Praha 2048. Táhne mi na devadesát. Přidal jsem se ke skupině Kapitána Jaroše. Před sedmi lety. To mě chtěli chytit a podle tehdy platných zákonu zabít povinnou euthanásií po dovršení věku sedmdesát pět let.
Dnes je ale všechno jinak. Čirá anarchie vládne celou Evropou. Myslel jsem si kdysi, že budu na konci života žít v čínském nebo ruském protektorátu, ale všechny státy z bývalé Rady bezpečnosti si skočily nukleárně do vlasů, takže žádné Rusko, žádná Čína, žádná Indie, žádná Amerika dnes ve skutečnosti neexistují. Miliardy lidí jsou po smrti. Kvůli ropě, kvůli vodě, kvůli potravinám. Víc jak polovina zeměkoule je neobyvatelná. V Praze se ale přežívat dá. Po tom, kdy přirozeně skončila vláda lidu, zavládlo znovu právo silnějšího. Jen v Praze soupeří o nadvládu tři hlavní skupiny. Ta Jarošova je z nich ke starým nejlidštější, pokud se ještě v této době posthumánní dá o něčem takovém mluvit.
Dobře si pamatuji sci- fi filmy o létajících autech, laserových zbraních a vše řídících počítačích. Jenže dnes všechno mnohem spíš připomíná prvobytně pospolnou situaci. Zbraněmi jsou hole, luky a šípy, kopí a kameny. Okolo betonových jeskyň hoří ohně a drží se hlídky. Dochází ke strašným bitvám muže proti muži. My starší se mladším a silnějším snažíme poradit, jak se co pěstuje a chová. I proto nás asi mezi sebou trpí a dělí se s námi o potraviny a vodu. Mezi opuštěnými skladišti a hyperprodejnami na zastavěných polích kolem města, se bývalí softwareoví inženýři a bankovní makléři učí od poslední zemědělské a farmářské generace, jak se sází pšenice, peče chleba, jak zaříznout ovci a jak se dělá sýr. Lesní zvířata se kupodivu velmi rychle začínají množit, takže lov je možný, ale velmi, velmi nesnadný. Časem viditelně ubylo obezity a celkově se změnilo vnímání času, únavy, nepohodlí. Smrt se vrátila do každodenního života. Ranhojič a bylinkářka jsou cennější neurochirurga. Znatelně ubylo diagnózy deprese. Celý den nám naplní zajištění základních nutností pro přežití – jídlo, voda, teplo, oheň, bezpečí. Dál se rodí děti. Večer sedáváme u ohně na soutoku Berounky a Vltavy. My starší vyprávíme všechno, na co si vzpomínáme z minula. Já třeba posledně mluvil o letních hudebních festivalech. Říkal jsem, že tam svítila světla, hrála elektrická hudba, jen tak pro zábavu se skákalo s lanem uvázaným za nohu z jeřábu a pilo se ledové pivo z plechovky. Viděl jsem, jak malým z ušmudlaných tváří, září oči.
Dnes je ale všechno jinak. Čirá anarchie vládne celou Evropou. Myslel jsem si kdysi, že budu na konci života žít v čínském nebo ruském protektorátu, ale všechny státy z bývalé Rady bezpečnosti si skočily nukleárně do vlasů, takže žádné Rusko, žádná Čína, žádná Indie, žádná Amerika dnes ve skutečnosti neexistují. Miliardy lidí jsou po smrti. Kvůli ropě, kvůli vodě, kvůli potravinám. Víc jak polovina zeměkoule je neobyvatelná. V Praze se ale přežívat dá. Po tom, kdy přirozeně skončila vláda lidu, zavládlo znovu právo silnějšího. Jen v Praze soupeří o nadvládu tři hlavní skupiny. Ta Jarošova je z nich ke starým nejlidštější, pokud se ještě v této době posthumánní dá o něčem takovém mluvit.
Dobře si pamatuji sci- fi filmy o létajících autech, laserových zbraních a vše řídících počítačích. Jenže dnes všechno mnohem spíš připomíná prvobytně pospolnou situaci. Zbraněmi jsou hole, luky a šípy, kopí a kameny. Okolo betonových jeskyň hoří ohně a drží se hlídky. Dochází ke strašným bitvám muže proti muži. My starší se mladším a silnějším snažíme poradit, jak se co pěstuje a chová. I proto nás asi mezi sebou trpí a dělí se s námi o potraviny a vodu. Mezi opuštěnými skladišti a hyperprodejnami na zastavěných polích kolem města, se bývalí softwareoví inženýři a bankovní makléři učí od poslední zemědělské a farmářské generace, jak se sází pšenice, peče chleba, jak zaříznout ovci a jak se dělá sýr. Lesní zvířata se kupodivu velmi rychle začínají množit, takže lov je možný, ale velmi, velmi nesnadný. Časem viditelně ubylo obezity a celkově se změnilo vnímání času, únavy, nepohodlí. Smrt se vrátila do každodenního života. Ranhojič a bylinkářka jsou cennější neurochirurga. Znatelně ubylo diagnózy deprese. Celý den nám naplní zajištění základních nutností pro přežití – jídlo, voda, teplo, oheň, bezpečí. Dál se rodí děti. Večer sedáváme u ohně na soutoku Berounky a Vltavy. My starší vyprávíme všechno, na co si vzpomínáme z minula. Já třeba posledně mluvil o letních hudebních festivalech. Říkal jsem, že tam svítila světla, hrála elektrická hudba, jen tak pro zábavu se skákalo s lanem uvázaným za nohu z jeřábu a pilo se ledové pivo z plechovky. Viděl jsem, jak malým z ušmudlaných tváří, září oči.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.