(vzpomínka na setkání s Woody Allenem)
Někdy počátkem devadesátých let jsme byli s jedním kamarádem pracovně v New Yorku. Kamarád píše divadelní hry, ale tenkrát zrovna dělal prezidenta. Má také rád filmy a muziku, a tak mě napadlo, že bychom mohli zajít na návštěvu k Woodymu Allenovi. Woody točí filmy, ale má také rád muziku a občas píše i divadelní hry. Zazvonili jsme u Woodyho na Páté avenue, ale právě nebyl doma, a tak mě napadlo, že bude možná u Mii Farrow, která bydlela na protější straně Central Parku. Woody tenkrát s Miou chodil, dával jí hlavní role ve svých filmech a měli spolu i malého Seamuse, ale nemohli se domluvit, kdo bude jednou týdně vytírat schody, a tak bydleli dál každý sám.
Procházka přes Central Park byla moc příjemná. Mého kamaráda, který je bytostně zvědavý, moc zajímalo, kdo jsou ti dva příjemní mladí muži, kteří jdou celou cestu za námi, ale všechno se vyjasnilo, když nás zdvořile požádali o peněženky. Snažil jsem se jim vysvětlit, že můj kamarád dělá prezidenta a nemá moc peněz, ale podle toho, jak jeden z nich mával baseballovou pálkou, se zdálo, že nejsou logickým argumentům přístupní. Transakce nicméně proběhla bez vážnějších incidentů a oba mladíci se spokojeně vzdálili. Navrhl jsem, abychom kontaktovali policii, ale kamarád se obával, že by z toho mohl vzniknout mezinárodní incident, který by ohrozil náš vstup do NATO. Kromě toho měl ve své vrozené slušnosti strach, že by policie chtěla, aby oba útočníky popsal, což by ho mohlo vystavit podezření z rasismu.
Přišli jsme na Park West a já okamžitě poznal dům, kde Mia bydlí, protože jsem si ho pamatoval z jejího filmu Rosemary má děťátko. Když jsem ale dveřníkovi řekl, že jdeme s kamarádem za Miou, odbyl nás s tím, že tohle je Dakota House, kde zabili Johna Lennona, a že Mia bydlí o dům dál a na natáčení Rosemary si Dakotu jenom půjčila. Kamarád, který je bytostně zvědavý, navrhl, že bychom se tedy mohli jít podívat na Yoko, jenže dveřník mu ten nápad rozmluvil s pomocí automatické osmatřicítky.
Zazvonili jsme u Mii, ale otevřel nám Woody Allen. Podíval se na nás a řekl, že Mia není zrovna doma, ať se stavíme někdy jindy. Strčil jsem nohu do dveří, než je stačil zabouchnout, a řekl mu, že vlastně hledáme jeho a že jsme až z Československa a tady kamarád je dramatik a prezident a rád by ho poznal, protože je bytostně zvědavý. Woodymu zalichotilo, že za ním vážíme cestu až z Československa, a pozval nás dál, i když jsem si všiml, že poplašné zařízení nechal zapnuté.
Woody se omlouval, že musí hlídat Seamuse a ať si toho nevšímáme, a posadil nás na malinké židličky hned vedle postýlky, v které hlasitě řvalo mimino. Řekl mému kamarádovi, jak strašně ho těší, že ho poznává, a jestli neumí přebalovat. Když kamarád odvětil, že ne, ale rád by se to naučil, protože je bytostně zvědavý, Woody poněkud ochladl a zeptal se nás, jestli si dáme něco k pití. Oba jsme přikývli, načež Woody odběhl a za chvíli se vrátil s tácem se třemi elegantními skleničkami, broušenou karafou s vodou a krabicí sunaru. Každý jsme si dali dvě lžičky, rozmíchali je ve vodě a pohodlně se opřeli. Když jsem se opět zvedl ze země, sedl jsem si na židličku už opatrněji a vytáhl zápisník, abych pro budoucnost zaznamenal historický rozhovor obou velikánů:
„Poprvé v New Yorku?“ zeptal se Woody.
„Potřetí,“ odpověděl kamarád.
„Krásné město, že? Natočil jsem o něm film Manhattan. Líbí se vám?“
„Ten film jsem neviděl, ale město je moc krásné. Hrála se tu moje Zahradní slavnost. Praha je také moc krásná.“
„Tu hru jsem neviděl, ale Praha je moc krásná. Natočil jsem o ní film Stíny a mlha.“
„Ovšem. Ten jsem také neviděl.“
Dodal jsem si odvahy, protože se mi rýsoval nový, převratný objev ve Woodyho životopise.
„Promiň, Woody,“ řekl jsem, vděčný za to, že neustálý řev mimina přehlušuje mocné bušení mého srdce. „Tys byl někdy v Praze?“
„Samozřejmě,“ řekl. „V sedmdesátém čtvrtém nebo v sedmdesátém pátém, když jsem točil v Budapešti Lásku a smrt, jsme měli volný víkend a já se rozhodl, že si zaletím do Prahy. Tolik jsem toho o ní slyšel a všechno byla pravda.“
Oba jsme se s kamarádem polichoceně usmáli. „Co všechno jsi viděl?“
„No,“ zrozpačitěl trochu Woody, „byl jsem v Ruzyni…“
„Opravdu? Já taky,“ pospíšil si kamarád.
„… na letišti. A tam mi řekli, že když se chci podívat do Prahy, tak potřebuji visum. Zeptal jsem se, kde ho dostanu, a oni mě informovali, že v Budapešti. A doprovodili mě zpátky do letadla. Určitě se tam zase brzo podívám!“
„Máte prý rád hudbu,“ změnil kamarád rychle téma hovoru.
Woody ožil. „Zdali,“ řekl, i když anglicky to znělo trochu jinak. „Posloucháte Cole Portera?“
„Málokdy,“ řekl kamarád. „Posloucháte Franka Zappu?“
„Zřídka,“ řekl Woody a viditelně zbledl. „Nemám otevřít okno?“
„Nedělej si starosti,“ uklidňoval jsem ho. „Není to tak hrozné.“
„To prezidentování,“ odvedl Woody pozornost jinam, „to musí být hodně namáhavé.“
„Někdy,“ odpověděl skromně kamarád. „A nač se teď chystáte vy?“
Řev mimina zesílil o několik decibelů a Woody pohlédl směrem k postýlce.
„Jsem moc rád, že jsme si tak pěkně popovídali,“ řekl kamarád a vstal. „Bylo to hrozně zajímavé.“
„Jo, bylo to fajn,“ souhlasil Woody.
„Určitě mi dej vědět, až zase pojedeš do Prahy,“ loučil jsem se. „Nerad bych to zmeškal.“
„Jo, to určitě,“ přikývl Woody. „A nechte větrat dveře do chodby.“
autor je prekladateľ Woodyho Allena, toho času veľvyslanec Českej republiky v Izraeli.
Uverejnené s láskavým dovolením časopisu Reflex.
Někdy počátkem devadesátých let jsme byli s jedním kamarádem pracovně v New Yorku. Kamarád píše divadelní hry, ale tenkrát zrovna dělal prezidenta. Má také rád filmy a muziku, a tak mě napadlo, že bychom mohli zajít na návštěvu k Woodymu Allenovi. Woody točí filmy, ale má také rád muziku a občas píše i divadelní hry. Zazvonili jsme u Woodyho na Páté avenue, ale právě nebyl doma, a tak mě napadlo, že bude možná u Mii Farrow, která bydlela na protější straně Central Parku. Woody tenkrát s Miou chodil, dával jí hlavní role ve svých filmech a měli spolu i malého Seamuse, ale nemohli se domluvit, kdo bude jednou týdně vytírat schody, a tak bydleli dál každý sám.
Procházka přes Central Park byla moc příjemná. Mého kamaráda, který je bytostně zvědavý, moc zajímalo, kdo jsou ti dva příjemní mladí muži, kteří jdou celou cestu za námi, ale všechno se vyjasnilo, když nás zdvořile požádali o peněženky. Snažil jsem se jim vysvětlit, že můj kamarád dělá prezidenta a nemá moc peněz, ale podle toho, jak jeden z nich mával baseballovou pálkou, se zdálo, že nejsou logickým argumentům přístupní. Transakce nicméně proběhla bez vážnějších incidentů a oba mladíci se spokojeně vzdálili. Navrhl jsem, abychom kontaktovali policii, ale kamarád se obával, že by z toho mohl vzniknout mezinárodní incident, který by ohrozil náš vstup do NATO. Kromě toho měl ve své vrozené slušnosti strach, že by policie chtěla, aby oba útočníky popsal, což by ho mohlo vystavit podezření z rasismu.
Přišli jsme na Park West a já okamžitě poznal dům, kde Mia bydlí, protože jsem si ho pamatoval z jejího filmu Rosemary má děťátko. Když jsem ale dveřníkovi řekl, že jdeme s kamarádem za Miou, odbyl nás s tím, že tohle je Dakota House, kde zabili Johna Lennona, a že Mia bydlí o dům dál a na natáčení Rosemary si Dakotu jenom půjčila. Kamarád, který je bytostně zvědavý, navrhl, že bychom se tedy mohli jít podívat na Yoko, jenže dveřník mu ten nápad rozmluvil s pomocí automatické osmatřicítky.
Zazvonili jsme u Mii, ale otevřel nám Woody Allen. Podíval se na nás a řekl, že Mia není zrovna doma, ať se stavíme někdy jindy. Strčil jsem nohu do dveří, než je stačil zabouchnout, a řekl mu, že vlastně hledáme jeho a že jsme až z Československa a tady kamarád je dramatik a prezident a rád by ho poznal, protože je bytostně zvědavý. Woodymu zalichotilo, že za ním vážíme cestu až z Československa, a pozval nás dál, i když jsem si všiml, že poplašné zařízení nechal zapnuté.
Woody se omlouval, že musí hlídat Seamuse a ať si toho nevšímáme, a posadil nás na malinké židličky hned vedle postýlky, v které hlasitě řvalo mimino. Řekl mému kamarádovi, jak strašně ho těší, že ho poznává, a jestli neumí přebalovat. Když kamarád odvětil, že ne, ale rád by se to naučil, protože je bytostně zvědavý, Woody poněkud ochladl a zeptal se nás, jestli si dáme něco k pití. Oba jsme přikývli, načež Woody odběhl a za chvíli se vrátil s tácem se třemi elegantními skleničkami, broušenou karafou s vodou a krabicí sunaru. Každý jsme si dali dvě lžičky, rozmíchali je ve vodě a pohodlně se opřeli. Když jsem se opět zvedl ze země, sedl jsem si na židličku už opatrněji a vytáhl zápisník, abych pro budoucnost zaznamenal historický rozhovor obou velikánů:
„Poprvé v New Yorku?“ zeptal se Woody.
„Potřetí,“ odpověděl kamarád.
„Krásné město, že? Natočil jsem o něm film Manhattan. Líbí se vám?“
„Ten film jsem neviděl, ale město je moc krásné. Hrála se tu moje Zahradní slavnost. Praha je také moc krásná.“
„Tu hru jsem neviděl, ale Praha je moc krásná. Natočil jsem o ní film Stíny a mlha.“
„Ovšem. Ten jsem také neviděl.“
Dodal jsem si odvahy, protože se mi rýsoval nový, převratný objev ve Woodyho životopise.
„Promiň, Woody,“ řekl jsem, vděčný za to, že neustálý řev mimina přehlušuje mocné bušení mého srdce. „Tys byl někdy v Praze?“
„Samozřejmě,“ řekl. „V sedmdesátém čtvrtém nebo v sedmdesátém pátém, když jsem točil v Budapešti Lásku a smrt, jsme měli volný víkend a já se rozhodl, že si zaletím do Prahy. Tolik jsem toho o ní slyšel a všechno byla pravda.“
Oba jsme se s kamarádem polichoceně usmáli. „Co všechno jsi viděl?“
„No,“ zrozpačitěl trochu Woody, „byl jsem v Ruzyni…“
„Opravdu? Já taky,“ pospíšil si kamarád.
„… na letišti. A tam mi řekli, že když se chci podívat do Prahy, tak potřebuji visum. Zeptal jsem se, kde ho dostanu, a oni mě informovali, že v Budapešti. A doprovodili mě zpátky do letadla. Určitě se tam zase brzo podívám!“
„Máte prý rád hudbu,“ změnil kamarád rychle téma hovoru.
Woody ožil. „Zdali,“ řekl, i když anglicky to znělo trochu jinak. „Posloucháte Cole Portera?“
„Málokdy,“ řekl kamarád. „Posloucháte Franka Zappu?“
„Zřídka,“ řekl Woody a viditelně zbledl. „Nemám otevřít okno?“
„Nedělej si starosti,“ uklidňoval jsem ho. „Není to tak hrozné.“
„To prezidentování,“ odvedl Woody pozornost jinam, „to musí být hodně namáhavé.“
„Někdy,“ odpověděl skromně kamarád. „A nač se teď chystáte vy?“
Řev mimina zesílil o několik decibelů a Woody pohlédl směrem k postýlce.
„Jsem moc rád, že jsme si tak pěkně popovídali,“ řekl kamarád a vstal. „Bylo to hrozně zajímavé.“
„Jo, bylo to fajn,“ souhlasil Woody.
„Určitě mi dej vědět, až zase pojedeš do Prahy,“ loučil jsem se. „Nerad bych to zmeškal.“
„Jo, to určitě,“ přikývl Woody. „A nechte větrat dveře do chodby.“
autor je prekladateľ Woodyho Allena, toho času veľvyslanec Českej republiky v Izraeli.
Uverejnené s láskavým dovolením časopisu Reflex.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.