„Dnes večer kolem desáté jsem uvízl v hysterickém desetitisícovém davu. Zcela ucpal vodní příkop před Hitlerovým hotelem a vřískal: ‚Chceme našeho vůdce!‘"
Trochu mě vyděsily obličeje okolo mne, zejména ty ženské, když se Hitler konečně na chvíli objevil na balkóně. Připoměly mi šílené výrazy ve tvářích evangelistů chystajících vydat se na cestu, které jsem jednou viděl kdesi na venkově v Louisianě,“ píše William L. Shirer vo svojej preslávenej knihe Berlínsky deník, zápisník zahraničního zpravodaje 1934 – 1941. Zápis má datum 4. septembra 1934. A o deň neskôr: „Myslím, že začínám chápat některé z důvodů Hitlerova ohromujícího úspěchu. Půjčuje si něco od římskokatolícké církve a fádním životům Němců dvacátého století navrací pompu, barvistost a mystiku.“ ... „A tam, v noci ozářené světly, zaklíněni do sebe jako sardinky v jednolité masové formaci, dosáhli muži Německa, kteří učinili nacismus možným, nejvyššího stadia existence, jaké germánský člověk zná: postupné oproštění se od duše a myšlení jednotlivce... a sloučení v jedno německé stádo.“
Nuž od tej doby sme mali možnosť vidieť podobné stáda ruské, maďarské, české, slovenské a iné. Vráťme sa však do rodiacej sa tretej ríše. William Shirer si 16. marca 1935 do svojho denníka zapisuje: „Hitler o své vlastní vůli vypověděl platnost vojenských klauzulí Versailleské mírové smlouvy, obnovil všeobecnou brannou povinnost a oznámil vytvoření armády.“ „Co udělají Londýn a Paříž? Mohly by se pustit do ‚preventivní´ války – a to by znamenalo Hitlerův konec.“ Nepustili sa, a stavidlá katastrofy boli uvoľnené. Obnovenie nemeckej vojnovej sily sprevádzali mierové vyhlásenia a masívna propaganda – jedna pre domáce publikum a iná pre zahraničie. Hitler napríklad 17. marca 1935 vyhlasuje do celého sveta: „Nechceme být vtaženi do další světové války. Evropa je příliš malá na to, aby se stala dalším válečným kolbištěm... Chceme mír, rovnoprávnost a bezpečnost pro všechny. Nic víc nepožadujeme.“
Nemyslím, že nemá zmysel rekapitulovať dôsledky zbabelosti európskych mocností tých čias. Nejde totiž o príbeh, ktorý patrí minulosti. Istú nádej síce vkladám do obrovskej plurality médií a faktu, že ľudí s ašpiráciou na rolu Vodcu je prebytok pri malom dopyte. Na mnohých miestach súčasného sveta však neplatí to naše „tu a teraz“ a keďže žijeme v „globálnej dedine“, nesieme omnoho väčšiu globálnu zodpovednosť v porovnaní s časmi, keď sa rodila tretia ríša. Bolo by preto samovražedné podceňovať evidentné náznaky renesancie národného socializmu, ataky na základy demokracie a ľudských práv, okliešťovanie slobody jednotlivca v mene politických ideológií, mystických vízií, náboženstva. Obrana pred extrémizmom nie je extrémizmom, obrana pred násilím je legitímna, obranné a silové opatrenia, ktoré zachránia životy nevinných obetí akéhokoľvek fanatizmu, sú spravodlivé. Pochybovači by si mali donekonečna opakovať príbehy z Osvienčimu, Sobiboru, Treblinky, Katyni, Grozného, Darfúru, dvojičiek z New Yorku, z madridského nádražia, londýnskeho metra...
Napokon, aj bystrý vojnový korešpondent William L. Shirer si všimol iba časť príbehu, ktorý sa mu odohrával takrečeno pod nosom. Vôbec si napríklad nevšimol udalosti noci z deviateho na desiaty november 1938, pre ktoré sa vžilo nepresné označenie „Krištáľová noc“. To preto, že bol „iba“ novinárom v teréne. Po práci si zašiel na večeru a posedieť s kolegami do niektorej z miestnych krčiem. Kdesi neďaleko však trávili svoje dni a noci milióny ľudí, ktorí mali poskytnúť svoje duše a telá perverznej myšlienke „prekrásneho nového sveta“. Ich potomkovia dodnes blúdia svetom a nechápavo krútia hlavami. Možno by však mali skúsiť zaťať päste.
Trochu mě vyděsily obličeje okolo mne, zejména ty ženské, když se Hitler konečně na chvíli objevil na balkóně. Připoměly mi šílené výrazy ve tvářích evangelistů chystajících vydat se na cestu, které jsem jednou viděl kdesi na venkově v Louisianě,“ píše William L. Shirer vo svojej preslávenej knihe Berlínsky deník, zápisník zahraničního zpravodaje 1934 – 1941. Zápis má datum 4. septembra 1934. A o deň neskôr: „Myslím, že začínám chápat některé z důvodů Hitlerova ohromujícího úspěchu. Půjčuje si něco od římskokatolícké církve a fádním životům Němců dvacátého století navrací pompu, barvistost a mystiku.“ ... „A tam, v noci ozářené světly, zaklíněni do sebe jako sardinky v jednolité masové formaci, dosáhli muži Německa, kteří učinili nacismus možným, nejvyššího stadia existence, jaké germánský člověk zná: postupné oproštění se od duše a myšlení jednotlivce... a sloučení v jedno německé stádo.“
Nuž od tej doby sme mali možnosť vidieť podobné stáda ruské, maďarské, české, slovenské a iné. Vráťme sa však do rodiacej sa tretej ríše. William Shirer si 16. marca 1935 do svojho denníka zapisuje: „Hitler o své vlastní vůli vypověděl platnost vojenských klauzulí Versailleské mírové smlouvy, obnovil všeobecnou brannou povinnost a oznámil vytvoření armády.“ „Co udělají Londýn a Paříž? Mohly by se pustit do ‚preventivní´ války – a to by znamenalo Hitlerův konec.“ Nepustili sa, a stavidlá katastrofy boli uvoľnené. Obnovenie nemeckej vojnovej sily sprevádzali mierové vyhlásenia a masívna propaganda – jedna pre domáce publikum a iná pre zahraničie. Hitler napríklad 17. marca 1935 vyhlasuje do celého sveta: „Nechceme být vtaženi do další světové války. Evropa je příliš malá na to, aby se stala dalším válečným kolbištěm... Chceme mír, rovnoprávnost a bezpečnost pro všechny. Nic víc nepožadujeme.“
Nemyslím, že nemá zmysel rekapitulovať dôsledky zbabelosti európskych mocností tých čias. Nejde totiž o príbeh, ktorý patrí minulosti. Istú nádej síce vkladám do obrovskej plurality médií a faktu, že ľudí s ašpiráciou na rolu Vodcu je prebytok pri malom dopyte. Na mnohých miestach súčasného sveta však neplatí to naše „tu a teraz“ a keďže žijeme v „globálnej dedine“, nesieme omnoho väčšiu globálnu zodpovednosť v porovnaní s časmi, keď sa rodila tretia ríša. Bolo by preto samovražedné podceňovať evidentné náznaky renesancie národného socializmu, ataky na základy demokracie a ľudských práv, okliešťovanie slobody jednotlivca v mene politických ideológií, mystických vízií, náboženstva. Obrana pred extrémizmom nie je extrémizmom, obrana pred násilím je legitímna, obranné a silové opatrenia, ktoré zachránia životy nevinných obetí akéhokoľvek fanatizmu, sú spravodlivé. Pochybovači by si mali donekonečna opakovať príbehy z Osvienčimu, Sobiboru, Treblinky, Katyni, Grozného, Darfúru, dvojičiek z New Yorku, z madridského nádražia, londýnskeho metra...
Napokon, aj bystrý vojnový korešpondent William L. Shirer si všimol iba časť príbehu, ktorý sa mu odohrával takrečeno pod nosom. Vôbec si napríklad nevšimol udalosti noci z deviateho na desiaty november 1938, pre ktoré sa vžilo nepresné označenie „Krištáľová noc“. To preto, že bol „iba“ novinárom v teréne. Po práci si zašiel na večeru a posedieť s kolegami do niektorej z miestnych krčiem. Kdesi neďaleko však trávili svoje dni a noci milióny ľudí, ktorí mali poskytnúť svoje duše a telá perverznej myšlienke „prekrásneho nového sveta“. Ich potomkovia dodnes blúdia svetom a nechápavo krútia hlavami. Možno by však mali skúsiť zaťať päste.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.