Praha patří k nejdražším městům světa. Jaký div, že v ní propukly poslední dobou naplno kulinářské orgie. Najedení se je podáváno jako duchovní zážitek, mše,obřad, mystérium. Stalo se vhodným vyplněním volného času sednout si někam na zadek a nechat se obskakovat jako nerozumný šlechtic nebo slaboduchý král.
Kde jsou ty doby, kdy mnozí Pražané jedli, když měli hlad. Teď jedí, protože je to moderní a nosí se to. Chodí si „někam sednout“ a dávají si podivuhodné speciality za podivuhodné ceny. Čerstvé suroviny jim vozí letadla z celého světa. Velevážené publikum, tento losos ještě včera plaval v norských vodách a dnes vám tu právě z něho před vašima očima připravujeme tatarský biftek. K tomu je tu ušlechtilé vínko s výrazným buketem za 16-tisíc a koňáček ze sudu tak fousatého, že lahvinka nemůže stát méně než třicet „Smetanů“, to dá přece rozum.
Copak se to s námi asi stalo, že potřebujeme steak ze pštrosa, husí a kachní játra od drůbeže, chované v bednách a čerstvou mátu do míchaného nápoje, vypěstovanou v Izraeli? V pražských několikahvězdičkových hospodách se lidé cpou lahůdkami, pak si dávají grilovaný ananas na vytrávení a pokračují v debužírce. Možná už někde dávají i slavná pera, kterými se jedlík polechtá na mandlích, vydáví pamlsky a pustí se do dalších.
Nezávidím, opravdu ne. Je pravda, že na některá menu speciálních pražských stravoven nemám. Nikdy mi to nechybělo. Lhal bych, že jsem nikdy nejedl žádné lahůdky, považované za exkluzivní. Mám v břiše nějakého šneka, grilovanou chobotnici, kus koně, květ kaktusu, deset let sušenou šunku, lanýže. Lepší než čerstvý chleba se sýrem nebo dobře odleželý guláš to stejně nikdy nebylo. Začal jsem se stydět v restauracích. Jíst ty obří porce, hrabat se v padesátistránkovém jídelním lístku, poslouchat, jak jiní prohánějí personál, vymýšlejí si blbosti, jak co má být studené a že cosi nebylo teplé. Našel jsem si hospody, kde stále dokážou vařit dobře, jednoduše a levně. Mezi gurmány se necpu a nemyslím si o jejich mlsných jazycích nic hezkého. Hlad je opravdu nejlepší kuchař. Jak ho zahání antigurmán? Aktuální recept je chlebová pizza: starý chleba opéct na oleji, otočit a na opečenou stranu přidat nakrájená rajčata, rozšlehané vejce a nastrouhaný sýr, posolit, dopéct pod pokličkou. Takže máme hotovo a nezbývá než si popřát dobrou chuť.
Kde jsou ty doby, kdy mnozí Pražané jedli, když měli hlad. Teď jedí, protože je to moderní a nosí se to. Chodí si „někam sednout“ a dávají si podivuhodné speciality za podivuhodné ceny. Čerstvé suroviny jim vozí letadla z celého světa. Velevážené publikum, tento losos ještě včera plaval v norských vodách a dnes vám tu právě z něho před vašima očima připravujeme tatarský biftek. K tomu je tu ušlechtilé vínko s výrazným buketem za 16-tisíc a koňáček ze sudu tak fousatého, že lahvinka nemůže stát méně než třicet „Smetanů“, to dá přece rozum.
Copak se to s námi asi stalo, že potřebujeme steak ze pštrosa, husí a kachní játra od drůbeže, chované v bednách a čerstvou mátu do míchaného nápoje, vypěstovanou v Izraeli? V pražských několikahvězdičkových hospodách se lidé cpou lahůdkami, pak si dávají grilovaný ananas na vytrávení a pokračují v debužírce. Možná už někde dávají i slavná pera, kterými se jedlík polechtá na mandlích, vydáví pamlsky a pustí se do dalších.
Nezávidím, opravdu ne. Je pravda, že na některá menu speciálních pražských stravoven nemám. Nikdy mi to nechybělo. Lhal bych, že jsem nikdy nejedl žádné lahůdky, považované za exkluzivní. Mám v břiše nějakého šneka, grilovanou chobotnici, kus koně, květ kaktusu, deset let sušenou šunku, lanýže. Lepší než čerstvý chleba se sýrem nebo dobře odleželý guláš to stejně nikdy nebylo. Začal jsem se stydět v restauracích. Jíst ty obří porce, hrabat se v padesátistránkovém jídelním lístku, poslouchat, jak jiní prohánějí personál, vymýšlejí si blbosti, jak co má být studené a že cosi nebylo teplé. Našel jsem si hospody, kde stále dokážou vařit dobře, jednoduše a levně. Mezi gurmány se necpu a nemyslím si o jejich mlsných jazycích nic hezkého. Hlad je opravdu nejlepší kuchař. Jak ho zahání antigurmán? Aktuální recept je chlebová pizza: starý chleba opéct na oleji, otočit a na opečenou stranu přidat nakrájená rajčata, rozšlehané vejce a nastrouhaný sýr, posolit, dopéct pod pokličkou. Takže máme hotovo a nezbývá než si popřát dobrou chuť.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.