Jakub Schwarz Trojan: V jednom kuse píšu básně

jako evangelícký farář v Libiši u Neratovic jste v roce 1969 pohřbíval člena svého sboru Jana Palacha. Znal jste se s ním a jeho rodinou?

Především jsem se znal s matkou Jana Palacha, která chodila pravidelně na bohoslužby do tolerančního kostela v Libiši, ale její syn Jan s ní také několikrát přišel a dokonce přišel těsně před tím, než učinil to, co učinil. Zrovna tehdy jsem kázal na Ježíšova blahoslavenství. Den na to vykonal svůj čin. Zpětně jsem přemýšlel, jestli jsem nezavdal podnět pro ten jeho čin, ale on byl zřejmě už předtím rozhodnut a měl to promyšleno. Samozřejmě se to pro mne stalo velmi aktuální, když jsem byl požádán paní Palachovou a bratrem Jana Palacha, abych vykonal pohřební pobožnost a rozloučení s ním na hřbitově. Byl to pro mne mimořádný okamžik a musel jsem si především ujasnit, zda-li šlo o sebevraždu. Ta totiž bývá většinou aktem zoufalství a bezvýchodnosti. To jsem ale v tomto případě zapudil, to prostě nebyla sebevražda tohoto druhu, protože šlo o promyšlený akt, o jisté svědectví, výkřik, pokus nás semknout v odporu vůči znovu se konsolidujícímu systému. Tak jsem si jeho čin vyložil a v tomto smyslu jsem kázal. Odmítl jsem, že to byla sebevražda coby akt zoufalství, ale naopak jsem jeho čin interpretoval jako akt naděje, jako něco, co má národ vyburcovat, jako bití na poplach.

potřebovali bychom v naší horké současnosti takové bití na poplach?

Jistě, ale ten poplach by měl být vysloven okruhem lidí odpovědných za společenské dění. Dnes se situace společnosti stala velmi komplikovanou, totiž ono předivo vztahů společenských, ekonomických, právních a kdovíjakých. Nikdo na to nemá recept, jsme všichni v nejlepším případě velmi dobrými znalci svého úzkého sektoru, ale postmoderní společnost je nepředstavitelně složitá a procesy v ní jaksi unikají naší analytické pozornosti, protože na to v tom obrovském proudu nestačíme.

takže lidé touží po tom najít nějakou sjednocující myšlenku, která by jim vyložila realitu?

Ano. A přitom se, pochopitelně, některým lidem zdá, že řešeni toho všeho je jednoduché, ale ono tomu tak není. A ještě navíc se v Evropě objevuje nový fenomén – islám. Ještě před 15 lety jsme si nedokázali vůbec představit, že by nás to mohlo tak bytostně zaměstnávat. A islám je navíc duchovní poloha, která stála historicky před reformací. Křesťanství alespoň prošlo reformací a posléze osvícenstvím, ale islám nic z toho nezná. Zatím. To je také důvod, proč tento náboženský útvar působí až příliš mocensky, jednolitě a násilně.

jaký vy máte názor na integraci muslimských imigrantů? Papež František se hodně snaží podporovat myšlenku, aby Evropa přijala maximální počet těchto lidí.

Myslím si, že stejně nás to nemine, islám už v Evropě přítomný je. Jde o to, zda ti, co vyznávají islám, například v Německu, si tím dlouholetým pobytem na evropské půdě osvojili i nějaké principy demokratické povahy. Nebo se nechají zlákat násilným typem zbožnosti, kterou představuje islám přicházející z malých asijských poměrů? Zásadní je, co udělají ti muslimové, kteří se už tady v Evropě usadili. Na nich záleží především.