V každém vzniku je zakódován i konec, a tak se ten český slepenec chatrné hašteřivé koaliční vlády nakonec rozpadl předznamenán ideologickým rozvratem zelené ministrany. V takovém politickém „puzzle“ má každý nespokojenec nepřiměřenou váhu.
Namísto normální vnitrostranické diskuse snadno sklouzne do vydírání. Nedémonizujme proto hlavní postavy prvního aktu. Opozice se přece snažila shodit vládu od samého začátku, je to její úkol, premiér se bránil problematickým kupováním přeběhlíků a prezident? Václav Klaus svým symbolickým odchodem z vládní strany žádný přímý vliv na rozpadu vládní koalice určitě nenese. Svých sympatizantů měl a má v ódées dodnes dost a Lisabonská smlouva podepsaná premiérem stranu i bez něj dávno rozděluje. A těch disidentů, co tu straší ve všech stranách, těch bylo od prvopočátku, a v takovém nesystému jich logicky muselo jen a jenom přibývat.
Aktéři politické „scény“ jsou dnes většinou herci předstírající těžko uvěřitelnou aktivitu. Politika se odehrává v siláckých slovních potyčkách, jako by už nešlo nic udělat. Navzdory hysterii a spikleneckým teoriím prémiéra, který přišel o své politické výsluní a lisabonské kamarády, se ve skutečnosti stalo málo. Těžce byrokratická mašinérie státu nás bude dusit dál. Úřednická či velkokoaliční pseudovláda na ni bude stejně krátká jako dnes všechny vlády. Vzpomeňme, jak vzal reformní elán za své už v době, kdy se ODS lekla razantního snížení daní a byrokracie. Nenašla odvahu ani na slovenskou 19 % daň. A vládní lidovecký financministr se ještě nedávno smál naivní lidové představě, že by se daňové přiznání kdy mohlo vejít do formátu A4.
Na očekávanou velkou hospodářskou recesi žádný pozitivní vliv mít vláda ani nemohla, snad jen méně škodila svou uvážlivou nečinností. Za to jí patří dík! Však také Obamovy pekelné rotačky na peníze ani české předsednictví Evropské unie nezastaví. Mediální psi sice štěkají, ale těžká karavana zbytnělého státu potáhne dál marasmem upadající monoexportní ekonomiky. Žádné tolik potřebné snížení nákladů na lidskou práci nás nečeká. A to se přitom týká těch nejchudších. V nepravděpodobném případě socialistické vlády porostou zbytečné dluhy na zbytečné dárky a další byrokracii. Maně si vybavuji slavný paradox Karla Čapka: „Nejsem komunistou/socialistou, protože jsem na straně chudých.“
Nakonec by ale konec této vlády mohl být i počátkem nové cesty! Konečně by se pod tlakem z Hradu mohly dvě velké strany dohodnout na méně poměrné volební aritmetice. Každý přece vidí, že vlády postavené na disidentech nestojí za mák, a rejdy podivných týpků z lobistického podsvětí politice škodí. Lobismus je korupční, i když jde jen o státní zakázku na soudržnost koalice, a lichý počet poslanců moc nevyřeší.
A přece jen se před Českem otevírá možnost dějinného aktu, totiž odmítnout Lisabonskou integrační smlouvu. Málokdo sice ví, jak společná měna zničila hospodářský růst úspěšných států Lotyšska, Irska a Španělska, jež na rozdíl od české měny nezdražovala, a tyhle laciné peníze vytvořily spekulativní přetlak. A jaký problém představuje politické euro pro deficitní hospodaření Řecka a Itálie, když nemohou devalvovat! Jako by společná měna sloužila jenom francouzsko-německé stagnaci. Jak děsivá je snaha Bruselu ještě více regulovat náš přebyrokratizovaný svět. Jak se má čím dál víc o nás bez nás rozhodovat v odcizeném světě politických samospasitelů. Pražský génius Franz Kafka kdysi přesně popsal nesrozumitelné chování byrokratů (an sich), existujících samotně o sobě. Ten absurdní a nelidský střet dvou mimoběžných světů.
Vědí to i naši senátoři? Skeptický český lid už to tušit začíná.
Namísto normální vnitrostranické diskuse snadno sklouzne do vydírání. Nedémonizujme proto hlavní postavy prvního aktu. Opozice se přece snažila shodit vládu od samého začátku, je to její úkol, premiér se bránil problematickým kupováním přeběhlíků a prezident? Václav Klaus svým symbolickým odchodem z vládní strany žádný přímý vliv na rozpadu vládní koalice určitě nenese. Svých sympatizantů měl a má v ódées dodnes dost a Lisabonská smlouva podepsaná premiérem stranu i bez něj dávno rozděluje. A těch disidentů, co tu straší ve všech stranách, těch bylo od prvopočátku, a v takovém nesystému jich logicky muselo jen a jenom přibývat.
Aktéři politické „scény“ jsou dnes většinou herci předstírající těžko uvěřitelnou aktivitu. Politika se odehrává v siláckých slovních potyčkách, jako by už nešlo nic udělat. Navzdory hysterii a spikleneckým teoriím prémiéra, který přišel o své politické výsluní a lisabonské kamarády, se ve skutečnosti stalo málo. Těžce byrokratická mašinérie státu nás bude dusit dál. Úřednická či velkokoaliční pseudovláda na ni bude stejně krátká jako dnes všechny vlády. Vzpomeňme, jak vzal reformní elán za své už v době, kdy se ODS lekla razantního snížení daní a byrokracie. Nenašla odvahu ani na slovenskou 19 % daň. A vládní lidovecký financministr se ještě nedávno smál naivní lidové představě, že by se daňové přiznání kdy mohlo vejít do formátu A4.
Na očekávanou velkou hospodářskou recesi žádný pozitivní vliv mít vláda ani nemohla, snad jen méně škodila svou uvážlivou nečinností. Za to jí patří dík! Však také Obamovy pekelné rotačky na peníze ani české předsednictví Evropské unie nezastaví. Mediální psi sice štěkají, ale těžká karavana zbytnělého státu potáhne dál marasmem upadající monoexportní ekonomiky. Žádné tolik potřebné snížení nákladů na lidskou práci nás nečeká. A to se přitom týká těch nejchudších. V nepravděpodobném případě socialistické vlády porostou zbytečné dluhy na zbytečné dárky a další byrokracii. Maně si vybavuji slavný paradox Karla Čapka: „Nejsem komunistou/socialistou, protože jsem na straně chudých.“
Nakonec by ale konec této vlády mohl být i počátkem nové cesty! Konečně by se pod tlakem z Hradu mohly dvě velké strany dohodnout na méně poměrné volební aritmetice. Každý přece vidí, že vlády postavené na disidentech nestojí za mák, a rejdy podivných týpků z lobistického podsvětí politice škodí. Lobismus je korupční, i když jde jen o státní zakázku na soudržnost koalice, a lichý počet poslanců moc nevyřeší.
A přece jen se před Českem otevírá možnost dějinného aktu, totiž odmítnout Lisabonskou integrační smlouvu. Málokdo sice ví, jak společná měna zničila hospodářský růst úspěšných států Lotyšska, Irska a Španělska, jež na rozdíl od české měny nezdražovala, a tyhle laciné peníze vytvořily spekulativní přetlak. A jaký problém představuje politické euro pro deficitní hospodaření Řecka a Itálie, když nemohou devalvovat! Jako by společná měna sloužila jenom francouzsko-německé stagnaci. Jak děsivá je snaha Bruselu ještě více regulovat náš přebyrokratizovaný svět. Jak se má čím dál víc o nás bez nás rozhodovat v odcizeném světě politických samospasitelů. Pražský génius Franz Kafka kdysi přesně popsal nesrozumitelné chování byrokratů (an sich), existujících samotně o sobě. Ten absurdní a nelidský střet dvou mimoběžných světů.
Vědí to i naši senátoři? Skeptický český lid už to tušit začíná.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.