Kdysi jsem měl jako knihkupec v Jindřišské ulici konflikt. V obchodě jsem si pouštěl desku Pearl Jam. Byl to obchod s náboženskou literaturou a taková hudba tam dělala něco jako revoluci.
To mě bavilo, chtěl jsem ten léta zatuchlý obchod trochu provětrat. Weissovo aggiornamento! Lidu blíž! Jenže – jeden pán se do mě pustil, ať to okamžitě vypnu. Řekl jsem, že nevypnu. Tak ztlumit! Řekl jsem, že neztlumím. Odešel. Dneska bych vypnul bez mrknutí oka a omluvil se, tenkrát jsem o tom ještě napsal článek, ve kterém jsem dotyčného citoval: Kdo má to tahání kočky za ocas poslouchat! A rozvedl jsem ten text ve smyslu, jak hudebně omezený pán to byl. To, že nešlo o hudební vkus, ale o právo na klid v obchodě, jsem jaksi pominul. Dnes už mi předpověď nedaleké budoucnosti, kdy budou ve městech existovat sanatoria ticha, která si budou moci dovolit jen ti movitější, zatímco chudí se budou celodenně smažit v pekelném hluku města, přijde zatraceně reálná.
Vzpomněl jsem si na tuhle příhodu nadávno při četbě rozhovoru hudebního kritika Pavla Klusáka s koordinátorem zvukového portrétu Prahy Milošem Vojtěchovským. Představte si – Praha natáčí cédéčko. Tedy tým nahrávačů shromažďuje nahrávky pražských zvuků. Že je to pěkná magořina? A víte, že vlastně ne? Když slyšíte nahrávky jako Tramvaj č. 9, Metro-vzduchotechnika na WC, Jinonické včely, Fitcentrum na Želivského, Zahradní restaurace na Letné, Kanál na Vyšehradě nebo Šílený psík – Žižkov (to vše a mnohem více na www.panto-graph. net/favouritesounds), začne vám docházet, že zvuk, ve městě ale spíš ruch a hluk, má svůj nesporný sociální a politický rozměr. Všudepřítomná hlasitá reprodukovaná hudba. Kulisa, před kterou nemůžete utéct. I ve výtahu, i na záchodě, v autobuse, v metru. Není nakonec skutečně řešením „schovat se“ do cíleně si vybraného hluku svojí empétrojky? Nebo se dá zvuk města zkulturnit? Jak se se vším tím rambajzem kolem sebe vyrovnat? Co s námi tahle hluková kulisa postupně dělá? Zešílíme najednou, zacpeme si uši prsty a začneme hystericky řvát?
V Londýně, který už je zvukovým umělcem Peterem Crusackem nahraný, mělo CD Vaše oblíbené zvuky Londýna velký úspěch. Otázku, jak je to s autorskými právy a kdo by měl dostat tantiémy, nechávám k domácímu uvažování. Jo a – kdypak si nahrajete Bratislavu?
To mě bavilo, chtěl jsem ten léta zatuchlý obchod trochu provětrat. Weissovo aggiornamento! Lidu blíž! Jenže – jeden pán se do mě pustil, ať to okamžitě vypnu. Řekl jsem, že nevypnu. Tak ztlumit! Řekl jsem, že neztlumím. Odešel. Dneska bych vypnul bez mrknutí oka a omluvil se, tenkrát jsem o tom ještě napsal článek, ve kterém jsem dotyčného citoval: Kdo má to tahání kočky za ocas poslouchat! A rozvedl jsem ten text ve smyslu, jak hudebně omezený pán to byl. To, že nešlo o hudební vkus, ale o právo na klid v obchodě, jsem jaksi pominul. Dnes už mi předpověď nedaleké budoucnosti, kdy budou ve městech existovat sanatoria ticha, která si budou moci dovolit jen ti movitější, zatímco chudí se budou celodenně smažit v pekelném hluku města, přijde zatraceně reálná.
Vzpomněl jsem si na tuhle příhodu nadávno při četbě rozhovoru hudebního kritika Pavla Klusáka s koordinátorem zvukového portrétu Prahy Milošem Vojtěchovským. Představte si – Praha natáčí cédéčko. Tedy tým nahrávačů shromažďuje nahrávky pražských zvuků. Že je to pěkná magořina? A víte, že vlastně ne? Když slyšíte nahrávky jako Tramvaj č. 9, Metro-vzduchotechnika na WC, Jinonické včely, Fitcentrum na Želivského, Zahradní restaurace na Letné, Kanál na Vyšehradě nebo Šílený psík – Žižkov (to vše a mnohem více na www.panto-graph. net/favouritesounds), začne vám docházet, že zvuk, ve městě ale spíš ruch a hluk, má svůj nesporný sociální a politický rozměr. Všudepřítomná hlasitá reprodukovaná hudba. Kulisa, před kterou nemůžete utéct. I ve výtahu, i na záchodě, v autobuse, v metru. Není nakonec skutečně řešením „schovat se“ do cíleně si vybraného hluku svojí empétrojky? Nebo se dá zvuk města zkulturnit? Jak se se vším tím rambajzem kolem sebe vyrovnat? Co s námi tahle hluková kulisa postupně dělá? Zešílíme najednou, zacpeme si uši prsty a začneme hystericky řvát?
V Londýně, který už je zvukovým umělcem Peterem Crusackem nahraný, mělo CD Vaše oblíbené zvuky Londýna velký úspěch. Otázku, jak je to s autorskými právy a kdo by měl dostat tantiémy, nechávám k domácímu uvažování. Jo a – kdypak si nahrajete Bratislavu?
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.