Přečíst knihu najednou. Na jeden zátah. Tenhle předpoklad spisovatelů, ruku na srdce, naplňujeme my čtenáři jen vyjímečně. Nemáme dost času, děláme spoustu jiných věcí a večer pak usínáme u prvních stránek. Čteme po vlacích a autobusech, tu fragment z jedné, tu pár stránek z druhé.
A stejně se to někdy povede. Někam si zalezeme a čteme a čteme. Pravda je, že tak se o knize a jejích kvalitách – nebo nedostatcích – dozvíme nejvíc. Ideální jsou na to texty do cca 200 stran. Z českých novinek třeba tyto:
Zbyněk Hejda – Sny. Zapisovat si sny bylo kdysi módní a také dost často pěkně jalové. Jenže pan Hejda je opravdový básník. Slova a obrazy ho poslouchají na slovo. Žádné dějové exhibice, jen tiché vyprávění příběhů, vytažených z podvědomí. Zapsaný sen už není sen, ale jeho zápis. Je třeba být pokorný a nemyslet si hned, že je člověk nějaké luxusní médium.
Bogdan Trojak – Brněnské metro. Myslel jsem, že budu číst o podzemní šalině, nějaké sci-fi z Brniska. Je to ale spíš kronika umělecké brněnské komunity. Zajímavé asi hlavně pro komunitu samu. Já si pamatuju hlavně jednu podstatnou větu: Je nemožné olíznout si vlastní loket! To jsem nevěděl, a hned při čtení to musel vyzkoušet. No fakt, nejde to!
Stanislav Beran – Až umřeš, nikdo ti nebude chtít sahat na prsa. Zakousl jsem se do povídek tohoto „nového Balabána“ s velkou nadějí. Pětadvacet krátkých povídek. Tři-čtyři zhltnu jako malinu, ale pak se začnu nějak ošívat. Pořád stejné… bez jiskry, bez špetky mletého kamene mudrců. Ne a ne to kopnout nebo pohladit. Až do konce hledám duši textu. Buď není nebo ji nevidím.
Claude Pujade-Renaud – Macecha. Kniha, která mě oslnila. Příběhem osamělosti padesátiletého soužití macechy a nevlastního, psychicky komplikovaného syna. Jak spolu žijí v jednom domě, jak spolu léta nepromluví, jak k sobě hledají po smrti otce cestu. Ten styl a jazyk! Mikrosvět pod mikroskopem. Po poslední stránce jsem dlouhé minuty seděl v křesle a koukal bez hnutí do tmy. Tuhle knihu rozhodně číst. A najednou, bez vyrušování, prosím.
.tomáš Weiss