Kritika Evropské unie vyvolává natolik extrémní emoce, že všechny rozpravy na její téma končí ve zlém, extrémním přehánění a často vzájemným osočováním.
Nejinak dopadla schůzka europoslanců s českým prezidentem, která nebyla ani diskusí, ani zdvořilou výměnou názorů. Europoslanci přijeli s úmyslem Václava Klause vyprovokovat, a přestože se protokolárně snažil na osobní útoky podrážděně nereagovat, byl označen šéfem eurofrakce Zelených Cohn-Benditem za paranoika. Opakovala to pak téměř celá evropská média, o provokaci ani zmínka.
Proč není racionální diskuse o smyslu a směřování Evropské unie už od Maastrichtské smlouvy možná? Protože smlouva je chápána federalisty jako historický milník, od něhož je neodvratně vytýčena cesta k integraci evropských zemí do nového státu. Konec, schluss, tečka. Proto je každá kritika okamžitě chápána jako extrémistický útok na samu existenci zárodečného státu, a v povědomí většiny vládních politiků v Evropě vytváří představu velezrady a tento postoj je pak ještě umocněn reakcí protivníků (často neméně extrémní), kterou tahle ideologická zaťatost vlastně sama vyprovokovala.
Jak ukázal průzkum po irském referendu, voliči na obou stranách barikády nemají ponětí, jak se v Unii rozhoduje. A co je ještě podivnější, ani je to nezajímá. Předpokládají totiž, že je to stejně nečitelné jako Lisabonská smlouva. Obě strany mají naprostou pravdu. Rozhodovací proces je mezinárodně smluvní a tedy nadřazen normálnímu procesu demokracie, přestože si na ni hraje. Mezi evropskými národy a parlamentem ve Strassburku zeje příkop (voliči nevolí evropsky), ale eurokraté tuhle iluzi demokracie udržují, přestože mu nehodlají předat suverenitu. V podstatě manažerským úkolem tak zůstává likvidace „politiky lidu dané tradice a daného teritoria“ (Aristoteles). Ta by měla být nahrazena novým panevropským lidem. Proto musí Irové, to poslední referendum v Evropě, volit ještě jednou.
V dlouhodobé perspektivě je tahle federalistická fantazie velmi nebezpečná. Panevropské volby nenahradí demos. A rozhodnutí většiny může vyvolat ostrý konflikt, pokud by menšinovým hlasem byl stát. Téměř žádné politické strany se sobě v Evropě nepodobají – švédská umírněná levice je pravicovější ve vztahu k tržnímu hospodářství než pravice ve Francii. Vztah k Rusku či Turecku se liší od státu ke státu. Nepodřídí-li se rozhodování Unie národním parlamentům, Česko bylo právě teď odsouzeno, že ještě neratifikovalo antidiskriminační zákon, bude extremistů přibývat, jako v Rakousku, kde pod jejich náporem vznikla antipolitická vláda velké koalice, ne nepodobná Bruselu. Paradoxem integrace je konečný rozpad.
Politika je kompromis. Eurooptimisté, tak jako ateisté, jsou ve skutečnosti doktrinální pesimisté. Žádnou alternativu vůči EU nevidí. Stále opakují jedno: jsme všichni v Evropě, máme společné zájmy, nechceme války, chceme spolupracovat. Já na to: ale jistě, tohle všechno chceme a můžeme mít i bez diktátorské Unie, ba dokonce jsme to již měli v Evropském hospodářském společenství. Proč chcete zrušit politiku, a tím i svobodu? Nerozumíme si, a nebudeme, dokud se neshodneme ve věcech daleko starších než je politika.
Evropě hrozí oligarchie pedantů, kteří ve jménu sjednocování chtějí všechno srovnat, kteří ve jménu společné evropské civilizace popírají, že evropanství tvoří národní patriotismus a nechápou, že pouze on umožňuje demokratickou polis.
Člověk je bytost trojjediná. Vedle jeho lidství blednou všechny rozdíly kultur světa. Nepopiratelné je bratrství lidstva. Je ale také součástí své civilizace, na níž zvláště v ohrožení spolupracuje s těmi, kteří ji sdílejí. Obě světové války byly zápasem o smysl Evropy. Jeho první a největší láska však patří rodné zemi, toť jeho úděl i osud. Nastal snad čas, abychom mohli milovat něco víc než svůj domov?
Nejinak dopadla schůzka europoslanců s českým prezidentem, která nebyla ani diskusí, ani zdvořilou výměnou názorů. Europoslanci přijeli s úmyslem Václava Klause vyprovokovat, a přestože se protokolárně snažil na osobní útoky podrážděně nereagovat, byl označen šéfem eurofrakce Zelených Cohn-Benditem za paranoika. Opakovala to pak téměř celá evropská média, o provokaci ani zmínka.
Proč není racionální diskuse o smyslu a směřování Evropské unie už od Maastrichtské smlouvy možná? Protože smlouva je chápána federalisty jako historický milník, od něhož je neodvratně vytýčena cesta k integraci evropských zemí do nového státu. Konec, schluss, tečka. Proto je každá kritika okamžitě chápána jako extrémistický útok na samu existenci zárodečného státu, a v povědomí většiny vládních politiků v Evropě vytváří představu velezrady a tento postoj je pak ještě umocněn reakcí protivníků (často neméně extrémní), kterou tahle ideologická zaťatost vlastně sama vyprovokovala.
Jak ukázal průzkum po irském referendu, voliči na obou stranách barikády nemají ponětí, jak se v Unii rozhoduje. A co je ještě podivnější, ani je to nezajímá. Předpokládají totiž, že je to stejně nečitelné jako Lisabonská smlouva. Obě strany mají naprostou pravdu. Rozhodovací proces je mezinárodně smluvní a tedy nadřazen normálnímu procesu demokracie, přestože si na ni hraje. Mezi evropskými národy a parlamentem ve Strassburku zeje příkop (voliči nevolí evropsky), ale eurokraté tuhle iluzi demokracie udržují, přestože mu nehodlají předat suverenitu. V podstatě manažerským úkolem tak zůstává likvidace „politiky lidu dané tradice a daného teritoria“ (Aristoteles). Ta by měla být nahrazena novým panevropským lidem. Proto musí Irové, to poslední referendum v Evropě, volit ještě jednou.
V dlouhodobé perspektivě je tahle federalistická fantazie velmi nebezpečná. Panevropské volby nenahradí demos. A rozhodnutí většiny může vyvolat ostrý konflikt, pokud by menšinovým hlasem byl stát. Téměř žádné politické strany se sobě v Evropě nepodobají – švédská umírněná levice je pravicovější ve vztahu k tržnímu hospodářství než pravice ve Francii. Vztah k Rusku či Turecku se liší od státu ke státu. Nepodřídí-li se rozhodování Unie národním parlamentům, Česko bylo právě teď odsouzeno, že ještě neratifikovalo antidiskriminační zákon, bude extremistů přibývat, jako v Rakousku, kde pod jejich náporem vznikla antipolitická vláda velké koalice, ne nepodobná Bruselu. Paradoxem integrace je konečný rozpad.
Politika je kompromis. Eurooptimisté, tak jako ateisté, jsou ve skutečnosti doktrinální pesimisté. Žádnou alternativu vůči EU nevidí. Stále opakují jedno: jsme všichni v Evropě, máme společné zájmy, nechceme války, chceme spolupracovat. Já na to: ale jistě, tohle všechno chceme a můžeme mít i bez diktátorské Unie, ba dokonce jsme to již měli v Evropském hospodářském společenství. Proč chcete zrušit politiku, a tím i svobodu? Nerozumíme si, a nebudeme, dokud se neshodneme ve věcech daleko starších než je politika.
Evropě hrozí oligarchie pedantů, kteří ve jménu sjednocování chtějí všechno srovnat, kteří ve jménu společné evropské civilizace popírají, že evropanství tvoří národní patriotismus a nechápou, že pouze on umožňuje demokratickou polis.
Člověk je bytost trojjediná. Vedle jeho lidství blednou všechny rozdíly kultur světa. Nepopiratelné je bratrství lidstva. Je ale také součástí své civilizace, na níž zvláště v ohrožení spolupracuje s těmi, kteří ji sdílejí. Obě světové války byly zápasem o smysl Evropy. Jeho první a největší láska však patří rodné zemi, toť jeho úděl i osud. Nastal snad čas, abychom mohli milovat něco víc než svůj domov?
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.