Roku 1933 vyšel v Praze překlad prvního románu Louise Ferdinanda Célina (1894 – 1961) Cesta do hlubin noci. Díky nakladatelství Borový a překladateli Jaroslavu Zaorálkovi, to byl vůbec první Célinův překlad do cizího jazyka.
Vynikající, více jak stostránkové pásmo o uvedení Célina do češtiny, připravila pro poslední Revolver Revue s pečlivostí sobě vlastní Anna Kareninová. Je to čtení, které vydá za semestr vysoké školy. Ve skládance dopisů, dobových článků z tisku i vzpomínek zainteresovaných se stáváme svědky dobrodružství vzniku literární události. Jako bychom byli přímo na sále, u porodu. Umělec přichází s něčím, co provokuje novou energií a něčím do té doby nepatřičným. Doktor Destouches z chudinské pařížské čtvrti Clichy napsal tuto knihu pod pseudonymem Céline, vědom si toho, že kniha vyvolá svou neslýchanou dikcí a přímostí pozdvižení. Však také již 11. června 1933, několik dní před Célinovým příjezdem do Prahy na uvedení českého překladu, píše v Lidových novinách Karel Čapek: „Divný doktor, kterého jaksi uspokojuje děsit své čtenáře tím, že jimi staví na oči jejich tělesný rozklad a duševní bídu…
Je to, jakoby se tento doktor z periférie mstil na celém lidstvu.“ Podobně píše o knize 22. června v Českém slově kritik Otto Rádl: „Célinova kniha Cesta do hlubin noci je strašná kniha s nesmírným úspěchem, který, upřímně řečeno, jí nepřejeme. Není radostný pohled na úspěch knihy, která se strašlivou silou rozkládá celou naší psychologickou civilizaci….Ještě snad nebyla napsána kniha tak nebezpečná. Cítí-li někdo chuť pustit se do boje s anarchismem a nihilismem, zde je příležitost, aby chytil býka za rohy.“ A co odpoví svým kritikům v jedné z mála reakcí sám Céline? „Dělám, co mohu. Mám prý špinavé ruce. To jsou mi starosti! Tomáš Kempenský, člověk jistě velmi čistý, se vyznal v Umění a potom taky v Duších. Ten mluvil takhle: Nepokoušejte se napodobovat pěnici nebo slavíka, když nemůžete! Ale je-li vám osudem dáno skřehotat jako ropucha, s chutí do toho! A ze všech sil! Ať je vás pořádně slyšet! Tomu říkám otcovská rada!“
Jenže, jak říkával Hrabal, Céline se vlastně uřval k smrti. Antisemitské texty z publikace Škola mrtvol, vydané těsně před válkou, jsou už jen zuřivým dezorientovaným štěkotem. Je vůbec možné beztrestně rozpoutat běsi? Je dovoleno básníkům uvrhnout člověka do beznaděje? Píše se ještě dnes taková literatura na život a na smrt? Jakou moc má vlastně napsané slovo?
Vynikající, více jak stostránkové pásmo o uvedení Célina do češtiny, připravila pro poslední Revolver Revue s pečlivostí sobě vlastní Anna Kareninová. Je to čtení, které vydá za semestr vysoké školy. Ve skládance dopisů, dobových článků z tisku i vzpomínek zainteresovaných se stáváme svědky dobrodružství vzniku literární události. Jako bychom byli přímo na sále, u porodu. Umělec přichází s něčím, co provokuje novou energií a něčím do té doby nepatřičným. Doktor Destouches z chudinské pařížské čtvrti Clichy napsal tuto knihu pod pseudonymem Céline, vědom si toho, že kniha vyvolá svou neslýchanou dikcí a přímostí pozdvižení. Však také již 11. června 1933, několik dní před Célinovým příjezdem do Prahy na uvedení českého překladu, píše v Lidových novinách Karel Čapek: „Divný doktor, kterého jaksi uspokojuje děsit své čtenáře tím, že jimi staví na oči jejich tělesný rozklad a duševní bídu…
Je to, jakoby se tento doktor z periférie mstil na celém lidstvu.“ Podobně píše o knize 22. června v Českém slově kritik Otto Rádl: „Célinova kniha Cesta do hlubin noci je strašná kniha s nesmírným úspěchem, který, upřímně řečeno, jí nepřejeme. Není radostný pohled na úspěch knihy, která se strašlivou silou rozkládá celou naší psychologickou civilizaci….Ještě snad nebyla napsána kniha tak nebezpečná. Cítí-li někdo chuť pustit se do boje s anarchismem a nihilismem, zde je příležitost, aby chytil býka za rohy.“ A co odpoví svým kritikům v jedné z mála reakcí sám Céline? „Dělám, co mohu. Mám prý špinavé ruce. To jsou mi starosti! Tomáš Kempenský, člověk jistě velmi čistý, se vyznal v Umění a potom taky v Duších. Ten mluvil takhle: Nepokoušejte se napodobovat pěnici nebo slavíka, když nemůžete! Ale je-li vám osudem dáno skřehotat jako ropucha, s chutí do toho! A ze všech sil! Ať je vás pořádně slyšet! Tomu říkám otcovská rada!“
Jenže, jak říkával Hrabal, Céline se vlastně uřval k smrti. Antisemitské texty z publikace Škola mrtvol, vydané těsně před válkou, jsou už jen zuřivým dezorientovaným štěkotem. Je vůbec možné beztrestně rozpoutat běsi? Je dovoleno básníkům uvrhnout člověka do beznaděje? Píše se ještě dnes taková literatura na život a na smrt? Jakou moc má vlastně napsané slovo?
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.