V Praze můžete potkat známé tváře. Jen tak, na ulici, v podniku. Najednou jdou proti vám, sedí kousek vedle.. Vlastně lidi jako vy. Musíte na to být připravení, protože je to přece jen nápor.
Jdete si městem, myslíte na běžné problémy, které nosí den, dejme tomu na to, jak dnes správně investovat na burze nebo jestli víc využijete Volvo 70 nebo Audi 6 a najednou – ano, mohlo by vám ujet to trapné :“Ty vole, není to náhodou… „( za tři tečky dosaď takřka kohokoliv – Brad Pitt, Goťák, Šebrle, Rosický, Lasica…).
Několikrát za život se tak Pražanovi může přihodit, že se stane nechtěným svědkem výseku ze života slavných a známých. Osobně na mě vždycky skočí zvláštní ostych.
Téměř se mi chce omluvit se, že vyrušuju, že jsem se podíval, že dělám, že se nedívám, že jsem prostě na jednom místě s hvězdou a viditelně jí ztěžuju život. Vidět hvězdy jen tak, nechráněné, v exteriéru či interiéru, je neocenitelné zvlášť pro ty, kteří ještě stále sní o tom, že budou jednou populární. Aha, tak tady ji máme, popularitu - to je ona, tady se krčí pod kapucou a za černými brýlemi, tady rychlým krokem spěchá s obličejem otočeným ke zdi, děsící se toho, že ji někdo osloví.
Nějaké konkrétní zážitky s V.I.P. v pražských kulisách? Tak třeba…jdu takhle jednou a potkám knížete Schwarzenberga. Oslovím ho s poděkováním za to, že financuje vydávání mého oblíbeného týdeníku Respekt (tehdy to ještě tak bylo, v jeho éře předministerské). Bylo velmi příjemné vidět, jak mu na tváři zahrál rošťácký úsměv a jak poděkoval za poděkování a dodal, že je to trochu masochistická zábava, cpát peníze do novin, které ho nakonec tepou jako cizího a ještě si z něho dělají veřejně legraci. Nebo…chvíli pozoruji v knihkupectví dámu, a jako knihkupec vidím, že potřebuje moje služby. Oslovím jí …a ona to Libuška Šafránková. Ta radost něco jí nabídnout. Princ nakonec Popelce jednu knihu vybral a ta jí, zdálo se, padla jako ulitá. Nebo… na koncertě Taraf de Haidouks v pražské Akropoli. Kapela hraje jako o život, setmělé hlediště pohopsává a podupává. A když se člověk otočí na chvíli na skákajícího souseda – on je to Johnny Depp. Asi se pletu, znovu a znovu se dívám…je to on. Když se naše oči znovu potkají, nakloní se ke mně a já slyším, jak říká: „Tomas, zrovna jsem si říkal, jestli jsi to vážně ty. Nemůžu věřit vlastním očím, dneska mám fakt dobrej den. Můžu se s tebou vyfotit.“
Jdete si městem, myslíte na běžné problémy, které nosí den, dejme tomu na to, jak dnes správně investovat na burze nebo jestli víc využijete Volvo 70 nebo Audi 6 a najednou – ano, mohlo by vám ujet to trapné :“Ty vole, není to náhodou… „( za tři tečky dosaď takřka kohokoliv – Brad Pitt, Goťák, Šebrle, Rosický, Lasica…).
Několikrát za život se tak Pražanovi může přihodit, že se stane nechtěným svědkem výseku ze života slavných a známých. Osobně na mě vždycky skočí zvláštní ostych.
Téměř se mi chce omluvit se, že vyrušuju, že jsem se podíval, že dělám, že se nedívám, že jsem prostě na jednom místě s hvězdou a viditelně jí ztěžuju život. Vidět hvězdy jen tak, nechráněné, v exteriéru či interiéru, je neocenitelné zvlášť pro ty, kteří ještě stále sní o tom, že budou jednou populární. Aha, tak tady ji máme, popularitu - to je ona, tady se krčí pod kapucou a za černými brýlemi, tady rychlým krokem spěchá s obličejem otočeným ke zdi, děsící se toho, že ji někdo osloví.
Nějaké konkrétní zážitky s V.I.P. v pražských kulisách? Tak třeba…jdu takhle jednou a potkám knížete Schwarzenberga. Oslovím ho s poděkováním za to, že financuje vydávání mého oblíbeného týdeníku Respekt (tehdy to ještě tak bylo, v jeho éře předministerské). Bylo velmi příjemné vidět, jak mu na tváři zahrál rošťácký úsměv a jak poděkoval za poděkování a dodal, že je to trochu masochistická zábava, cpát peníze do novin, které ho nakonec tepou jako cizího a ještě si z něho dělají veřejně legraci. Nebo…chvíli pozoruji v knihkupectví dámu, a jako knihkupec vidím, že potřebuje moje služby. Oslovím jí …a ona to Libuška Šafránková. Ta radost něco jí nabídnout. Princ nakonec Popelce jednu knihu vybral a ta jí, zdálo se, padla jako ulitá. Nebo… na koncertě Taraf de Haidouks v pražské Akropoli. Kapela hraje jako o život, setmělé hlediště pohopsává a podupává. A když se člověk otočí na chvíli na skákajícího souseda – on je to Johnny Depp. Asi se pletu, znovu a znovu se dívám…je to on. Když se naše oči znovu potkají, nakloní se ke mně a já slyším, jak říká: „Tomas, zrovna jsem si říkal, jestli jsi to vážně ty. Nemůžu věřit vlastním očím, dneska mám fakt dobrej den. Můžu se s tebou vyfotit.“
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.