V Praze byl vysvěcen Jan Kofroň na římsko-katolického kněze. Bude to v České republice první katolický kněz, který bude mít na ruce snubní prsten.
Jan Kofroň je ženatý, tedy z možnosti stát se katolickým knězem by měl být podle platného Kodexu kanonického práva vyloučen. Jenže dostal od papeže ojedinělou vyjimku. Proč? Pro slepičí kvoč! Omlouvám se, ale je to to první, co mě při zachycení této zprávy upřímně napadlo.
Co vedlo, jinak v otázce celibátu nekompromisní strážce nikoliv „božského“, ale zcela světského vnitřního firemního nařízení, k ojedinělé vstřícnosti, těžko říct. Duch si prostě vane, kudy chce. Teď si prostě zavanul takhle a v případě žádosti Jana Kofroně zdvihnul palec nahoru. Jak píše Pratchett ve své knize Malí bohové: Proč se tedy bůh zjevoval třeba jako ohnivý keř? Možná prostě jen proto, že nám chtěl říct: Podívej, co taky umím!
Problémy vedení katolické církve s tím, co se smí a co se nesmí, je těžké brát dnes vážně. Pohledem na dějiny této instituce je sice vidět, že se postupně všechno „neměnné a trvalé“ mění podle toho, jak se mění lidské podmínky a zadání, ale zároveň se každé změně dostane odůvodnění, že samozřejmě „ vychází s odvěkého božského“ a to vše je vhodně doplněno biblickými citáty, kterými se věčná pravda vystuží.
Kolem vysvěcení Jana Kofroně krouží pár neodbytných otázek. Předně ta základní – zrušením čili zdobrovolněním celibátu by se katolická církev nestala ani lepší, ani horší. Po krátkém přechodovém zvykacím období by to bylo všem zúčastněným úplně fuk, jestli páter ženu má nebo nemá. Dále je třeba připomenout, že Jan Kofroň byl vysvěcen v tzv. podzemní církvi už v roce 1988, tedy jde o další takzvané „přemazání“ Vatikánem, který některá podzemně církevní svěcení neuznal – a jiná (zase ten Pratchett!) – a jiná zase, jak se mu zavanulo, uznal. Těm, co byli římskými katolíky a byli ženatí a byli tajně svěcení až do dnešních dnů dával jedinou možnost – kněžskou službu u řeckých katolíků. V tom je tento případ jedinečný. Nebylo by tedy slušné, napsat nebo brnknout nyní těm, co stejně jako Kofroň chtěli zůstat „doma“, omluvit se jim a nabídnout, pokud o to ještě stojí, možnost návratu? Nebo je to i nadále jen úzkoprofilová možnost vyřízení ponížené žádosti, na kterou má naději jen sekretář biskupa Malého, což je mimo spoustu mnohaleté záslužné práce mezi nemocnými a umírajícími, jedno z Kofroňových angažmá?
Jan Kofroň je ženatý, tedy z možnosti stát se katolickým knězem by měl být podle platného Kodexu kanonického práva vyloučen. Jenže dostal od papeže ojedinělou vyjimku. Proč? Pro slepičí kvoč! Omlouvám se, ale je to to první, co mě při zachycení této zprávy upřímně napadlo.
Co vedlo, jinak v otázce celibátu nekompromisní strážce nikoliv „božského“, ale zcela světského vnitřního firemního nařízení, k ojedinělé vstřícnosti, těžko říct. Duch si prostě vane, kudy chce. Teď si prostě zavanul takhle a v případě žádosti Jana Kofroně zdvihnul palec nahoru. Jak píše Pratchett ve své knize Malí bohové: Proč se tedy bůh zjevoval třeba jako ohnivý keř? Možná prostě jen proto, že nám chtěl říct: Podívej, co taky umím!
Problémy vedení katolické církve s tím, co se smí a co se nesmí, je těžké brát dnes vážně. Pohledem na dějiny této instituce je sice vidět, že se postupně všechno „neměnné a trvalé“ mění podle toho, jak se mění lidské podmínky a zadání, ale zároveň se každé změně dostane odůvodnění, že samozřejmě „ vychází s odvěkého božského“ a to vše je vhodně doplněno biblickými citáty, kterými se věčná pravda vystuží.
Kolem vysvěcení Jana Kofroně krouží pár neodbytných otázek. Předně ta základní – zrušením čili zdobrovolněním celibátu by se katolická církev nestala ani lepší, ani horší. Po krátkém přechodovém zvykacím období by to bylo všem zúčastněným úplně fuk, jestli páter ženu má nebo nemá. Dále je třeba připomenout, že Jan Kofroň byl vysvěcen v tzv. podzemní církvi už v roce 1988, tedy jde o další takzvané „přemazání“ Vatikánem, který některá podzemně církevní svěcení neuznal – a jiná (zase ten Pratchett!) – a jiná zase, jak se mu zavanulo, uznal. Těm, co byli římskými katolíky a byli ženatí a byli tajně svěcení až do dnešních dnů dával jedinou možnost – kněžskou službu u řeckých katolíků. V tom je tento případ jedinečný. Nebylo by tedy slušné, napsat nebo brnknout nyní těm, co stejně jako Kofroň chtěli zůstat „doma“, omluvit se jim a nabídnout, pokud o to ještě stojí, možnost návratu? Nebo je to i nadále jen úzkoprofilová možnost vyřízení ponížené žádosti, na kterou má naději jen sekretář biskupa Malého, což je mimo spoustu mnohaleté záslužné práce mezi nemocnými a umírajícími, jedno z Kofroňových angažmá?
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.