Nedávno jsem něco potřeboval na pražském ČVUT v Dejvicích. V knihovně jsem tam spatřil počítač Mazovia 1031. Velká krabice, na které byla posazena malá obrazovka s uhlopříčkou tak dvacet centimetrů.
Hostitel ji zapnul! Myslel jsem, že je tam jen jako vzpomínková starožitnost, rok výroby odhaduji tak 1990. Jenže obrazovka najednou problikla zelenavým světlem, ve stroji luplo, a na obrazovce se objevilo C:/. Pak vyndal demiurg tu velkou, ohebnou disketu, pokračovatelku děrného štítku, a zasunul jí do stroje. Za C:/ napsal t602 a – mohli jsme si přečíst, co disketa ukrývala. Když počítač vypínal, řekl, že se stroj musí zaparkovat a napsal za C:/ zkratku „park“.
Pradigisvět. Pravěk všech těch digivěciček, digihračiček, digipřístroječků. Došlo mi, jak se mi svět změnil před očima. Sotva se člověk vzpamatoval ze šoku, že mu po roce 1989 zavedli telefonní linku do týdne, když předtím to nešlo 15 let, už tady byli první podnikatelé, kteří se ležérně procházeli po ulicích s kufříkem, který měl sluchátko.
To začínaly mobilní telefony. Poprvé jsem se blížil k počítači s předpisovou sci-fi hrůzou. Nakonec jsem ho ovládl pouze jako komfortní psací stroj a byl jsem na sebe pyšný. Tam jsem se tak nějak zasekl dodnes, i když jsem ještě přibral jako samozřejmost internet a email. Mobil jsem si nakonec pořídil, když už ho měli všichni, někdy v roce 2000. Digisvět nabral rychlost. Jenže já zůstal pomalý, tak spolu příliš nekamarádíme. Jsem z kmene čtenářů knih a posluchačů desek a rádia. Už se to nijak výrazně nezmění. Držím se toho, co znám. Ani ty filmy, které se mi kupí doma na DVD z trafiky za směšnou cenu (a jaké: Údolí včel, Petrolejové lampy, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti….) vlastně nepouštím. Jsou spíš než radostí zesilující frustrací. Proč to doma syslím? Je to něco jako poválečný syndrom: namažu si chleba až k nespolknutí tlustě sádlem, protože jsme za války nemohli? Ale digisvět ochotně povozí mladší a pružnější – mobil, co fotí, foťák, co telefonuje, notebook s sebou do vlaku a dívat se uprostřed vagónu na film a smát se nahlas se sluchátky na uších. Notebook s sebou do kavárny, kde je najednou ticho jako v kostele a je slyšet jen cinkání kávových lžiček a zvuk ťukání do klávesnic. A MP3 a MP4 a stovky hodin muziky a stovky alb v přehrávači velkém jako dvě kostky cukru. Dvacetiletá stará Mazovia vedle toho vypadá jako hliněná tabulka. Ne za dva tisíce, ale za dvě desítky let!
Hostitel ji zapnul! Myslel jsem, že je tam jen jako vzpomínková starožitnost, rok výroby odhaduji tak 1990. Jenže obrazovka najednou problikla zelenavým světlem, ve stroji luplo, a na obrazovce se objevilo C:/. Pak vyndal demiurg tu velkou, ohebnou disketu, pokračovatelku děrného štítku, a zasunul jí do stroje. Za C:/ napsal t602 a – mohli jsme si přečíst, co disketa ukrývala. Když počítač vypínal, řekl, že se stroj musí zaparkovat a napsal za C:/ zkratku „park“.
Pradigisvět. Pravěk všech těch digivěciček, digihračiček, digipřístroječků. Došlo mi, jak se mi svět změnil před očima. Sotva se člověk vzpamatoval ze šoku, že mu po roce 1989 zavedli telefonní linku do týdne, když předtím to nešlo 15 let, už tady byli první podnikatelé, kteří se ležérně procházeli po ulicích s kufříkem, který měl sluchátko.
To začínaly mobilní telefony. Poprvé jsem se blížil k počítači s předpisovou sci-fi hrůzou. Nakonec jsem ho ovládl pouze jako komfortní psací stroj a byl jsem na sebe pyšný. Tam jsem se tak nějak zasekl dodnes, i když jsem ještě přibral jako samozřejmost internet a email. Mobil jsem si nakonec pořídil, když už ho měli všichni, někdy v roce 2000. Digisvět nabral rychlost. Jenže já zůstal pomalý, tak spolu příliš nekamarádíme. Jsem z kmene čtenářů knih a posluchačů desek a rádia. Už se to nijak výrazně nezmění. Držím se toho, co znám. Ani ty filmy, které se mi kupí doma na DVD z trafiky za směšnou cenu (a jaké: Údolí včel, Petrolejové lampy, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti….) vlastně nepouštím. Jsou spíš než radostí zesilující frustrací. Proč to doma syslím? Je to něco jako poválečný syndrom: namažu si chleba až k nespolknutí tlustě sádlem, protože jsme za války nemohli? Ale digisvět ochotně povozí mladší a pružnější – mobil, co fotí, foťák, co telefonuje, notebook s sebou do vlaku a dívat se uprostřed vagónu na film a smát se nahlas se sluchátky na uších. Notebook s sebou do kavárny, kde je najednou ticho jako v kostele a je slyšet jen cinkání kávových lžiček a zvuk ťukání do klávesnic. A MP3 a MP4 a stovky hodin muziky a stovky alb v přehrávači velkém jako dvě kostky cukru. Dvacetiletá stará Mazovia vedle toho vypadá jako hliněná tabulka. Ne za dva tisíce, ale za dvě desítky let!
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.