Zlaté časy rádia už byly? Za sebe si nejsem jistý. Mám totiž na rádio celoživotní návyk a poslouchám ho, pokud jsem v blízkosti přístroje, od rána do noci.
Začalo to pochopitelně pravidelnou Pohádkou na dobrou noc. V sobotu ráno jsem poslouchával Meteor, přírodovědný magazín pro mládež. A pak jsem se dostal pod přímý vliv strýce Mirka. Jezdívali jsme k němu a k tetě do obce Řevnice kousek za Prahou na víkendy a na léto. Strýc, vyškolený válkou, věděl, že život v totalitě se bez rádia neobejde. Měl zažitý přesný harmonogram vysílání „štvavých“ vysílaček. Den začínal Hlasem Ameriky, zapálením první startky z každodenních osmdesáti a prvním otevřeným lahvovým pivem. Postupně se přes Volá Londýn a Svobodnou Evropu prokousal informacemi až k nočním relacím této svaté trojice. Poslouchal jsem s ním při snídani, při práci na zahradě, na rybách. Čas mezi vysíláním mi vyplňoval politickým školením.
Tak jsem se dozvídal o osvobození Plzně Američany, o zločinech padesátých let, o komunistických koncentrácích, o fíglech bolševické propagandy, o vězních svědomí. Poprvé jsem slyšel o podnikateli Baťovi, kardinálu Beranovi, generálu Píkovi, o Katyni.
Jsem hlasem z rádia okouzlen dodnes. Piju ranní kafe se stanicí Vltava a usínám u politických komentářů Českého rozhlasu 6. Někdy si dokonce čtu v křesle a v rozhlase nám puštěnou četbu na pokračování. Čím dál víc poslouchám stanici Praha, přezdívanou „rádio pro důchodce“. Je mi příjemné, že tam na mě nekřičí a nehýkají a dozvím se věci, které jinde neříkají. Tak jsem se třeba v poslední době dozvěděl, že: Jan Rejžek je bdělý a čte každý den komunistické Haló noviny, Markéta Irglová je přesvědčena, že je při skládání hudby jen nástrojem vyšších sil, originální česká spisovatelka Věra Linhartová se ve Francii dožívá sedmdesáti let, že existuje asi 200 odrůd sadebných brambor, které jsem si mohl koupit na Bramborářském veletrhu v Lysé nad Labem, že únik moči díky uvadlým svěračům se dá léčit plastikou, že kočky a psi mohou trpět schizofrenií, že průměrný Skandinávec vypije ročně 1 500 hrnků kávy, že se nemůže přijmout zákon o protiprávnosti komunistických symbolů, protože by nemohli fotbalisté Slávie nastupovat ve svých dresech s rudou hvězdou, nebo třeba že právě vydaná kniha Josefa Váchala Šumava má dvacet kilo. Stanice Praha, konečná, prosíme vystupte!
Začalo to pochopitelně pravidelnou Pohádkou na dobrou noc. V sobotu ráno jsem poslouchával Meteor, přírodovědný magazín pro mládež. A pak jsem se dostal pod přímý vliv strýce Mirka. Jezdívali jsme k němu a k tetě do obce Řevnice kousek za Prahou na víkendy a na léto. Strýc, vyškolený válkou, věděl, že život v totalitě se bez rádia neobejde. Měl zažitý přesný harmonogram vysílání „štvavých“ vysílaček. Den začínal Hlasem Ameriky, zapálením první startky z každodenních osmdesáti a prvním otevřeným lahvovým pivem. Postupně se přes Volá Londýn a Svobodnou Evropu prokousal informacemi až k nočním relacím této svaté trojice. Poslouchal jsem s ním při snídani, při práci na zahradě, na rybách. Čas mezi vysíláním mi vyplňoval politickým školením.
Tak jsem se dozvídal o osvobození Plzně Američany, o zločinech padesátých let, o komunistických koncentrácích, o fíglech bolševické propagandy, o vězních svědomí. Poprvé jsem slyšel o podnikateli Baťovi, kardinálu Beranovi, generálu Píkovi, o Katyni.
Jsem hlasem z rádia okouzlen dodnes. Piju ranní kafe se stanicí Vltava a usínám u politických komentářů Českého rozhlasu 6. Někdy si dokonce čtu v křesle a v rozhlase nám puštěnou četbu na pokračování. Čím dál víc poslouchám stanici Praha, přezdívanou „rádio pro důchodce“. Je mi příjemné, že tam na mě nekřičí a nehýkají a dozvím se věci, které jinde neříkají. Tak jsem se třeba v poslední době dozvěděl, že: Jan Rejžek je bdělý a čte každý den komunistické Haló noviny, Markéta Irglová je přesvědčena, že je při skládání hudby jen nástrojem vyšších sil, originální česká spisovatelka Věra Linhartová se ve Francii dožívá sedmdesáti let, že existuje asi 200 odrůd sadebných brambor, které jsem si mohl koupit na Bramborářském veletrhu v Lysé nad Labem, že únik moči díky uvadlým svěračům se dá léčit plastikou, že kočky a psi mohou trpět schizofrenií, že průměrný Skandinávec vypije ročně 1 500 hrnků kávy, že se nemůže přijmout zákon o protiprávnosti komunistických symbolů, protože by nemohli fotbalisté Slávie nastupovat ve svých dresech s rudou hvězdou, nebo třeba že právě vydaná kniha Josefa Váchala Šumava má dvacet kilo. Stanice Praha, konečná, prosíme vystupte!
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.