Jedna věc dnes vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti. Jen jedna věc má dnes přídech zločinu: obhajoba tradičních ctností
Život, společnost a politika spolu souvisí. Tři vlastnosti by měly určovat naše bytí: úžas, vděčnost a radost z existence. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stanou se obyčejné věci neobyčejné.
První společností je rodina; kdo prožil šťastné dětství, bude mít nejen spokojenější život, ale také sportovní vztah k té druhé společnosti. „Bude mít potěšení z toho, co nám bylo dáno, za svůj národ bude cítit odpovědnost, a v dobrém i zlém bude snášet úděl své země.“ Každý konzervativec měl šťastné dětství. „Nešťastné dítě se v dospělosti vrhá na svět.“
Politika znamená volnost, rovnost, bratrství a tudíž i hádky a kompromisy, vždyť „každá vláda je jen odporná nezbytnost.“ Dbejme proto, aby byla demokracie „demokracií mrtvých.“ „Tradice je volební právo našich předků. Proč by si měli naší současníci osobovat absolutní práva jen z arogantního důvodu, že tu právě jsou.“ „Demokracii a tradici odělovat nesmíme,“ je to totiž jedno a totéž.
O kvalitě demokracie, svobody a řádu ve společnosti rozhoduje nejen diktát tradice, ale také většinové ctnosti a zdravý rozum. Tyhle tři víly by měly politiky kultivovat. „Buď vládne princ, nebo principy“.
„Demokracie zachvátila celou Evropu, jakmile byla založena na lidských právech, je však bezmocná, je-li založena na lidských křivdách“ (meze sociálního státu).
Demokracie je také velmi odvážná a překvapivá. Je snad samozřejmé, „aby mohl každý plácat hlouposti a nehoráznosti, jak se mu zlíbí, tak jako není samozřejmé, aby někdo rozkopal silnici nebo roznášel tyfus? Jenomže pravda je mnohem podivnější a mnohostrannější, než se domníváme, a tak je lepší za každou cenu vyslyšet, co si kdo myslí“ (meze funkčnosti).
Svoboda je paradox, a nejlépe se ji daří v jistých mezích. „Na svém ohraničeném území je každý občan králem.“
Bez většinových ctností bude svoboda rozkladnou anarchií. Těkavá individua, jež nic nespojuje, budou na sebe narážet, poháněna jen osobní vůli. Společnost má svá kolektivní práva, není pouhým součtem osamělých jedinců. Socialismus je ale mechanická, materiálně rovnostářská koncepce byrokratického státu a útok na soukromý majetek, nejstarší a nejzákladnější instinkt lidstva.
„Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na omylu, že má k dispozici neomezené množství talentovaných úředníků a neomezené prostředky na jejich zaplacení.“ „Zlo, před kterým varuji, není příliš demokracie, ale příliš standartizace podle velmi omezeného standartu.“
Bez soukromého majetku není svobody. „Příliš kapitalismu však neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo!“ Každá firma touží po nekonečné expanzi, je organizovaná jako armáda bez vojenských ctností.“
I kapitalismus potřebuje být omezován, vždyť „každý miliardář žije v nebezpečí morálního bankrotu a velcí boháči jsou v každé společnosti spodina.“ Proč? „Protože mezi nimi nenajdete velkorysého člověka. Zakládají sice charity a rozdávají peníze, ale neumí rozdat sami sebe; jsou sobci, tajnůstkáři a suchaři. Člověk musí být neuvěřitelně chytrý, aby vydělal velké peníze a neuvěřitelně prázdný, aby je vydělat chtěl.“
Přežije liberální demokracie, to „nepochopitelné dítě metafyziky lidské rovnosti“ ztrátu ctností? Nevíme. Avšak individualismus pýchy, egoismu a sexuální bezuzdnosti naši civilizaci smrtelně ohrožuje. Na otázku deníku The Times, co by se mělo zásadně na světě změnit, odpověděl Chesterton opravdu lapidárně: „Vážení! Já. Srdečně, G. K. C.“
Život, společnost a politika spolu souvisí. Tři vlastnosti by měly určovat naše bytí: úžas, vděčnost a radost z existence. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stanou se obyčejné věci neobyčejné.
První společností je rodina; kdo prožil šťastné dětství, bude mít nejen spokojenější život, ale také sportovní vztah k té druhé společnosti. „Bude mít potěšení z toho, co nám bylo dáno, za svůj národ bude cítit odpovědnost, a v dobrém i zlém bude snášet úděl své země.“ Každý konzervativec měl šťastné dětství. „Nešťastné dítě se v dospělosti vrhá na svět.“
Politika znamená volnost, rovnost, bratrství a tudíž i hádky a kompromisy, vždyť „každá vláda je jen odporná nezbytnost.“ Dbejme proto, aby byla demokracie „demokracií mrtvých.“ „Tradice je volební právo našich předků. Proč by si měli naší současníci osobovat absolutní práva jen z arogantního důvodu, že tu právě jsou.“ „Demokracii a tradici odělovat nesmíme,“ je to totiž jedno a totéž.
O kvalitě demokracie, svobody a řádu ve společnosti rozhoduje nejen diktát tradice, ale také většinové ctnosti a zdravý rozum. Tyhle tři víly by měly politiky kultivovat. „Buď vládne princ, nebo principy“.
„Demokracie zachvátila celou Evropu, jakmile byla založena na lidských právech, je však bezmocná, je-li založena na lidských křivdách“ (meze sociálního státu).
Demokracie je také velmi odvážná a překvapivá. Je snad samozřejmé, „aby mohl každý plácat hlouposti a nehoráznosti, jak se mu zlíbí, tak jako není samozřejmé, aby někdo rozkopal silnici nebo roznášel tyfus? Jenomže pravda je mnohem podivnější a mnohostrannější, než se domníváme, a tak je lepší za každou cenu vyslyšet, co si kdo myslí“ (meze funkčnosti).
Svoboda je paradox, a nejlépe se ji daří v jistých mezích. „Na svém ohraničeném území je každý občan králem.“
Bez většinových ctností bude svoboda rozkladnou anarchií. Těkavá individua, jež nic nespojuje, budou na sebe narážet, poháněna jen osobní vůli. Společnost má svá kolektivní práva, není pouhým součtem osamělých jedinců. Socialismus je ale mechanická, materiálně rovnostářská koncepce byrokratického státu a útok na soukromý majetek, nejstarší a nejzákladnější instinkt lidstva.
„Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na omylu, že má k dispozici neomezené množství talentovaných úředníků a neomezené prostředky na jejich zaplacení.“ „Zlo, před kterým varuji, není příliš demokracie, ale příliš standartizace podle velmi omezeného standartu.“
Bez soukromého majetku není svobody. „Příliš kapitalismu však neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo!“ Každá firma touží po nekonečné expanzi, je organizovaná jako armáda bez vojenských ctností.“
I kapitalismus potřebuje být omezován, vždyť „každý miliardář žije v nebezpečí morálního bankrotu a velcí boháči jsou v každé společnosti spodina.“ Proč? „Protože mezi nimi nenajdete velkorysého člověka. Zakládají sice charity a rozdávají peníze, ale neumí rozdat sami sebe; jsou sobci, tajnůstkáři a suchaři. Člověk musí být neuvěřitelně chytrý, aby vydělal velké peníze a neuvěřitelně prázdný, aby je vydělat chtěl.“
Přežije liberální demokracie, to „nepochopitelné dítě metafyziky lidské rovnosti“ ztrátu ctností? Nevíme. Avšak individualismus pýchy, egoismu a sexuální bezuzdnosti naši civilizaci smrtelně ohrožuje. Na otázku deníku The Times, co by se mělo zásadně na světě změnit, odpověděl Chesterton opravdu lapidárně: „Vážení! Já. Srdečně, G. K. C.“
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.