Zemřel hudebník od pánaboha, romský John Lee Hooker, Ján Ačo Slepčík (1950). Nebyl to Pražák, ale často do Prahy jezdil. Seznámili jsme se tady díky mojí ženě, se kterou objížděl školy s multikulturním programem o romském etniku. Byl to elegán, cigán jako z příručky.
Vždycky upravený, v obleku, s naleštěnýma botama, šibalskýma očima a dragounským knírem. Pořád se usmíval, i když mluvil o životních těžkostech. I když vzpomínal na ženu, která mu zemřela, i když mluvil o některém ze šesti dětí, které se většinou chovaly jinak, než by si Aču představoval.
Když vypravoval, posluchači ani nedutali, protože to byl vypravěč hrabalovského druhu. Jak žil s rodiči v Košicích, jak se naučil hrát na kytaře, jak putoval po Československu, jak se dostal do kriminálu za napadení veřejného činitele, jak bydlel se ženou v Opatovické, kde u nich nad ránem končívaly tahy herců z Divadla Na zábradlí, jak byl u začátků Věry Bílé, jak jezdil se ženou po Evropě a jako Duo Slepčík zažili úspěchy ve Francii i Anglii. Znal se s českými romisty. U Zbyňka Andrše v Praze často přespával, na popud Mileny Hübschmanové začal dokonce psát paměti.
Byl věčně bez peněz, ale když měl, zacházel s nimi po cigánsku, velkoryse. Každou chvíli měl tenhle skvělý kytarista nástroj v zastavárně. Jeden čas, než si pořídil mobilní telefon, se mu volalo do Strupčic, kde bydlel, do budky. Vytočili jste číslo, kolem budky si hrající děti zvedly sluchátko a pak doběhly pro strejdu, pokud byl doma nebo na kulečníku v hospodě. Často před nějakou domluvenou akcí na pár dnů úplně zmizel. Když už organizátoři propadali panice, že nedorazí, zjevil se na minutu přesně za rohem, s úsměvem na rtu. „Aču, my už jsme byli zoufalí, že ses na to vykašlal“. Na to Slepčík: „Vždyť jsem to slíbil, že přijdu, tak jsem tady.“ A práskal vesele knírem a bylo na něm vidět, že se mu večer protáhnul zase jednou do rána. To si pak často sáhnul do kapsy saka pro sáček kypřícího prášku do pečiva, který používal místo sody na pálení žáhy.
Hrával často na svatbách. Poprosil jsem ho a zahrál i na mojí. Dal jsem mu tehdy lístek, ať si dává, co chce a pak mi ho přinese, že zaplatím. Přinesl mi ho hustě popsaný od zhora dolů. Stačil totiž pozvat takzvaně „na sebe“ snad všechny hosty, které jsme na svatbě měli. Tak dobrou noc, Aču a děkuju.
Vždycky upravený, v obleku, s naleštěnýma botama, šibalskýma očima a dragounským knírem. Pořád se usmíval, i když mluvil o životních těžkostech. I když vzpomínal na ženu, která mu zemřela, i když mluvil o některém ze šesti dětí, které se většinou chovaly jinak, než by si Aču představoval.
Když vypravoval, posluchači ani nedutali, protože to byl vypravěč hrabalovského druhu. Jak žil s rodiči v Košicích, jak se naučil hrát na kytaře, jak putoval po Československu, jak se dostal do kriminálu za napadení veřejného činitele, jak bydlel se ženou v Opatovické, kde u nich nad ránem končívaly tahy herců z Divadla Na zábradlí, jak byl u začátků Věry Bílé, jak jezdil se ženou po Evropě a jako Duo Slepčík zažili úspěchy ve Francii i Anglii. Znal se s českými romisty. U Zbyňka Andrše v Praze často přespával, na popud Mileny Hübschmanové začal dokonce psát paměti.
Byl věčně bez peněz, ale když měl, zacházel s nimi po cigánsku, velkoryse. Každou chvíli měl tenhle skvělý kytarista nástroj v zastavárně. Jeden čas, než si pořídil mobilní telefon, se mu volalo do Strupčic, kde bydlel, do budky. Vytočili jste číslo, kolem budky si hrající děti zvedly sluchátko a pak doběhly pro strejdu, pokud byl doma nebo na kulečníku v hospodě. Často před nějakou domluvenou akcí na pár dnů úplně zmizel. Když už organizátoři propadali panice, že nedorazí, zjevil se na minutu přesně za rohem, s úsměvem na rtu. „Aču, my už jsme byli zoufalí, že ses na to vykašlal“. Na to Slepčík: „Vždyť jsem to slíbil, že přijdu, tak jsem tady.“ A práskal vesele knírem a bylo na něm vidět, že se mu večer protáhnul zase jednou do rána. To si pak často sáhnul do kapsy saka pro sáček kypřícího prášku do pečiva, který používal místo sody na pálení žáhy.
Hrával často na svatbách. Poprosil jsem ho a zahrál i na mojí. Dal jsem mu tehdy lístek, ať si dává, co chce a pak mi ho přinese, že zaplatím. Přinesl mi ho hustě popsaný od zhora dolů. Stačil totiž pozvat takzvaně „na sebe“ snad všechny hosty, které jsme na svatbě měli. Tak dobrou noc, Aču a děkuju.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.