Sametová

očitý svědek však mohl dojít k jedinému závěru, že s výjimkou tajného puče to bylo všechno dohromady, cosi naprosto jedinečného, neuvěřitelně sametového a nejspíš neopakovatelného. Přesto nelze nevnímat radikální povahu těchto změn, zejména ze zpětného pohledu. Náhlou a prudkou proměnou osobního a společenského vědomí všech zúčastněných to byla nesporně revoluce. Co bylo jeden den nepředstavitelné, se příští den stávalo všeobecně přijatým názorem. Co se zdálo být nezměnitelné a věčné („se Sovětským svazem na věčné časy“), se ukázalo být pomíjivou epizodou. Lidé se přes noc zbavovali svých strachů, svých ochranných zbarvení a svých okovů. (Jediná věc, které se nemohli zbavit, byla minulost, což představuje nepřekonatelnou překážku pro budovatele každé nové světlé budoucnosti.) Díky revolucím v roce 1989 se během posledního čtvrtstoletí geopolitické, hospodářské, kulturní a psychologické rysy střední a východní Evropy změnily k nepoznání.

nepředvídatelnost revoluce

Přiznat událostem roku 1989 nálepku revoluce je nutné též proto, že klást u politických revolucí příliš velký důraz na stereotypy fyzického střetu a násilí z nich činí rukojmí těch, kdo se jim snaží zabránit. Strategie opozičních hnutí v celém regionu byla podobná, založená na občanských, nenásilných, lidových protestech. O tom, zda bude prolita krev, nerozhodovali revolucionáři, ale téměř výhradně držitelé moci a jejich odhodlání použít obrovské bezpečnostní aparáty, které měli k dispozici. Kdyby se českoslovenští komunisté 24. listopadu 1989 rozhodli proti demonstracím použít sílu, tak jako to učinili v Rumunsku o měsíc později, bylo by došlo ke krveprolití, zrodili by se mučedníci a události by se daly snadněji označit jako revoluce; o tom, zda by byl výsledek takového dění revolučnější, však lze pochybovat.

Navzdory veškerým pozdějším pocitům nevyhnutelnosti nadále ohromuje, že tyto události nikdo nepředvídal, ani kremlologové, kteří ze čtení kávové sedliny zasedacích pořádků prvomájových oslav na Rudém náměstí vybudovali kvetoucí hospodářské odvětví, ani zpravodajské služby, které utrácely obrovské sumy za verbování agentů, kradení tajemství a prosévaní klišé cenzurovaných sdělovacích prostředků, ani západní média, která vysílala své nejnadanější mladé ženy a muže, aby zpovídali mimořádně nesdílné nomenklaturní „reformátory“ jako pravděpodobné příští vládce, ani západní diplomaté.