Naděje – matka hloupých, sýčkuje polské přísloví a v politice, která probudí a galvanizuje davy, je to, bohužel, většinou smutná pravda (Francie 1879, Itálie 1922, Německo 1933). Demokracie, ten nejlepší ze všech špatných politických řádů, často v krizových situacích podléhá demagogii.
Nový americký prezident, nad kterým dnes jásají pokrokové hlavy intelektuálů všech zemí, bude v nejlepším případě špatnou volbou do špatného počasí: v nejlepším případě americkou hospodářskou recesi jeho politika prohloubí, v nejhorším (pokud unikne atentátu) vychýlí převážně konzervativní americkou společnost z rovnáhy a vyvolá možná tragickou extrémní reakci. Andrew Kohut, významný odborník na veřejné mínění, odhaduje počet socialistů ve společnosti na pouhých 20 %, ostatní půl-napůl patří k umírněným anebo sociálním konzervativcům.
Spojené státy a s nimi celý svět se nachází na pokraji recese způsobené hypoteční a úvěrovou krizí. Američané v časech nejdelšího cyklu prosperity (25 let) propadli masově iluzi, že potrvá věčně.
Tuhle představu ilustruje výrok nejchytřejšího komentátora liberální levice Fareeda Zakarie, autora slavné Budoucnosti svobody (Academia, 2004) z jeho díla Postamerický svět vydaného těsně před krizí: „Kdybychom se dnes zeptali věštkyně, co se stane, pokud se zečtyřnásobí ceny ropy, řekla by, že dojde ke globální recesi.“ A nedošlo, míní (2007), přestože právem charakterizuje produktivitu internetu a globální ekonomiky (levný import působí deflačně) jako příčinu nevídané prosperity. Jenže ani láska k jedné slečně netrvá věčně a socialisty nenáviděná pravicová vláda (dnes už také garant životní úrovně), jakmile se objevilo první zakolísání, začala pumpovat do hospodářství peníze, což považovala většina ekonomů za úžasnou věc a šéf centrální banky Allan Greenspan se stal národním hrdinou. Dnes už téměř nevychází z domu. Úvěry včetně hypoték vzrostly za jeho působení o 300 %, a tak ceny nemovitostí padají stejně jako akcie, ještě však zdaleka nedosáhly staré hladiny. Někam ty falešné peníze přece vlézt musely; konekonců i Picasso stojí dnes desetkrát více než před dvaceti lety.
Americký kapitalismus byl vybudován na ctnostech: sebedůvěry, poctivosti, pracovitosti, podnikavosti. Společnost, která ještě v minulé generaci považovala život na dluh za nemorální život nad poměry, jak se zdá, opustila tradiční návyky spořivosti a odkládaných požitků. Vrhla se na úvěry (průměrný Američan má prý 12 kreditních karet), notně pobízena bankéřy, kteří z osobní „kreditní historie“ vytvořili dokonce novou ctnost. Nejen ten, kdo nesplácí, ale i ten, kdo nedluží je nesolidní.
Krachem a dvěma válkami vyděšená společnost si teď zvolila poprvé Afroameričana za prezidenta. K samému faktu ji lidé dobré vůle musí blahopřát a závidět. Jenomže on nabízí místo receptu na pochroumanou ekonomiku progresivnější zdanění a novou pomoc chudým. Progresívně zdanění pošlou investiční kapitál do ciziny a hypotéky nesolventním černochům těžce zadlužený stát (66 % HDP) s triliónovým rozpočtem a dvěma válkami na úvěr stejně nesplatí, jenom je naštve. A pumpovat další peníze do ekonomiky naráží na hranici inflace a devalvace, kterou ani globální ekonomika nezabrzdí. Ostatně, o volném obchodu (Nafta) má Obama také pochyby, jako by nic nevěděl o tragické odborářské politice dovozních cel prezidentů Hoovera a Roosevelta, která prodloužila a prohloubila krizi třicátých let.
Léčba Afroameričanem dávný americký komplex možná vyřeší, krizi však nikoli. Naděje, ta matka hloupých, ovšem – umírá poslední.
Nový americký prezident, nad kterým dnes jásají pokrokové hlavy intelektuálů všech zemí, bude v nejlepším případě špatnou volbou do špatného počasí: v nejlepším případě americkou hospodářskou recesi jeho politika prohloubí, v nejhorším (pokud unikne atentátu) vychýlí převážně konzervativní americkou společnost z rovnáhy a vyvolá možná tragickou extrémní reakci. Andrew Kohut, významný odborník na veřejné mínění, odhaduje počet socialistů ve společnosti na pouhých 20 %, ostatní půl-napůl patří k umírněným anebo sociálním konzervativcům.
Spojené státy a s nimi celý svět se nachází na pokraji recese způsobené hypoteční a úvěrovou krizí. Američané v časech nejdelšího cyklu prosperity (25 let) propadli masově iluzi, že potrvá věčně.
Tuhle představu ilustruje výrok nejchytřejšího komentátora liberální levice Fareeda Zakarie, autora slavné Budoucnosti svobody (Academia, 2004) z jeho díla Postamerický svět vydaného těsně před krizí: „Kdybychom se dnes zeptali věštkyně, co se stane, pokud se zečtyřnásobí ceny ropy, řekla by, že dojde ke globální recesi.“ A nedošlo, míní (2007), přestože právem charakterizuje produktivitu internetu a globální ekonomiky (levný import působí deflačně) jako příčinu nevídané prosperity. Jenže ani láska k jedné slečně netrvá věčně a socialisty nenáviděná pravicová vláda (dnes už také garant životní úrovně), jakmile se objevilo první zakolísání, začala pumpovat do hospodářství peníze, což považovala většina ekonomů za úžasnou věc a šéf centrální banky Allan Greenspan se stal národním hrdinou. Dnes už téměř nevychází z domu. Úvěry včetně hypoték vzrostly za jeho působení o 300 %, a tak ceny nemovitostí padají stejně jako akcie, ještě však zdaleka nedosáhly staré hladiny. Někam ty falešné peníze přece vlézt musely; konekonců i Picasso stojí dnes desetkrát více než před dvaceti lety.
Americký kapitalismus byl vybudován na ctnostech: sebedůvěry, poctivosti, pracovitosti, podnikavosti. Společnost, která ještě v minulé generaci považovala život na dluh za nemorální život nad poměry, jak se zdá, opustila tradiční návyky spořivosti a odkládaných požitků. Vrhla se na úvěry (průměrný Američan má prý 12 kreditních karet), notně pobízena bankéřy, kteří z osobní „kreditní historie“ vytvořili dokonce novou ctnost. Nejen ten, kdo nesplácí, ale i ten, kdo nedluží je nesolidní.
Krachem a dvěma válkami vyděšená společnost si teď zvolila poprvé Afroameričana za prezidenta. K samému faktu ji lidé dobré vůle musí blahopřát a závidět. Jenomže on nabízí místo receptu na pochroumanou ekonomiku progresivnější zdanění a novou pomoc chudým. Progresívně zdanění pošlou investiční kapitál do ciziny a hypotéky nesolventním černochům těžce zadlužený stát (66 % HDP) s triliónovým rozpočtem a dvěma válkami na úvěr stejně nesplatí, jenom je naštve. A pumpovat další peníze do ekonomiky naráží na hranici inflace a devalvace, kterou ani globální ekonomika nezabrzdí. Ostatně, o volném obchodu (Nafta) má Obama také pochyby, jako by nic nevěděl o tragické odborářské politice dovozních cel prezidentů Hoovera a Roosevelta, která prodloužila a prohloubila krizi třicátých let.
Léčba Afroameričanem dávný americký komplex možná vyřeší, krizi však nikoli. Naděje, ta matka hloupých, ovšem – umírá poslední.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.