Byl jsem v blázinci. V psychiatrické léčebně Bohnice. Svléknul jsem se donaha, šel městem, oznamoval lidem, že jsem Jan Křtitel a žehnal jim. Když mě nakládali do auta, napadnul jsem veřejného činitele a vyhrožoval mu, že ho proměním v krkavce. Při převozu jsem...No dobře, jsou to kecy, jen taková overtura. Se ženou a nejmladší dcerou, čerstvou prvoškolačkou, jsme se vydali do Bohnic dobrovolně.
Na Babí léto, festival, co v léčebně už po devatenácté pořádá Unijazz.
Na pěti scénách hudba, divadlo, po areálu nejrůznější stánky, dílny. Za předpisového baboletního počasí (na sluníčku teploučko, ve stínu zima, jasné nebe) to bylo jedno z nejpříjemnější odpolední za celé léto. Všechno mělo lidské rozměry, za šest hodin pobytu nebyl na nudu čas ani u velkých, ani u malých, což (znalci potvrdí) není vůbec samozřejmé. Začali jsme představením bezdomoveckého divadla Ježek a Čížek.
Svérázná adaptace příběhu o potopě světa. Transvestita jako svůdná kráska, metafyzicko-komické dialogy v plechových skříňkách z dělnických šaten. Sem-tam, dost často, zasvištěla vzduchem nějaká sprosťačina. Šestiletá se na mě spiklenecky podívala, jako že to se říkat nemá, ale je ráda, že tu může být s náma a slyšet to na vlastní uši. Mnohem horší bylo vysvětlit, jestli "to", co hrálo tu paní, byl on nebo ona. Před budovou divadla jsem pak potkal Uršulu Kovalyk a bylo jasné, že druhé představení sehraje slovenské Divadlo bez domova. O slavnosti mexických dušiček, Día de los muertos. Po dvaceti minutách začal prťous svačit, nahlas zívat a bylo po Mexiku. Vyměnila ho v mžiku za stánek, kde si scínovala ze tří sklíček brož, u jiného si potiskla plátěnou tašku tiskátky, koupila si kámen na kůžičce a pak se nás snažila zruinovat u stánku s korálkama. To už na scéně Před kostelem hráli Už jsme doma. Wanek mi s dlouhými řídkými vlasy připomínal nějakého šíleného vědce, co se rozhodl zvuk rozbít na atomy. S točeným nealko Bernardem (řidič) jsem se nasunul nenápadně na hudební scénu Mezi stromy. Tady dnes úřadují kapely od Silver Rocket. Postupně si poslechnu Lyssu, duo Nenadál-Bourek čili Aran Epochal a pak basostroj Deverovu chybu. Před odchodem si koupím svůj první suvenýr z koncertu v životě. Premiérově, ve dvaačtyřiceti (už bylo na čase!), je to Aran Epochal magnetický otvírák na pivo. Nádhera. Kdyby byly blázince takovýhle, tak jsou na ně pořadníky. Náš primář je Česťa Huňát a vrchní sestra Adéla Kebrdlová, pavilón jménem Unijazz.
Na Babí léto, festival, co v léčebně už po devatenácté pořádá Unijazz.
Na pěti scénách hudba, divadlo, po areálu nejrůznější stánky, dílny. Za předpisového baboletního počasí (na sluníčku teploučko, ve stínu zima, jasné nebe) to bylo jedno z nejpříjemnější odpolední za celé léto. Všechno mělo lidské rozměry, za šest hodin pobytu nebyl na nudu čas ani u velkých, ani u malých, což (znalci potvrdí) není vůbec samozřejmé. Začali jsme představením bezdomoveckého divadla Ježek a Čížek.
Svérázná adaptace příběhu o potopě světa. Transvestita jako svůdná kráska, metafyzicko-komické dialogy v plechových skříňkách z dělnických šaten. Sem-tam, dost často, zasvištěla vzduchem nějaká sprosťačina. Šestiletá se na mě spiklenecky podívala, jako že to se říkat nemá, ale je ráda, že tu může být s náma a slyšet to na vlastní uši. Mnohem horší bylo vysvětlit, jestli "to", co hrálo tu paní, byl on nebo ona. Před budovou divadla jsem pak potkal Uršulu Kovalyk a bylo jasné, že druhé představení sehraje slovenské Divadlo bez domova. O slavnosti mexických dušiček, Día de los muertos. Po dvaceti minutách začal prťous svačit, nahlas zívat a bylo po Mexiku. Vyměnila ho v mžiku za stánek, kde si scínovala ze tří sklíček brož, u jiného si potiskla plátěnou tašku tiskátky, koupila si kámen na kůžičce a pak se nás snažila zruinovat u stánku s korálkama. To už na scéně Před kostelem hráli Už jsme doma. Wanek mi s dlouhými řídkými vlasy připomínal nějakého šíleného vědce, co se rozhodl zvuk rozbít na atomy. S točeným nealko Bernardem (řidič) jsem se nasunul nenápadně na hudební scénu Mezi stromy. Tady dnes úřadují kapely od Silver Rocket. Postupně si poslechnu Lyssu, duo Nenadál-Bourek čili Aran Epochal a pak basostroj Deverovu chybu. Před odchodem si koupím svůj první suvenýr z koncertu v životě. Premiérově, ve dvaačtyřiceti (už bylo na čase!), je to Aran Epochal magnetický otvírák na pivo. Nádhera. Kdyby byly blázince takovýhle, tak jsou na ně pořadníky. Náš primář je Česťa Huňát a vrchní sestra Adéla Kebrdlová, pavilón jménem Unijazz.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.