných na Oxforde, Princetone, Stanforde či Columbia university v New Yorku. Vo Francúzsku pôsobí na École des hautes études en sciences sociales (EHESS). Napísal viacero kníh, v českom preklade mu vyšli knihy Nemoc století, Zakázaný obraz, výber esejí Svoboda a pravda a naposledy knižná esej Svatá Rus. Publikovaný text vyšiel pôvodne vo výbere esejí Svoboda a pravda. Je ženatý, žije v Paríži.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.