Malé a velké dějiny

slobody po páde komunizmu si užil iba pár mesiacov. Prinášame dve jeho eseje z knihy Kruhová obrana, ktorá prvýkrát vyšla v samizdate v roku 1985.

.o velkých a malých dějinách
Lidé, kteří žili před námi, patřili prý vždy k nějaké epoše. Byli to lidé z doby kamenné, lidé starověcí, středověcí, barokní, osvícenští, moderní a úplně moderní. Dovedeme své předky vždy někam zařadit. Naučili jsme se to ve škole a při studiu historiků a filozofů. Takové zařazení je praktické, protože zpřehledňuje nekonečný zástup lidských bytostí, které žily a myslely v čase, jenž je už ztracen v kosmických hloubkách. Zdá se, že všichni ti chudáci byli zajatci epoch, plnili poslušně všechny úkoly, které jim velké dějiny svěřily.

Takto, s vědomím převahy nad lidmi, kteří zaplňovali historický čas, jsem i já mluvil kdysi ke svým studentům. Měl jsem to z Hegela, z Marxe ba i z Russella. Mátlo mě však někdy ahistorické příbuzenství, které jsem pocítil, když někdo ze starých promluvil přes clonu historického zařazení přímo ke mně. Třeba i sám římský císař Marcus Aurelius: „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno." Císař nemohl nic vědět o okolnostech, které mě vrhají ve vnitřní nelad, přesto mi dobře poradil. Ve vězení jsem četl sto let starou knihu. Když jsem dospěl k místu, kde Nataša Rostovová přichází v bílé noční košili k umírajícímu Andreji Bolkonskému, otočil jsem se ke zdi, aby spoluvězni neviděli, jak se mně, člověku úplně jiné epochy, plní nos a oči vodou. Staré knihy mi často vyprávěly příběhy o nic méně poutavější než strojem rozepsané dílo, které mi poslal nějaký kamarád.

Ptal jsem se tedy, jaký dějinný čas se tak těsně stýká s mým, že ho bez ohledu na jeho stáří cítím jako svůj vlastní? Jaké lidské dějiny mi mohou poskytnout radu a vyvolat dojetí? Určitě ne ty velké, nepřátelské dějiny válek, států a ideologických fanatismů. To, co nás spojuje přes propasti času, jsou malé dějiny lidského života, vymezené narozením a smrtí. Vždyť i v nich dochází k převratným historickým událostem, zápasům, agresím a převratům, obětem a zradám, vítězstvím a porážkám, vesměs dějům, které se tak velkolepě vyjímají v dějepisných knihách. Jenže v malých dějinách je nevysvětlujeme jako důsledky umělých abstrakcí, ale jako následky pohnutek, které odedávna doprovázejí lidský život, lásky a nenávisti, víry a beznaděje, skromnosti a pýchy, ctižádosti a slabosti, všeho toho, co se velkolepě vyjímá v lidských příbězích, které se nám dochovaly a které si znovu a znovu vypravujeme. Jen prostřednictvím malých dějin jsme schopni rozumět si s těmi, kteří žili v jiných historických epochách a dokonce i s těmi současníky, které nám velké dějiny odcizují, protože jim namlouvají, že jejich malé dějiny jsou bezcenné ve srovnání s epochou, ve které žijí a která směřuje k abstraktnímu historickému poslání.

Evropská tradice nám odedávna vnucuje představu, že velké dějiny stojí nekonečně výše než malé dějiny člověka. V oblibě jsou hlavně ti předkové, kteří splnili vyšší historické poslání. S úctou mluvíme o myslitelích, kteří přesně vyjádřili myšlení, cítění a potřeby své doby. Určitě jsem něco takového o někom už napsal; líbilo se mi asi, že tak pěkně a poslušně konal svou povinnost. Přitom jsem vytahoval ze starých knih především sdělení, která doba-ne-doba mi něco vzkazovala, osvětlovala cosi z osudu člověka, poskytovala příběh k identifikaci nebo dokonce pomáhala žít.