Když v sobotu 6. června 2015 zemřel, autoři nekrologů měli viditelný problém pojmenovat, kým byl Ludvík Vaculík nejvíc ze všeho.
Spisovatel: ano, ale zároveň o svém klíčovém deníkovém románu Český snář (1980) tvrdil, že se víceméně snažil hlavně „zapsat své přátele a lidi, kteří mne zaujali, do literatury přímo, aby jejich živá existence nevyplouvala až dodatečně“. Nepíše to tak ze skromnosti, ale z přesnosti.
Novinář: dlouho už se tak neživil, a přesto mu nadosmrti zůstalo reportérské oko. Jako když ve fejetonu z roku 1985 líčí, jak u vedlejšího stolu v kavárně sedí mladý příslušník státní policie. „Měl na rozdíl ode mě svěží černý knír, u pasu mladičkou pistolku v pouzdře sněženkové barvy, a zatímco sypal cukr na svého hustě vršeného turka, jeho čepice barvy sasanek pozorovala z okenní desky mostní křižovatku, na níž přeskakovala tři státem uznaná světla.“
Občanský aktivista? To u něj zní nejapně a nevaculíkovsky, to jest blbě. Public intellectual středoevropského typu? Pokud vám nevadí, že bude mít, jak rozmarně říkal, na vše dva až tři názory, „podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti“, občas pronikavé, občas umanuté, sám to nazýval „soustavou dosti promyšlené nevědomosti“.
Jak si povzdechl literární kritik Jiří Peňás, nešlo u něj vlastně určit, co byl okraj a co centrum.
.starý mistr
Nezažil jsem žádného jiného autora, který by tak přesně pracoval s jazykem jako Ludvík Vaculík. Jeho formulace měly tu podivuhodnou vlastnost, že nešly z hlavy: „Morava je česká země, oddělená od Čech mírnou Vysočinou a názorem, že by od ní měla být oddělena líp.“ (fejeton U nás na Moravě, 1988) „Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla.“ (Dva tisíce slov) Napořád si budu pamatovat drobnou črtu, v níž líčí kamennou kouli na polici, která tam „trvá? dlí? trčí? čumí? tkví!“
Ludvík Vaculík měl tak silnou gravitaci, že v jeho přítomnosti se lidé snažili mluvit zajímavěji. Pod dojmem jeho šarmantního valašského přízvuku se podvědomě rozpomínali na zbytky vlastních dialektů. I já teď, když na něj myslím, hledám čerstvé výrazy a důvtipnější slovosled, ale nechám toho, marná práce – z něj to šlo jak z Mozarta hudba. Jako by znal všechna slova a uměl je namíchat v nové kombinaci.
Před lety oznámil, že si chystá jeden svůj pravidelný sloupek do zásoby pro případ smrti. Minulé úterý v Lidových novinách vyšlo Až umřu, při jehož četbě bylo dost těžké ubránit se slzám. Tedy až do chvíle, než pasáž o svém předplaceném hrobě č. 55 na hřbitově v rodném Brumově zakončí: „Je to místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne.“ A je slyšet, jak se starý náčelník novinářského kmene spokojeně uchechtne, když oznamuje epitaf: „Byl jsem tu a možná zas přijdu.“
.vychovatel
Nápadně mnoho lidí mělo při četbě Vaculíkových textů pocit osobního vztahu. Autor, který nepoužíval e-mail a neztrácel čas se sociálními sítěmi, odpovídal každému čtenáři, který mu napsal starodávný dopis na jeho známou adresu z veřejného telefonního seznamu.
Jeho psaní míří ven, do světa, s nímž je zpravidla silně nespokojeno, jinak by to nebyla legrace. Na autora slavného manifestu se znovu obraceli s nadějí lidé, kteří od něj očekávali recept na život. „Všeobecně platný návod už se dnes nedá napsat. Tehdy jsme všichni viděli zlo v jednom bodě, jedné instituci, jednom faktu, to jest ve srůstu jedné strany a státu. Stačila jedna tímto směrem mířená rána, a lidé cítili satisfakci. To je pryč a zůstává všechno ostatní zlo, jež nesouvisí s jedním režimem a vládou. Řekl bych, že každý se má vrátit ke svému vlastnímu základu - jak byl vychován, na čem vyrostl, co považuje za správné. Žádné tisíce slov mu to neulehčí.“ (Respekt, srpen 1999)
Ludvík Vaculík byl původně vychovatel, celý život ctil učitelské povolání a své karatelství schválně šponoval do přemrštěné podoby. A ono přesto ve svých adresátech trvá, dlí a tkví. Po jeho smrti několik českých feministek prohlásilo, že si na jeho počest oblékne sukni – kvůli jeho patriarchálnímu, vášnivému fejetonu proti „džínačkám“ z roku 1996: „Ženy, jež se bez vážné příčiny vzdávají sukně, zhoršují estetickou atmosféru České republiky. V kalhotách jsou jejich zadky většinou hrozné. Zatímco sukně svým vlavým pohybem může i závažný zadek ezoterizovat a my stejně víme, že tam je, zvýrazněn gatěmi nedecentní zadek gravitačně stahuje ženino „já“ z tváře níže k zemi, a ještě dozadu.“
.tvořitel vlastního života
Myslím, že odpověď na otázku Jiřího Peňáse zní: centrem byl Ludvík Vaculík sám. Tvořil svůj život jako dílo, občas poodstoupil a znalecky ho zhodnotil. To není míněno narcistně, ale montaignovsky: zkoumal sebe, protože sebe znal nejlépe, a vychovával sebe, protože vnitřní nárok vztahoval hlavně na sebe.
Jiní autoři se za své juvenilní zápisky stydí, Ludvík Vaculík je naopak se zájmem zkoumal, komentoval a vydával. Pořád to byl reflektovaný, vědomý život – i v temných obdobích, kdy utíkal od rodiny. Na konci napsal, že největší štěstí byla jeho manželka: „Ona je částí mé duše, cítím v ní celý svůj život a ten její v sobě. Ona podržela naše manželství, když já jsem bloudil; věděla, že je to chyba.“ (Až umřu)
Zemřel, jak si to přeje hodně lidí: v domku na venkově, v červnu a ve spánku, uprostřed rodiny.
Spisovatel: ano, ale zároveň o svém klíčovém deníkovém románu Český snář (1980) tvrdil, že se víceméně snažil hlavně „zapsat své přátele a lidi, kteří mne zaujali, do literatury přímo, aby jejich živá existence nevyplouvala až dodatečně“. Nepíše to tak ze skromnosti, ale z přesnosti.
Novinář: dlouho už se tak neživil, a přesto mu nadosmrti zůstalo reportérské oko. Jako když ve fejetonu z roku 1985 líčí, jak u vedlejšího stolu v kavárně sedí mladý příslušník státní policie. „Měl na rozdíl ode mě svěží černý knír, u pasu mladičkou pistolku v pouzdře sněženkové barvy, a zatímco sypal cukr na svého hustě vršeného turka, jeho čepice barvy sasanek pozorovala z okenní desky mostní křižovatku, na níž přeskakovala tři státem uznaná světla.“
Občanský aktivista? To u něj zní nejapně a nevaculíkovsky, to jest blbě. Public intellectual středoevropského typu? Pokud vám nevadí, že bude mít, jak rozmarně říkal, na vše dva až tři názory, „podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti“, občas pronikavé, občas umanuté, sám to nazýval „soustavou dosti promyšlené nevědomosti“.
Jak si povzdechl literární kritik Jiří Peňás, nešlo u něj vlastně určit, co byl okraj a co centrum.
.starý mistr
Nezažil jsem žádného jiného autora, který by tak přesně pracoval s jazykem jako Ludvík Vaculík. Jeho formulace měly tu podivuhodnou vlastnost, že nešly z hlavy: „Morava je česká země, oddělená od Čech mírnou Vysočinou a názorem, že by od ní měla být oddělena líp.“ (fejeton U nás na Moravě, 1988) „Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla.“ (Dva tisíce slov) Napořád si budu pamatovat drobnou črtu, v níž líčí kamennou kouli na polici, která tam „trvá? dlí? trčí? čumí? tkví!“
Ludvík Vaculík měl tak silnou gravitaci, že v jeho přítomnosti se lidé snažili mluvit zajímavěji. Pod dojmem jeho šarmantního valašského přízvuku se podvědomě rozpomínali na zbytky vlastních dialektů. I já teď, když na něj myslím, hledám čerstvé výrazy a důvtipnější slovosled, ale nechám toho, marná práce – z něj to šlo jak z Mozarta hudba. Jako by znal všechna slova a uměl je namíchat v nové kombinaci.
Před lety oznámil, že si chystá jeden svůj pravidelný sloupek do zásoby pro případ smrti. Minulé úterý v Lidových novinách vyšlo Až umřu, při jehož četbě bylo dost těžké ubránit se slzám. Tedy až do chvíle, než pasáž o svém předplaceném hrobě č. 55 na hřbitově v rodném Brumově zakončí: „Je to místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne.“ A je slyšet, jak se starý náčelník novinářského kmene spokojeně uchechtne, když oznamuje epitaf: „Byl jsem tu a možná zas přijdu.“
.vychovatel
Nápadně mnoho lidí mělo při četbě Vaculíkových textů pocit osobního vztahu. Autor, který nepoužíval e-mail a neztrácel čas se sociálními sítěmi, odpovídal každému čtenáři, který mu napsal starodávný dopis na jeho známou adresu z veřejného telefonního seznamu.
Jeho psaní míří ven, do světa, s nímž je zpravidla silně nespokojeno, jinak by to nebyla legrace. Na autora slavného manifestu se znovu obraceli s nadějí lidé, kteří od něj očekávali recept na život. „Všeobecně platný návod už se dnes nedá napsat. Tehdy jsme všichni viděli zlo v jednom bodě, jedné instituci, jednom faktu, to jest ve srůstu jedné strany a státu. Stačila jedna tímto směrem mířená rána, a lidé cítili satisfakci. To je pryč a zůstává všechno ostatní zlo, jež nesouvisí s jedním režimem a vládou. Řekl bych, že každý se má vrátit ke svému vlastnímu základu - jak byl vychován, na čem vyrostl, co považuje za správné. Žádné tisíce slov mu to neulehčí.“ (Respekt, srpen 1999)
Ludvík Vaculík byl původně vychovatel, celý život ctil učitelské povolání a své karatelství schválně šponoval do přemrštěné podoby. A ono přesto ve svých adresátech trvá, dlí a tkví. Po jeho smrti několik českých feministek prohlásilo, že si na jeho počest oblékne sukni – kvůli jeho patriarchálnímu, vášnivému fejetonu proti „džínačkám“ z roku 1996: „Ženy, jež se bez vážné příčiny vzdávají sukně, zhoršují estetickou atmosféru České republiky. V kalhotách jsou jejich zadky většinou hrozné. Zatímco sukně svým vlavým pohybem může i závažný zadek ezoterizovat a my stejně víme, že tam je, zvýrazněn gatěmi nedecentní zadek gravitačně stahuje ženino „já“ z tváře níže k zemi, a ještě dozadu.“
.tvořitel vlastního života
Myslím, že odpověď na otázku Jiřího Peňáse zní: centrem byl Ludvík Vaculík sám. Tvořil svůj život jako dílo, občas poodstoupil a znalecky ho zhodnotil. To není míněno narcistně, ale montaignovsky: zkoumal sebe, protože sebe znal nejlépe, a vychovával sebe, protože vnitřní nárok vztahoval hlavně na sebe.
Jiní autoři se za své juvenilní zápisky stydí, Ludvík Vaculík je naopak se zájmem zkoumal, komentoval a vydával. Pořád to byl reflektovaný, vědomý život – i v temných obdobích, kdy utíkal od rodiny. Na konci napsal, že největší štěstí byla jeho manželka: „Ona je částí mé duše, cítím v ní celý svůj život a ten její v sobě. Ona podržela naše manželství, když já jsem bloudil; věděla, že je to chyba.“ (Až umřu)
Zemřel, jak si to přeje hodně lidí: v domku na venkově, v červnu a ve spánku, uprostřed rodiny.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.