Od úvěrové krize ve Spojených státech se v médiích, většinou mimo Spojené státy, často objevuje buď zklamání, nebo také špatně potlačovaná radost nad tím, v jaké je teď kapitalismus hrozné krizi, a jak nás teď musí zachránit stát.
Ekonomové, naopak, většinou upozorňují, že to byl především stát a jeho nesmyslné inflační zásahy (laciné peníze) a špatný bankovní dozor, který tuhle kalamitu spustil, ačkoli rostoucí ceny surovin by dříve nebo později dlouhodobý cyklus hospodářského růstu rovněž zpomalily. Svobodný trh se svou poptávkou a nabídkou, ony milióny každodenních autonomních a riskantních rozhodnutí, žádná státní plánovací komise nahradit nemůže. Státní kapitalismus má jiné jméno, totiž socialismus a socialismus znamená bídu a nádavkem ještě nesvobodu.
Jenomže ve chvíli, kdy nám ekonomové začnou sborem radit, že na nemoc z přílišného utrácení je jediným lékem další utrácení, začne si normální člověk ťukat na čelo. Úvěrovou krizi má řešit dalším úvěrem?
Od nepaměti lidé obchodují, obchod ale nikdy nestál ve středu všeho dění, obchod nikdy nebyl uctíván jako božstvo a spotřeba nikdy nebyla smyslem života. Zato dnes je nám ze všech stran psychologicky účinnou reklamou a neméně monumentální schopností průmyslu vyrábět vnucován zbytečný konzum jako jakási nefilosofická filosofie života, ne-li přímo představa štěstí. Tenhle dotěrný a gigantický způsob předvádět nejrůznější zboží jako pohodlnou cestu rájem, by byl možná zábavný jako každé virtuální umění, kdyby měla dnešní společnost vyšší či hlubší smysl života. Zdá se však, že nemá. Klamavá reklama na nás většinu znovu a znovu působí, jako bychom neznali empirický zákon klesajících požitků nepřímo úměrný materiální nasycenosti, jako bychom nevěděli, že s každým novým přírůstkem do svého majetku budeme zklamáni, ani to, že tak často přichází nová hračka se zárukou „do tří dnů se rozpadnout,“ jak praví anglická lidová moudrost. A tak se roztáčí nekonečné kolo recyklace na konečném smetišti lidského odpadu, pod kterým tak zlověstně úpí a hyne příroda. Nedivme se proto fašisoidní mládeži, že v takovém konzumním tvoru někdy nevidí člověka, a pro záchranu živočicha je odhodlána i vraždit.
Je nepochybné, že svobodná tržní a globální ekonomika vytrhla během jedné generace miliardu lidí z bídy a zajistila i západní společnosti nevídanou životní úroveň. Je nepochybné, že je svoboda podnikání a obchodu jako každá svoboda dokonce lidským právem. Je ale neméně nepochybné, že se svobodě daří jenom v omezení a řádu, a že představa nekonečného konzumu ve světě omezených zdrojů, která nahradila ztrátu nemateriálního nekonečna, je stejně mylná, jako stará představa nekonečného pokroku lidstva.
Můj liberální profesor ekonomie se domníval, že mezi hrozbou státního poručnictví a materialistickou reklamou velkofirem stojí svobodný občan – konzument. On přece rozhoduje o svém štěstí, o tom, za co zaplatí. Nezapomenu, jak mával zelenou librou a vítězně oznamoval, že je to náš volební lístek. Vypadalo to slibně. Teprve mnohem později jsem přišel na to, že liberální ekonomie v sobě skrývá liberalismus, předpoklad existence sekularizované společnosti bez tradice, kde legitimitu staré elitní společnosti nahradila legitimita individuální volby všeho, včetně smyslu života, o kterém naše civilizace až do 18. století nediskutovala. Jenomže se ztrátou veřejného náboženství se postupně vytratily i ctnosti a v srdci liberální společnosti zavládl chaos. Svoboda ztratila řád.
Dnešní krize proto není krizí tržního pricipu. Obchod je obchod. Je krizí společnosti degradované na konzumní společnost.
Ekonomové, naopak, většinou upozorňují, že to byl především stát a jeho nesmyslné inflační zásahy (laciné peníze) a špatný bankovní dozor, který tuhle kalamitu spustil, ačkoli rostoucí ceny surovin by dříve nebo později dlouhodobý cyklus hospodářského růstu rovněž zpomalily. Svobodný trh se svou poptávkou a nabídkou, ony milióny každodenních autonomních a riskantních rozhodnutí, žádná státní plánovací komise nahradit nemůže. Státní kapitalismus má jiné jméno, totiž socialismus a socialismus znamená bídu a nádavkem ještě nesvobodu.
Jenomže ve chvíli, kdy nám ekonomové začnou sborem radit, že na nemoc z přílišného utrácení je jediným lékem další utrácení, začne si normální člověk ťukat na čelo. Úvěrovou krizi má řešit dalším úvěrem?
Od nepaměti lidé obchodují, obchod ale nikdy nestál ve středu všeho dění, obchod nikdy nebyl uctíván jako božstvo a spotřeba nikdy nebyla smyslem života. Zato dnes je nám ze všech stran psychologicky účinnou reklamou a neméně monumentální schopností průmyslu vyrábět vnucován zbytečný konzum jako jakási nefilosofická filosofie života, ne-li přímo představa štěstí. Tenhle dotěrný a gigantický způsob předvádět nejrůznější zboží jako pohodlnou cestu rájem, by byl možná zábavný jako každé virtuální umění, kdyby měla dnešní společnost vyšší či hlubší smysl života. Zdá se však, že nemá. Klamavá reklama na nás většinu znovu a znovu působí, jako bychom neznali empirický zákon klesajících požitků nepřímo úměrný materiální nasycenosti, jako bychom nevěděli, že s každým novým přírůstkem do svého majetku budeme zklamáni, ani to, že tak často přichází nová hračka se zárukou „do tří dnů se rozpadnout,“ jak praví anglická lidová moudrost. A tak se roztáčí nekonečné kolo recyklace na konečném smetišti lidského odpadu, pod kterým tak zlověstně úpí a hyne příroda. Nedivme se proto fašisoidní mládeži, že v takovém konzumním tvoru někdy nevidí člověka, a pro záchranu živočicha je odhodlána i vraždit.
Je nepochybné, že svobodná tržní a globální ekonomika vytrhla během jedné generace miliardu lidí z bídy a zajistila i západní společnosti nevídanou životní úroveň. Je nepochybné, že je svoboda podnikání a obchodu jako každá svoboda dokonce lidským právem. Je ale neméně nepochybné, že se svobodě daří jenom v omezení a řádu, a že představa nekonečného konzumu ve světě omezených zdrojů, která nahradila ztrátu nemateriálního nekonečna, je stejně mylná, jako stará představa nekonečného pokroku lidstva.
Můj liberální profesor ekonomie se domníval, že mezi hrozbou státního poručnictví a materialistickou reklamou velkofirem stojí svobodný občan – konzument. On přece rozhoduje o svém štěstí, o tom, za co zaplatí. Nezapomenu, jak mával zelenou librou a vítězně oznamoval, že je to náš volební lístek. Vypadalo to slibně. Teprve mnohem později jsem přišel na to, že liberální ekonomie v sobě skrývá liberalismus, předpoklad existence sekularizované společnosti bez tradice, kde legitimitu staré elitní společnosti nahradila legitimita individuální volby všeho, včetně smyslu života, o kterém naše civilizace až do 18. století nediskutovala. Jenomže se ztrátou veřejného náboženství se postupně vytratily i ctnosti a v srdci liberální společnosti zavládl chaos. Svoboda ztratila řád.
Dnešní krize proto není krizí tržního pricipu. Obchod je obchod. Je krizí společnosti degradované na konzumní společnost.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.