Zatímco snad každý slyšel o denících Anny Frankové, vášnivé zápisky holandsko-ruské židovky z let 1941-2, vzdělané a literárně nadané Esther Hillesum (27), jež ležely čtyři desetiletí v zapomnění, teď opět vydány pod názvem Přervaný život, jsou naprosto odlišné.
Mohly by být pláčem Izraele, diagnózou organizovaného zla a děsivých lidských slabostí, jak je známe z literatury (šoa): ono území bez boha, zhroucení morálky i minimální lidskosti, banalita zla „nevinných katů“ i vzteklé úsilí likvidovaných přežít za každou cenu. Její zápisky otřesné jsou – ale jinak. Etty pod tlakem extrémních podmínek a svého jungiánského učitele sestupuje do podzemí vlastního já, aby nám o své cestě podala přímo faktografické svědectví. Otřesen je otrlý čtenář, zvyklý dojímat se nad utrpením oběti, zvyklý na fascinující zprávy z pekla a nikoli na vnitřní zápas se zlem; začíná snad chápat, že je dobro a zlo v kosmickém pojetí odděleno, že nejde jen o přežití — ale o „přežití“ duše. Jenomže ona (nevychovaná nábožensky) nemluví o morálce či osobní zbožnosti, touží žít v míru a lásce se svým opravdovým já. Prožívá onu mystickou jednotu a sounáležitost lidstva. Cítí to, na čem židé trvali tisíce let: že dějiny mají účel a lidstvo osud. Zlo je pro ni při objevování absolutního zdroje svého života bezvýznamné. Je tak šťastná v utrpení, že se neubráníme nechtěné výčitce: jak je to s námi?
Etty se nejprve upřímně těší z ekonomie života v nouzi; tak jak ubývá možností i matérie života, a přibývá zákazů všeho druhu (jízdních kol i procházek), to málo, vyzařuje čím dál větší hodnotu, stejně jako se zvyšuje intenzita přátelství těch, kteří zůstali. Ale nejen to! Netoužila snad občas po monastickém životě, aby se zbavila svých, někdy poživačných vášní, a také okusila totalitu vlastního já, a snad i sám zdroj života? Bylo jí dopřáno. Zvnějšku vnucená klausura jí splnila tohle podivné přání. Objevuje slávu života v hrůzných podmínkách sběrného tábora tak intenzivně, že ji to drátem sevřené území ne-lidské geheny někdy připadá docela „milé“. Tady už je ubohý čtenář schopen vidět jenom v uvozovkách.
Chtěla se povznést nad svou rozporuplnou lásku ke svému učiteli, který ji pomohl objevit vlastní já, a bylo jí dopřáno, aby ten přecitlivělý člověk unikl svým katům a zemřel přirozenou smrtí. Stal se jí nakonec oním vytouženým „bezejmenným“ prostředníkem mezi Bohem a lidmi, aby mohla žít tím, co ze zemřelého žije.
Chtěla být velkou spisovatelkou, často myslí na báseň nebo na román. Ke konci svých zápisků tušila, že i tohle přání ji bude splněno, přestože nemohla vědět, že tím velkým dílem budou právě tyhle drobné zápisky. Začínají jako všechny deníky trochu knižně a impromptu, netříděním trivialit, ale jak narůstá napětí doby i její osobní vnitřní zápas, zápletku psanou jejím literárním lehce ironickým a veselým perem vymýšlí sám osud. Literatura faktu graduje v umělecké dílo, a v monumentálním závěru zazní v poryvech a bez ohledu na životní situaci jásavý hymnus na oslavu života. Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba je Bohem živých, a žádné lidské zlo to nemůže změnit.
Zvláštní, jak zbožné 19. století zabilo Boha tím, že jej skrylo za morální clonou předpisů a povinností. Nastal kolektivní pád evropské civilizace. Teprve děsivé 20. století vyhlazovacích válek, genocid a gulagů obnažilo v některých duších dávno ztracený živý a všudypřítomný majestát boží existence. Jednou z nich byla i Esther Hillesum.
Mohly by být pláčem Izraele, diagnózou organizovaného zla a děsivých lidských slabostí, jak je známe z literatury (šoa): ono území bez boha, zhroucení morálky i minimální lidskosti, banalita zla „nevinných katů“ i vzteklé úsilí likvidovaných přežít za každou cenu. Její zápisky otřesné jsou – ale jinak. Etty pod tlakem extrémních podmínek a svého jungiánského učitele sestupuje do podzemí vlastního já, aby nám o své cestě podala přímo faktografické svědectví. Otřesen je otrlý čtenář, zvyklý dojímat se nad utrpením oběti, zvyklý na fascinující zprávy z pekla a nikoli na vnitřní zápas se zlem; začíná snad chápat, že je dobro a zlo v kosmickém pojetí odděleno, že nejde jen o přežití — ale o „přežití“ duše. Jenomže ona (nevychovaná nábožensky) nemluví o morálce či osobní zbožnosti, touží žít v míru a lásce se svým opravdovým já. Prožívá onu mystickou jednotu a sounáležitost lidstva. Cítí to, na čem židé trvali tisíce let: že dějiny mají účel a lidstvo osud. Zlo je pro ni při objevování absolutního zdroje svého života bezvýznamné. Je tak šťastná v utrpení, že se neubráníme nechtěné výčitce: jak je to s námi?
Etty se nejprve upřímně těší z ekonomie života v nouzi; tak jak ubývá možností i matérie života, a přibývá zákazů všeho druhu (jízdních kol i procházek), to málo, vyzařuje čím dál větší hodnotu, stejně jako se zvyšuje intenzita přátelství těch, kteří zůstali. Ale nejen to! Netoužila snad občas po monastickém životě, aby se zbavila svých, někdy poživačných vášní, a také okusila totalitu vlastního já, a snad i sám zdroj života? Bylo jí dopřáno. Zvnějšku vnucená klausura jí splnila tohle podivné přání. Objevuje slávu života v hrůzných podmínkách sběrného tábora tak intenzivně, že ji to drátem sevřené území ne-lidské geheny někdy připadá docela „milé“. Tady už je ubohý čtenář schopen vidět jenom v uvozovkách.
Chtěla se povznést nad svou rozporuplnou lásku ke svému učiteli, který ji pomohl objevit vlastní já, a bylo jí dopřáno, aby ten přecitlivělý člověk unikl svým katům a zemřel přirozenou smrtí. Stal se jí nakonec oním vytouženým „bezejmenným“ prostředníkem mezi Bohem a lidmi, aby mohla žít tím, co ze zemřelého žije.
Chtěla být velkou spisovatelkou, často myslí na báseň nebo na román. Ke konci svých zápisků tušila, že i tohle přání ji bude splněno, přestože nemohla vědět, že tím velkým dílem budou právě tyhle drobné zápisky. Začínají jako všechny deníky trochu knižně a impromptu, netříděním trivialit, ale jak narůstá napětí doby i její osobní vnitřní zápas, zápletku psanou jejím literárním lehce ironickým a veselým perem vymýšlí sám osud. Literatura faktu graduje v umělecké dílo, a v monumentálním závěru zazní v poryvech a bez ohledu na životní situaci jásavý hymnus na oslavu života. Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba je Bohem živých, a žádné lidské zlo to nemůže změnit.
Zvláštní, jak zbožné 19. století zabilo Boha tím, že jej skrylo za morální clonou předpisů a povinností. Nastal kolektivní pád evropské civilizace. Teprve děsivé 20. století vyhlazovacích válek, genocid a gulagů obnažilo v některých duších dávno ztracený živý a všudypřítomný majestát boží existence. Jednou z nich byla i Esther Hillesum.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.