Čtenáři tohoto textu mají oproti autorovi výhodu: už vědí, jak v Česku dopadly senátní volby, které mohou rozhodnout o politickém přežití Mirka Topolánka.
Pokračovala sociální demokracie ve svém vítězném tažení z krajských voleb? Pak bude pravděpodobně Topolánek do konce roku sesazen – pro začátek z funkce předsedy ODS. Nebo voliči ČSSD už necítili potřebu přijít, kdežto ODS vyburcovala své skalní? Tím by se premiér otřepal, převzal iniciativu a po obměně kabinetu by mohl pokračovat. Anebo to byla plus mínus remíza? Pak se uvidí až na prosincovém kongresu ODS.
Ne že by krajské a senátní volby byly tak důležité. Ale politici – spíš než voliči – jim přisuzují velkou váhu: slouží jim jako barometr nálad, předzvěst „velkých“ voleb, které se mají v Česku konat v létě 2010. Navíc Senát i kraje fungují jako stroje na vyhledávání nových politiků, v současné pražské vládě zasedá hned pět senátorů.
Před krajskými volbami se čekala porážka ODS, hlavně na Moravě a v „rudém“ pohraničí, bývalých Sudetech. Ale takový výprask? V třinácti krajích se předpovídal výsledek 7 ke 6 – výsledných 13 k 0 zaskočilo i samotné sociální demokraty.
Ještě neexistuje sociologická analýza chování voličů. Nicméně se zdá, že tentokrát zůstali doma „nerozhodnutí“. Proto kompletně vyhořela Strana zelených, kterou do sněmovny v roce 2006 dostali mladí voliči rozhodující se až během kampaně — nyní nedostala ani třetinu tehdejší podpory. ODS a lidovce zachránilo „tvrdé jádro“ skalních. I tak měli ve srovnání s rokem 2006 třetinovou, respektive poloviční podporu.
Zato pro ČSSD a komunisty hlasovalo celkem 1,5 milionu lidí, dvě třetiny podpory ze sněmovních voleb. Podle zpráv reportérů z různých míst země hlasovali především starší lidé a důvodem byl protest proti poplatkům ve zdravotnictví. Tedy stejné téma, kvůli němuž prohrála maďarská vláda referendum. Sociální demokracie, pro níž kampaň připravovali experti z americké agentury PSB na základě průzkumů, se nezaměřovala ani na krajská témata nebo například na radar, ale vší silou na nepopulární regulační poplatky (v Česku se vybírá 30 Kč za návštěvu lékaře i za každou položku na receptu, 60 Kč za den pobytu v nemocnici a 90 Kč za pohotovost).
Tak velké vítězství přineslo jisté potíže i Paroubkově straně. Za prvé zjišťuje, že není tak snadné splnit volební slib, tedy že v „jejích“ krajských nemocnicích se poplatky vybírat nebudou. Pokud by totiž poplatky hradil „svým“ nemocnicím kraj, konkurenční nemocnice je mohou žalovat pro neférovou soutěž. Momentálně se proto zdá, že kraje budou poplatky lidem dodatečně refundovat. Za druhé, někde vynesla vítězná vlna na hejtmanství i politiky, jichž se Paroubek snažil zbavit jako zkompromitovaných, neschopných nebo nepřátelských. Za třetí, nejméně ve třech krajích se musí ČSSD dohodnout buď s komunisty, nebo s ODS. Ani jedno se jí před senátním finále nehodí.
Teď však jde především o Topolánka. Jeho soupeři ve straně – především pražský primátor Pavel Bém – získali mocnou posilu: zhrzené hejtmany, kteří svůj neúspěch vysvětlují nepopulární reformou zdravotnictví. Patronát nad oponenty promptně převzal prezident Václav Klaus, jehož nevraživost vůči Topolánkovi je veřejným tajemstvím. Kdyby Topolánek drtivě prohrál i senátní volby a jeho strana ztratila kontrolu nad horní komorou parlamentu, kritici by měli v ruce názorný důkaz, že tento premiér už volby nevyhrává.
Mohlo by to vést až ke konci současné koalice (pražská ODS si už dlouho stěžuje, že Topolánek se radí se svou stranou méně než s lidoveckým ministrem financí Kalouskem a šéfem Zelených Bursíkem) a možná ke vzniku „úřednické“ či prezidentské vlády po dobu českého předsednictví EU. Tak daleko ale křišťálová koule nevidí.
Autor je komentátor Hospodářských novin.
Pokračovala sociální demokracie ve svém vítězném tažení z krajských voleb? Pak bude pravděpodobně Topolánek do konce roku sesazen – pro začátek z funkce předsedy ODS. Nebo voliči ČSSD už necítili potřebu přijít, kdežto ODS vyburcovala své skalní? Tím by se premiér otřepal, převzal iniciativu a po obměně kabinetu by mohl pokračovat. Anebo to byla plus mínus remíza? Pak se uvidí až na prosincovém kongresu ODS.
Ne že by krajské a senátní volby byly tak důležité. Ale politici – spíš než voliči – jim přisuzují velkou váhu: slouží jim jako barometr nálad, předzvěst „velkých“ voleb, které se mají v Česku konat v létě 2010. Navíc Senát i kraje fungují jako stroje na vyhledávání nových politiků, v současné pražské vládě zasedá hned pět senátorů.
Před krajskými volbami se čekala porážka ODS, hlavně na Moravě a v „rudém“ pohraničí, bývalých Sudetech. Ale takový výprask? V třinácti krajích se předpovídal výsledek 7 ke 6 – výsledných 13 k 0 zaskočilo i samotné sociální demokraty.
Ještě neexistuje sociologická analýza chování voličů. Nicméně se zdá, že tentokrát zůstali doma „nerozhodnutí“. Proto kompletně vyhořela Strana zelených, kterou do sněmovny v roce 2006 dostali mladí voliči rozhodující se až během kampaně — nyní nedostala ani třetinu tehdejší podpory. ODS a lidovce zachránilo „tvrdé jádro“ skalních. I tak měli ve srovnání s rokem 2006 třetinovou, respektive poloviční podporu.
Zato pro ČSSD a komunisty hlasovalo celkem 1,5 milionu lidí, dvě třetiny podpory ze sněmovních voleb. Podle zpráv reportérů z různých míst země hlasovali především starší lidé a důvodem byl protest proti poplatkům ve zdravotnictví. Tedy stejné téma, kvůli němuž prohrála maďarská vláda referendum. Sociální demokracie, pro níž kampaň připravovali experti z americké agentury PSB na základě průzkumů, se nezaměřovala ani na krajská témata nebo například na radar, ale vší silou na nepopulární regulační poplatky (v Česku se vybírá 30 Kč za návštěvu lékaře i za každou položku na receptu, 60 Kč za den pobytu v nemocnici a 90 Kč za pohotovost).
Tak velké vítězství přineslo jisté potíže i Paroubkově straně. Za prvé zjišťuje, že není tak snadné splnit volební slib, tedy že v „jejích“ krajských nemocnicích se poplatky vybírat nebudou. Pokud by totiž poplatky hradil „svým“ nemocnicím kraj, konkurenční nemocnice je mohou žalovat pro neférovou soutěž. Momentálně se proto zdá, že kraje budou poplatky lidem dodatečně refundovat. Za druhé, někde vynesla vítězná vlna na hejtmanství i politiky, jichž se Paroubek snažil zbavit jako zkompromitovaných, neschopných nebo nepřátelských. Za třetí, nejméně ve třech krajích se musí ČSSD dohodnout buď s komunisty, nebo s ODS. Ani jedno se jí před senátním finále nehodí.
Teď však jde především o Topolánka. Jeho soupeři ve straně – především pražský primátor Pavel Bém – získali mocnou posilu: zhrzené hejtmany, kteří svůj neúspěch vysvětlují nepopulární reformou zdravotnictví. Patronát nad oponenty promptně převzal prezident Václav Klaus, jehož nevraživost vůči Topolánkovi je veřejným tajemstvím. Kdyby Topolánek drtivě prohrál i senátní volby a jeho strana ztratila kontrolu nad horní komorou parlamentu, kritici by měli v ruce názorný důkaz, že tento premiér už volby nevyhrává.
Mohlo by to vést až ke konci současné koalice (pražská ODS si už dlouho stěžuje, že Topolánek se radí se svou stranou méně než s lidoveckým ministrem financí Kalouskem a šéfem Zelených Bursíkem) a možná ke vzniku „úřednické“ či prezidentské vlády po dobu českého předsednictví EU. Tak daleko ale křišťálová koule nevidí.
Autor je komentátor Hospodářských novin.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.