„Jen koukej obětovat kus prázdnin na brigádu a vydělej si nějaké peníze. Uvidíš, budou se ti hodit a taky aspoň poznáš jejich cenu“. Ano, už i takovéhle fotrovské věty jsem svým dětem řekl. Dívaly se na mě při mém proslovu většinou s pohledem, říkajícím tlumočeno slušně: No jen se vypovídej, mudrci!
A to jsem mohl klidně pokračovat: „To já ve vašich letech jsem měsíc z prázdnin automaticky vydělával. Na kalhoty, na magneťák, na kolo.“ Je to pravda, dělal jsem na stavbě, v potravinách (pamatuju se, že mi museli kvůli hygienickému průkazu vytřít zadek), jeden rok jsem se za pár minut šest setkával s dělňasama u píchaček vedle brány Železáren a drátoven na kraji Prahy, kde jsem koulel prázdné špulky od ocelových lan a sledoval u stroje, jestli se lano správně splétá. Jasně nejlepší byla brigáda v holešovickém pivovaru Pražan.
Pochopitelně jsme tam i přes zákaz celé dny pochlastávali. Ať už jsme byli ve flaškovně, skládali do skladu cukr nebo hlídali ve sklepě, kdy začne téct pivo do tanku, pořád jsme měli u ruky otevřené lahvové nebo hliníkový tuplák s kvasnicovým ze spilky. Když jsme jeli odpoledne ze směny tramvají nebo autobusem, voněli jsme pivem a to silně, protože jsme se zkaženým občas z legrace polévali od hlavy k patě. Hrabal a jeho sympatičtí literární opilci byli našimi vzory.
Řeči-neřeči, povzneseni nad fousaté vzpomínky chodí dnešní studenti na brigády stejně jako my, protože stejně tak potřebují peníze na svoje věci. Když jsem moje tři největší – tedy už brigádyschopné – děti v červenci sháněl, našel jsem to nejstraší za barem hostelu Sir Tobi. Mladí cestovatelé ze všech koutů světa, mezi kterými se moje dcera cítí přirozeně a sebevědomě. Angličtina zní všude jako moderní esperanto. Mladší dcera je taky mezi cizinci, ale na trochu jiné frontě. V jedné z prodejen křišťálu poblíž Karlova mostu se snaží prodat turistům blýskavé skleněné figurky za co nejvíc korun nebo euro. Bere to pragmaticky: Hele, nějak si na tu výbavu na potápění vydělat musim. Hello, yes, it is very beautiful present! Starší syn zažívá letos brigádnickou primici – a hned na dvou místech. Čas od času dělá v divadle uvaděče, trhá lístky, prodává programy. Celý červenec ale počítal někde v obr skladu remitendu časopisů. Jeho případ je ale nejsmutnější. Výdělek padne celý na dluhy. Capitalismo o muerte!
A to jsem mohl klidně pokračovat: „To já ve vašich letech jsem měsíc z prázdnin automaticky vydělával. Na kalhoty, na magneťák, na kolo.“ Je to pravda, dělal jsem na stavbě, v potravinách (pamatuju se, že mi museli kvůli hygienickému průkazu vytřít zadek), jeden rok jsem se za pár minut šest setkával s dělňasama u píchaček vedle brány Železáren a drátoven na kraji Prahy, kde jsem koulel prázdné špulky od ocelových lan a sledoval u stroje, jestli se lano správně splétá. Jasně nejlepší byla brigáda v holešovickém pivovaru Pražan.
Pochopitelně jsme tam i přes zákaz celé dny pochlastávali. Ať už jsme byli ve flaškovně, skládali do skladu cukr nebo hlídali ve sklepě, kdy začne téct pivo do tanku, pořád jsme měli u ruky otevřené lahvové nebo hliníkový tuplák s kvasnicovým ze spilky. Když jsme jeli odpoledne ze směny tramvají nebo autobusem, voněli jsme pivem a to silně, protože jsme se zkaženým občas z legrace polévali od hlavy k patě. Hrabal a jeho sympatičtí literární opilci byli našimi vzory.
Řeči-neřeči, povzneseni nad fousaté vzpomínky chodí dnešní studenti na brigády stejně jako my, protože stejně tak potřebují peníze na svoje věci. Když jsem moje tři největší – tedy už brigádyschopné – děti v červenci sháněl, našel jsem to nejstraší za barem hostelu Sir Tobi. Mladí cestovatelé ze všech koutů světa, mezi kterými se moje dcera cítí přirozeně a sebevědomě. Angličtina zní všude jako moderní esperanto. Mladší dcera je taky mezi cizinci, ale na trochu jiné frontě. V jedné z prodejen křišťálu poblíž Karlova mostu se snaží prodat turistům blýskavé skleněné figurky za co nejvíc korun nebo euro. Bere to pragmaticky: Hele, nějak si na tu výbavu na potápění vydělat musim. Hello, yes, it is very beautiful present! Starší syn zažívá letos brigádnickou primici – a hned na dvou místech. Čas od času dělá v divadle uvaděče, trhá lístky, prodává programy. Celý červenec ale počítal někde v obr skladu remitendu časopisů. Jeho případ je ale nejsmutnější. Výdělek padne celý na dluhy. Capitalismo o muerte!
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.