Václav Havel a Tomki Němec: Fotografov prezident, prezidentov fotograf

jadro tvojho fotografického súboru vzniklo pred štvrťstoročím. Prečo si tú knižku nevydal skôr?

Já jsem tři roky od ledna 1990 intenzivně žil s Václavem Havlem. To bylo intenzivní období, pořád jsem fotil a myslel jsem si, že ty dobrý fotky už mám. To máš to samý, jako kdybys, řekněme, dva roky fotil uprchlíky – měl bys toho už plný zuby a byl bys „slepej“ vůči tomu, jak říkáme my fotografové. Vnímal bys ikonický věci, které by se ti líbily, protože už spočátku jsi je prověril, ale pak si piš, že bys trpěl „slepotou“, spoustu věcí bys neviděl, přišly by ti banální. Byl jsem tuším pětkrát v Bílém domě, viděl jsem všechny možný potentáty světa... takzvaná „normálka“. Když Václav Havel v roce 2011 umřel, říkal jsem si, že teď je ta doba, kdy bych mohl udělat krásnou knížku. A protože jsem srdcař a protože jsem měl velmi rád kolegu Bohdana Holomíčka a obdivuju jeho starý fotky s Havlem, tak jsem mu řekl: Pojď, uděláme spolu knihu. O tom se mluvilo několik let, ve finále jsem si ale řekl, že teď je osmdesát let od narození Václava, pět let od jeho úmrtí. A současně s volbou prezidenta Zemana se naše společnost nešikovně „vyeskalovala“, negativní emoce jsou silné a nedivím se, že lidi jsou naštvaní. Já taky, na politiky napříč celým spektrem. Nakonec jsme se s Holomíčkem nedohodli a udělal jsem knihu sám.

takže sám za seba?

Ano. Dlužím to sobě, je to největší soubor, co jsem za celý svůj fotografický život udělal. Chci to tedy zúročit v pěkné věci, uzavřu si tím jednu kapitolu a už se k tomu nebudu vracet. Také to „dlužím“ Václavovi, že mně k sobě pustil a nechal mě fotit, kdy chci a co chci. A v neposlední řadě kniha může být pěkná vzpomínka pro spoustu lidí, kteří ho měli rádi. A také je doba, kdy se ty báječné časy hodí připomínat, protože se vracíme do dob, o kterých jsem si myslel, že už jsou nenávratně pryč. To, jak nás současní politici typu vašeho Fica nebo jako u nás Zemana a Babiše tahají na Východ a my už jsme byli ukotveni na Západě. Tak to tedy ne – nechci se vracet na Východ. Půlku života jsem žil v socíku, který byl šedivej a hnusnej. A tito soudruzi nedělají nic jinýho, než nás plíživě tahají do normalizačních časů a o to nestojím. Tím, že vydám knihu, sice nic „nezměním“, ale je v ní obsažená energie, která je pozitivní a připomíná nám vzácnýho člověka.

Tomki NěmecPraha, Rašínovo nábrežie, 5. júl 1990: Ráno pred druhým zvolením za československého prezidenta.

aké to bolo, byť osobný fotograf Václava Havla?