To bylo tak. Účastnil jsem se v životě svých prvních voleb, bylo to někdy okolo roku 1974, a bylo to referendum o vstupu Anglie do Evropského hospodářského společenství (EHS). To se mi líbilo, byl jsem mlád a pln nadějí, mé srdce liberála zaplesalo (konzervativní hlavu jsem tehdy ještě zcela vyvinutou neměl).
Navíc Anglie tehdy stagnovala, zatímco EHS prosperovalo. Společný trh – malá evropská dohoda o velké věci: o volném pohybu lidí a zboží – tehdy se ještě o globalizaci nic nevědělo.
Netušil jsem tehdy, že socialisté (všech stran jak říká von Hayek) už dávno svůj negativní postoj vůči Evropskému společenství přehodnotili a pustili se plně do díla výstavby nové unitární Evropy. Vznikla tak velká nová třída eurokratů, federalisté, křesťanští demokraté, socialisté. Vněkterých věcech jsem poněkud natvrdlý, a tak mi dlouho nedocházelo, že to mohou vůbec tito pánové myslet vážně. Sám jsem netušil, jak dalece jsem propadl anglosaskému liberalismu a konservativismu říkajícímu, že „každá vláda je jen odporná nezbytnost“ Stát je jako velká firma, chce nezadržitelně expandovat a smyslem demokracie a občanské odpovědnosti je držet bezuzdný stát na uzdě. Pomalu se ze mě stával eurorealista. Je to jako v manželství, říkal jsem si: výhody společného trhu holt musí být vykoupeny nějakými byrokratickými nevýhodami. Ono se to i tak nepovede, říkal jsem si, vždyť celý smysl Evropy malých států (a bylo jich 150 v roce 1500) je jejich úžasná kreativita, vycházející z konkurence a nezávislosti. Evropané jsou pragmatici, vzdělaní mají historickou paměť a utopismus už Evropu několikrát zničil.
Zmýlil jsem se. Anglosaský pragmatismus neznali, historická paměť mizerná, zato utopismus jako trám – tahle idealistická víra, která se neohlíží na žádnou realitu. Češi měli v devatenáctém století pěkné pragmatické přísloví: „potkáš-li kde spasitele nakopni ho do...“ Domnívali se totiž, že Spasitel už jednou byl a nebyl z onoho světa. Euroutopismus má navíc veliké výho-dy. Posiluje moc byrokracie, a to v nadnárodním smyslu, takže se už nemusí ohlížet ani na volby ani na případné reformní vlády.
Měl jsem, naštěstí, dobré učitele: „V užším smyslu jsou byrokraté příslušníci státní úřednické vrstvy. Tvoří silnou skupinu složenou většinou z vykořisťovatelů a parazitů jako ve starém Egyptě. Aby zakryli parazitický charakter své třídy, rozšiřují různé pověrečné představy o státě, ačkoli nejde o nic jiného, než o vlastní zájmy jejich třídy. Byrokraté mají navíc přirozený sklon rozmnožovat se jako králíci .“ (Parkinsonův zákon: Každý vedoucí úseku státní správy má vždy příliš mnoho práce a příliš málo lidí. Je permanentně přetížen). „A tak vydávají byrokraté stále nová nařízení a zajišťují tím nová pracovní místa (často pro své rodiny, přátele a známé). V organismu společnosti působí jako zhoubná rakovina.“ (J. M. Bocheński)
A tak se ve mně zrodil euronihilista. Realista se optimisticky domnívá, že jsou nadnárodní instituce Evropy reformovatelné. Rakovinu však nelze reformovat, rakovinu je možné jenom zničit.
.přízrak evropského státu
1. Neexistuje evropský politický národ a neexistuje ani přirozená motivace, aby mohl vzniknout, mimo třídu europolitiků a jejich pomocníků (Strasburk, Brusel, Haag). Evropa (occident) je sice společnou civilizací národních států, jež ji tvoří, ale společné dědictví a kultura nemůže vytvořit jednotnou politickou a občanskou obec. Proč ? Americký příklad to dobře ilustruje: musela by vzniknout na tak silné společné víře, která by byla schopna překonat loajalitu občanů vůči svým národním státům. V Americe takový společný politický národ existoval (1776), ideologické důvody (boj za svobodu a novou osvícenskou republiku) byly velmi silné a loajalita občanů vůči svým státům byla velmi slabá. Existoval tehdy také společný jazyk!
2. Důsledky absence takové ideologie a snaha uměle ji vytvořit stejně tragické jako jsou snaha uměle vytvořit politický evropský národ. Proč ? Většina dnešních evropských národních států historicky vznikla, podobně jako Amerika, odtržením. Německo a Itálie byly sjednoceny nacionální ideologií. Impéria však nevznikají dobrovolně, nýbrž násilím dominantní mocnosti ( Dánsko, Anglie, Rusko) nebo ze strachu před vnějším nepřítelem, (Rakousko). Evropské unijní snahy vděčí svému úspěchu nebývalé válečné katastrofě a studené válce. Přesto tyto dva mocné důvody na vytvoření evropského státu nestačily a dnes už dávno neplatí.
3. Ideologie Evropy. Evropská politická elita, zvláště ta levicová, ale nejen ona, se snaží vytvořit novou ideologii, která má přibližně dvě části. První je sociálně/ ekonomický model, jímž se vymezuje proti ekonomickému anglickému a americkému Laissez fair. Tato koncepce vytváří parazitní byrokracii, relativní ekonomickou stagnaci a vysokou nezaměstnanost. Její předností mají být menší majetkové rozdíly mezi lidmi a větší jistoty těch, kteří jsou, často uměle, zaměstnáni. Otázka zní na jak dlouho! Vždyť čím více bohatých lidí v demokratickém kapitalismu, tím větší je absolutní životní úroveň oné dvoutřetinové většiny, která je pod průměrem. A životní jistoty, jak známo, ničí pracovitost, invenci a prosperitu. Unie, jež původně vznikla jako německé „Zollverein“, se svou celní, ochranářskou a zemědělskou politikou, se rovněž (daleko více než kdokoli na světě) vymezuje proti globální ekonomice. Škodí tak nejen svým spotřebitelům, kteří za to platí vyššími cenami, ale škodí i lidskému prostředí (ekologie), které trpí dotovaným zemědělstvím a samozřejmě i zemědělcům chudších zemí (dumping). Druhou, jakoby duchovní koncepcí evropské ideologie mají být lidská práva, chápaná velmi svérázně – tedy nikoli jen jako politické svobody, které nic nestojí – a nové „evropské hodnoty“. Do těchto práv a hodnot je zařazeno všechno možné, dokonce i takové věci, které neodpovídají ani křesťanství ani univerzálně lidské, ba ani evropské tradici. A tak máme absolutní zákaz trestu smrti, partnerství homosexuálů, zákaz fyzických trestů, multikulturalismus, veřejný ateismus a podobně jako nezadatelné evropské dědictví. Potraty a eutanázie budou zřejmě dalšími evropskými hodnotami, které Unie přijme za své. Sociální stát už dnes provádí nejrůznější zásahy do života rodin, snaží se o co největší zaměstnanost žen, podporuje feministickou politiku (gender studies), výčet by byl značný. Je zřejmé, že tento odklon od evropské tradice, tohle nové sociální inženýrství, nemůže nikdy vytvořit ideu evropského státu.
4. Důsledkem toho všeho je nadnárodní aparát v Bruselu, který dotuje nejrůznější unijní i národní, často absurdní, projekty. V nejlepším případě to vede kmrhání peněz a umělé zaměstnanosti, v nejhorším ke korupci. Ve štrasburském parlamentu zasedá podobný euroaparát, jenž nemohl být při neexistenci evropského národa opravdu zvolen, poněvadž žádná evropská politika ve volebních kampaních národních států neexistuje, ledaže naráží na odpor. Tito „poslanci“ byli zvoleni zcela náhodně, nepatrnou menšinou, podle místních politických výkyvů v té-které zemi.
5. Nemylme se však! Nová třída v tradici německého sociálního junkerského státu a francouzského centralistického dirigismu pragmatická být nechce. Ideál svobodných států, které spolupracují tam, kde to společné zájmy vyžadují, nebo alespoň vytvářejí takovou potřebu, taková evropská mezinárodní organizace jim nevoní. Je to málo. Proč? Protože by omezila jejich moc. To oni chtějí vytvořit evropské impérium – obrana, policie, soudy. Po dobrém a po kouskách. Sjednocováním všeho a všude. Vzniká jakési impérium naruby. Direktivy Evropské komise mají postupně prorůstat organismy jednotlivých států (příměr s rakovinou se nám vrací), až se tyto státy stanou zcela zbytečné. Impéria však nevznikají bez násilí! A všechna jsou výsledkem nerovnosti, nadvlády jedněch nad druhými, které se skrývají za maskou společenství (Drayton).
Závěrem je možno dodat: pozitiva unie jsou dnes tak žalostná, že nestojí ani za řeč. Mnoho lidí je zmateno demagogií politiků, kteří směšují evropskou civilizaci s ideou evropského státu, kteří nás straší krvavým nacionalismem, kteří výhody společného trhu a schengenské úmluvy směšují s existencí unie. Jak dlouho ještě může existovat takový zárodek imperiálního státu, jenž nemá žádnou jinou nosnou myšlenku, než vlastní nicotnou moc samu o sobě a pro sebe, protože žádná evropská idea neexistuje. Nevíme! A tak se na závěr stávám vlastně eurooptimistou. Museli bychom totiž mít velmi mizerné mínění o svých současnících, kdybychom si mysleli, že na velmi dlouho.
.alexander Tomský
Autor je český vydavateľ, autor a filozof, ktorý žil v Británii