Hurrrá!Hurrrá!Hurrrá! Jako jeden muž hromově zdraví svého vrchního velitele vyrovnané mnohostupy mužů a žen v uniformách. Taky máte z obrazu vojenské přehlídky husí kůži? Ne, nejsem pacifista.
Vlastně čím jsem starší, tím jsem (teoreticky) bojovnější. Když jsem v letech 1986 –1988 žil v kasárnách po nedůsledných neúspěšných pokusech o modrou knížku, nesnášel jsem všechny vojáčky světa. Dnes chápu mnohé obranné a preventivní výpady demokratických armád a vím, že lidské životy a svoboda se někdy chrání tím, že někoho zabijete. Jsem pro americký radar na českém území. Jsem pro malou, moderní, profesionální a finančně zajištěnou armádu. Vojenskou přehlídku ale považuju v roce 2008 v České republice za woodyallenovskou neurózu.
Skutečně – 28.10 2008 ve 13 hod. se na pražské Evropské ulici dá do pochodu a pohybu asi 2 000 vojáků a 190 ks vojenské techniky. Na počest 90. výročí vzniku Československé republiky si prý někdo na generální štábu vzpomněl, že přehlídka je něco, co tady už dlouho chybělo.
Velký fanoušek vojenské techniky a režisér výborného Tobruku Václav Marhoul se buď tajemně usmál (byl to ve skutečnosti jeho nápad, který podsunul lampasákům), nebo zavyl vítězným tónem, protože si něco takového už dlouho a veřejně přál. Chápu. Je-li člověk fanda do military, k jásotu je důvod. Na nebi budou hučet oceloví ptáci z rodu grippenů a bojových vrtulníků, na asfaltově šetrných gumových pásech budou ulicí čudit tanky a bojová vozidla pěchoty. Na nablýskaných raketometech bude v poklopu pro velitele salutovat odhodlaná tvář. Zlověstně budou svoje mašiny tůrovat i vojenští motorkáři na motocyklech vz. 05. A pozor – na tažných zařízeních jako na alegorických vozech budou k vidění i sněžné skútry či vojenské čluny s potapěči. No nazdar, vojáci! Zdar pane prezidente!
Zviditelňování armády, myslím, není třeba. Naši vojáci dělají svojí práci podle dostupných informací dobře. Armáda jako nutné zlo nemusí, myslím, svoje smrťácké nástroje větrat před veřejností. Důležitější jsou spíš taková svědectví, která nedávno přinesli přímo z Afghánistánu novináři. Zdokumentovaný útok na český konvoj a příkladné profi-chování vojáků, mě dokonce skutečně na chvíli naplnilo něčím jako pýchou na naše kluky. Statečnost, vycvičenost, odvaha, obětavost. Schopnost přežít. Kde jsou ty časy, kdy stáli v čele vojska králové nejen na přehlídkách.
Vlastně čím jsem starší, tím jsem (teoreticky) bojovnější. Když jsem v letech 1986 –1988 žil v kasárnách po nedůsledných neúspěšných pokusech o modrou knížku, nesnášel jsem všechny vojáčky světa. Dnes chápu mnohé obranné a preventivní výpady demokratických armád a vím, že lidské životy a svoboda se někdy chrání tím, že někoho zabijete. Jsem pro americký radar na českém území. Jsem pro malou, moderní, profesionální a finančně zajištěnou armádu. Vojenskou přehlídku ale považuju v roce 2008 v České republice za woodyallenovskou neurózu.
Skutečně – 28.10 2008 ve 13 hod. se na pražské Evropské ulici dá do pochodu a pohybu asi 2 000 vojáků a 190 ks vojenské techniky. Na počest 90. výročí vzniku Československé republiky si prý někdo na generální štábu vzpomněl, že přehlídka je něco, co tady už dlouho chybělo.
Velký fanoušek vojenské techniky a režisér výborného Tobruku Václav Marhoul se buď tajemně usmál (byl to ve skutečnosti jeho nápad, který podsunul lampasákům), nebo zavyl vítězným tónem, protože si něco takového už dlouho a veřejně přál. Chápu. Je-li člověk fanda do military, k jásotu je důvod. Na nebi budou hučet oceloví ptáci z rodu grippenů a bojových vrtulníků, na asfaltově šetrných gumových pásech budou ulicí čudit tanky a bojová vozidla pěchoty. Na nablýskaných raketometech bude v poklopu pro velitele salutovat odhodlaná tvář. Zlověstně budou svoje mašiny tůrovat i vojenští motorkáři na motocyklech vz. 05. A pozor – na tažných zařízeních jako na alegorických vozech budou k vidění i sněžné skútry či vojenské čluny s potapěči. No nazdar, vojáci! Zdar pane prezidente!
Zviditelňování armády, myslím, není třeba. Naši vojáci dělají svojí práci podle dostupných informací dobře. Armáda jako nutné zlo nemusí, myslím, svoje smrťácké nástroje větrat před veřejností. Důležitější jsou spíš taková svědectví, která nedávno přinesli přímo z Afghánistánu novináři. Zdokumentovaný útok na český konvoj a příkladné profi-chování vojáků, mě dokonce skutečně na chvíli naplnilo něčím jako pýchou na naše kluky. Statečnost, vycvičenost, odvaha, obětavost. Schopnost přežít. Kde jsou ty časy, kdy stáli v čele vojska králové nejen na přehlídkách.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.