Ke zvláštní konfrontaci hlučného velkoměsta a pokorného duchovního světa, hledajícího věčně odpovědi na věčné otázky, došlo v Praze minulý týden.
Stačilo odbočit z úlu Václaváku do Vodičkovy ulice, projít kousek pasáží a po schodech sejít do sálu kina Světozor. Tady čekalo ticho. Přesněji ticho s obrazem.
Vidět tříhodinový dokumentární film Velké ticho /Die grosse Stille, 2005/ na velkém plátně je pro lidskou duši 21. století, věčně něčím vyrušovanou a zahlušovanou, celkem náročný zážitek. Šestnáct let čekal německý režisér Philip Gröning na povolení představeného z karteziánského kláštera Grande Chartreuse u Grenoblu, aby mohl začít točit to, co bylo od 11. století skryto očím veřejnosti. Každodenní život založený na opakování, rytmu a tichosti. Po půlročním pobytu v klášteře začal režisér velmi citlivě a s ohledy na intimitu točit život mnichů, z jehož prostoty a bezčasí až mrazí. Povedlo se mu sestříhat filmovou esej o cestě k harmonii duše a těla. Našel ji schválně uprostřed Evropy. Jak sám řekl, jedním z jeho cílů bylo ukázat, že nejen Asie, dnes tolik populární, je centrem meditace a obrácení do sebe. Film projel festivaly v Benátkách, Rotterdamu, viděli ho i na Redfordovém Sundance. V Itálii se promítal až ve 100 kopiích. Dlouhé záběry prostoty a duševního výcviku budou pro lidi tohoto světa největším sci-fi, které kdy viděli. Jak se píše ve stanovách řádu: Když se přísnost řehole a duchovních cvičení stanou těžkými kvůli našemu křehkému duchu, ten pak nalezne povzbuzení v půvabu pouště a znovu získá sílu.
Dlouhé sekvence poletujícího sněhu, nočních modliteb, řezání dřeva do plechových kamen na celách, příprava jídla, soukromých modliteb v místnostech, kde se lidé snaží dojít k Bohu už skoro tisíc let. Venku se mění počasí, sněží, prší, svítí slunce – ale v klášteře běží dny svým neměnným rytmem. Občas přijde někdo nový, občas někdo zemře. Občas vyjdou mniši na procházku do přírody, při které spolu mohou vyjímečně promluvit. V útrobách kláštera si jinak praktické věci sdělují písemně. Vyjít po takových třech hodinách zpátky na rušnou ulici může být samo o sobě kulturním šokem. Co jsem to viděl? Co je to za lidi? Jsou opravdu šťastní? Co všechno potřebuje člověk k životu? Kdo jsem? Kam to zase pospíchám?
.tomáš Weiss
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.