Pražské jaro, Metallica nebo Kylie Minoque na jedné straně, malý festival na zahradě dřevěného kostela Na Habrovce, obklopeného paneláky na straně druhé. Buď velká jména a dost konzervativní program, co vyprodá koncerty, nebo na koleně poslepovaný festival s příjemnou komorní atmosférou,
mladýma kapelama, divadlem a stánky Amnesty International nebo Registru dárců kostní dřeně. Na téhle akci mi to poněkolikáté došlo. Mnohem víc mi záleží na atmosféře a lidském rozměru akce než na produkci samotné. Třeba pokud letos vyjde počasí, mohly by být takovým zážitkem Spojené ostrovy. Vstup zdarma, převážně české mladé jazzové skupiny (NUO, Vertigo, hammondkář Ondřej Pivec, kytarista David Dorůžka), ale i mnoho neokoukaného a neposlouchaného ze zahraničí. Prý si nemám nechat ujít No Blues, Nizozemce, co hrají world music smíchanou z blues, country a arabskými melodiemi. Nenechám.
V Praze bude hrát 21. a 22. července dva koncerty Tom Waits. Je to asi poslední zbožňovaná živá figura, co v Praze nebyla. Bývaly doby, kde jsem si myslel, že bych na jeho koncert dolezl i z jednotky intezivní péče. Teď ho mám naservírovaného do Kongresového paláce, lístky od 990,- do 3250,- CZK a já – nejdu. Nikdy bych tomu nevěřil, kdyby mi to někdo vyprávěl, ale takhle jsem to zažil sám se sebou. A ten hlavní důvod? Ani peníze, ani opruz s nákupem vstupenek na jméno, vlastně ani ten palác, stavěný kdysi pro sjezdy komoušů. Já bych rád šel na Waitse do klubu nebo do hospody nebo třeba aspoň do Lucerny. A chtěl bych u toho popíjet a kouřit. Já vím, že je to naivní. Já si ale nemůžu pomoct. Odpustím si Waitse, zůstanu s ním u nás doma nebo v autě. Moje chyba!
„We are Cancer Bats from Canada,“ řekl zpěvák a pak to v klubu 007 na Strahově začalo. Punk nasazení, agresivní atak smyslů, hlasité struny i bicí. Nevím, proč to tak je, ale ve dvaačtyřiceti letech mám pořád takovéhle koncerty nejradši. Tentokrát se diváci hodně rozparádili. Před pódiem se točili jako v odstředivce, do slova a do písmene lezli, drženi rukama kamarádů, radostí po nízkém klubovém stropě, v jednu chvíli si dokonce sedli za sebe a začali „veslovat“ jako při závodě osmiveslic. Všechno bylo tak intimní, na dosah, autentické, bez zbytečných přehrad a bariér. Tak, jak to mám rád.
mladýma kapelama, divadlem a stánky Amnesty International nebo Registru dárců kostní dřeně. Na téhle akci mi to poněkolikáté došlo. Mnohem víc mi záleží na atmosféře a lidském rozměru akce než na produkci samotné. Třeba pokud letos vyjde počasí, mohly by být takovým zážitkem Spojené ostrovy. Vstup zdarma, převážně české mladé jazzové skupiny (NUO, Vertigo, hammondkář Ondřej Pivec, kytarista David Dorůžka), ale i mnoho neokoukaného a neposlouchaného ze zahraničí. Prý si nemám nechat ujít No Blues, Nizozemce, co hrají world music smíchanou z blues, country a arabskými melodiemi. Nenechám.
V Praze bude hrát 21. a 22. července dva koncerty Tom Waits. Je to asi poslední zbožňovaná živá figura, co v Praze nebyla. Bývaly doby, kde jsem si myslel, že bych na jeho koncert dolezl i z jednotky intezivní péče. Teď ho mám naservírovaného do Kongresového paláce, lístky od 990,- do 3250,- CZK a já – nejdu. Nikdy bych tomu nevěřil, kdyby mi to někdo vyprávěl, ale takhle jsem to zažil sám se sebou. A ten hlavní důvod? Ani peníze, ani opruz s nákupem vstupenek na jméno, vlastně ani ten palác, stavěný kdysi pro sjezdy komoušů. Já bych rád šel na Waitse do klubu nebo do hospody nebo třeba aspoň do Lucerny. A chtěl bych u toho popíjet a kouřit. Já vím, že je to naivní. Já si ale nemůžu pomoct. Odpustím si Waitse, zůstanu s ním u nás doma nebo v autě. Moje chyba!
„We are Cancer Bats from Canada,“ řekl zpěvák a pak to v klubu 007 na Strahově začalo. Punk nasazení, agresivní atak smyslů, hlasité struny i bicí. Nevím, proč to tak je, ale ve dvaačtyřiceti letech mám pořád takovéhle koncerty nejradši. Tentokrát se diváci hodně rozparádili. Před pódiem se točili jako v odstředivce, do slova a do písmene lezli, drženi rukama kamarádů, radostí po nízkém klubovém stropě, v jednu chvíli si dokonce sedli za sebe a začali „veslovat“ jako při závodě osmiveslic. Všechno bylo tak intimní, na dosah, autentické, bez zbytečných přehrad a bariér. Tak, jak to mám rád.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.