Na sv. Jiří vylézají ze země štíři. To bylo minulý týden ve čtvrtek. Myslel jsem na zvířata ve městě. Vlastně nakonec vůbec na zvířata, co tady v civilizaci s náma žijou.
S jarním sluníčkem začne zoologická praskat ve švech. Statisíce otců a matek, co chtějí něco udělat pro rodinu a děti, na sebe mezi klecemi a pavilóny narážejí ve dvoj- a vícestupech. Děti chtějí koupit zmrzlinu a colu, zdá se jim, že v tropickém pavilónu je moc vedro, u poloopic to smrdí, v Nočním světě je tma a vůbec, už je bolí nožičky. Reklamují, že se želva sloní nehýbá, vydra je místo povinné show zalezlá a papoušek odmítá za víc jak stokorunové vstupné říct aspoň „rošťáku“, jak to viděly v televizi. Rodiče se nejprve usmívají, že jako ten náš drobeček je svéhlavý, postupně ale ztrácejí trpělivost, nakonec už ho vlečou řvoucího z brány Východ, zpocení, zchvácení a s pocitem, že se už snad obětovali dost.
Jenže celá ta zoologická je vlastně pěkně blbý výmysl. Takové divné, snadné, nenáročné očumování zpacifikované divočiny. Fotříci se tváří suverénně, jako stopaři od narození, matičky jsou sexy vypasovaně oháklé, klapou podpatky a voní tak promyšleně, že se z toho může hřebec koně Převalského uvzrušovat, děti řvou tak silnými hlasy, že by v přirozeném lese nepotkaly žížalu. Gorilu sponzorují bezpečnostní služby, ostatní primáty primátor, vlka kardinál. Zvířata na výstavě. Zpohodlnělá. Je o ně dobře postaráno. Pravidelná a pestrá strava v přesný čas. Za určitých podmínek zapůjčena samice z jiného zařízení. Za den přirozená plachost vyrušená tisícovkami ksichtů, co nemají nic jiného na práci než zevlovat. Kdyby tak na chvíli zmizely ploty, kdyby tak uteklo jedno to milostné zvířátko, takové hezké, chlupaté, s roztomilými zoubky.
Zoologická zahrada je taková zhovadilá hračka na louce za městem. K něčemu je ale, myslím si, dobrá, aspoň mně vždycky byla. Když jsem viděl zvířata, jak rezignovaně leží v koutě klece, pumu, co zmateně chodí ode zdi ke zdi, slona, co celý den somruje s nataženým chobotem pamlsky, ledního medvěda, co se na umělé skále za plexisklem kývá ze strany na stranu jako slabomyslný, vždycky mě napadlo, že se vlastně dívám na sebe. Na zcivilizované, do své pohodlnosti lapené zvíře, to nejchytřejší, co se umí smát a abstrahovat, ale co by dneska bez elektřiny a hypermarketu plného žrádla zdechlo za pár dnů.
S jarním sluníčkem začne zoologická praskat ve švech. Statisíce otců a matek, co chtějí něco udělat pro rodinu a děti, na sebe mezi klecemi a pavilóny narážejí ve dvoj- a vícestupech. Děti chtějí koupit zmrzlinu a colu, zdá se jim, že v tropickém pavilónu je moc vedro, u poloopic to smrdí, v Nočním světě je tma a vůbec, už je bolí nožičky. Reklamují, že se želva sloní nehýbá, vydra je místo povinné show zalezlá a papoušek odmítá za víc jak stokorunové vstupné říct aspoň „rošťáku“, jak to viděly v televizi. Rodiče se nejprve usmívají, že jako ten náš drobeček je svéhlavý, postupně ale ztrácejí trpělivost, nakonec už ho vlečou řvoucího z brány Východ, zpocení, zchvácení a s pocitem, že se už snad obětovali dost.
Jenže celá ta zoologická je vlastně pěkně blbý výmysl. Takové divné, snadné, nenáročné očumování zpacifikované divočiny. Fotříci se tváří suverénně, jako stopaři od narození, matičky jsou sexy vypasovaně oháklé, klapou podpatky a voní tak promyšleně, že se z toho může hřebec koně Převalského uvzrušovat, děti řvou tak silnými hlasy, že by v přirozeném lese nepotkaly žížalu. Gorilu sponzorují bezpečnostní služby, ostatní primáty primátor, vlka kardinál. Zvířata na výstavě. Zpohodlnělá. Je o ně dobře postaráno. Pravidelná a pestrá strava v přesný čas. Za určitých podmínek zapůjčena samice z jiného zařízení. Za den přirozená plachost vyrušená tisícovkami ksichtů, co nemají nic jiného na práci než zevlovat. Kdyby tak na chvíli zmizely ploty, kdyby tak uteklo jedno to milostné zvířátko, takové hezké, chlupaté, s roztomilými zoubky.
Zoologická zahrada je taková zhovadilá hračka na louce za městem. K něčemu je ale, myslím si, dobrá, aspoň mně vždycky byla. Když jsem viděl zvířata, jak rezignovaně leží v koutě klece, pumu, co zmateně chodí ode zdi ke zdi, slona, co celý den somruje s nataženým chobotem pamlsky, ledního medvěda, co se na umělé skále za plexisklem kývá ze strany na stranu jako slabomyslný, vždycky mě napadlo, že se vlastně dívám na sebe. Na zcivilizované, do své pohodlnosti lapené zvíře, to nejchytřejší, co se umí smát a abstrahovat, ale co by dneska bez elektřiny a hypermarketu plného žrádla zdechlo za pár dnů.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.