Do lidnatých ulic velkoměsta náhle vstoupilo po nekonečné zimě oslnivé jižní slunce a rozpálilo je do běla. Oslepení chodci se plouží jako můry, snad jenom polonahým mladým ženám vědomí vystavené přitažlivosti přidává do kroku.
Ulice už dávno nežijí svým předinvazním životem. Dávno zaniklo měšťanské korzo, ba ani ve venkovních kavárnách si nemůžete s nikým promluvit. Ulice ztratily sousedský ráz, neproudí v nich společný život, lidé se tu pouze ve chvatu míjejí. Osloví vás tak nanejvýš pomatený bezdomovec nebo mladistvý žebrák. Nedávno mě číšník oznámil, že je v restauraci plno, přestože u každého stolu pro čtyři seděli jen po dvou, a že si budu moci přisednout, jakmile objeví nějakého cizince. Pražský chodec Franz Kafka, jenž tolik trpěl tím, že nepatřil ani k německé, ani k české pospolitosti možná netušil, že na tom jednou budeme všichni stejně.
Jdeme s dcerou Olou do kostela. Ona Polka se podivuje nad tím, že je tu tolik poloprázdných kostelů zvících katedrál, ačkoli dnes už dvoumilionová metropole patří také mezi ta největší slovenská a moravská města. Vysvětluji, že Češi jsou jako Beduíni usazení kolem pyramid, jejímž hieroglyfům nerozumí. Dobrý příměr, až na ty Slováky a Moravany!
Jaro, kraslice a barevné fábory na pomlázkach dodávají rozsvícenému městu půvab z nejednoho výkladu, ba ani ten importovaný zajíc osterhaas s vyceněným chrupem v té záplavě jara tolik nevadí, rozhodně ne dceři vytrénované disneyovskými komiksy.
Přemýšlím nad zmrtvýchvstáním. Někde jsem četl: nevstal-li, nic nemá význam a vstal-li, nic jiného také nemá význam. Havel, havelim, akchol havel aneb marnost nad marnost…, praví kazatel. Ale já havelismus nevyznávám, protože člověk by nikdy neměl pohrdat menšími cíli, než je křešťanská svatost, na kterou většinou nemá. Stačí přece když bude chápat život jako dar, svět jako zázrak, úsvit jako počátek dobrodružné cesty, smysl života jako zápas o dobro, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost. Takto přemítaje, vrátili jsme se do profánních ulic, a tu jsem uviděl, že v té beznaději nudné ulice, bez víry ve věčný život se žádná radost nenajde. Proč je nám tolik zapotřebí smrti a proč ji zároveň nesmíme přijmout? Proč se neobejdeme bez víry, která je schopná všechno ničit stejně jako pozdvihnout. Šoufl z havelistů i světců, jak na víru nazírají Pražané, nám nepomůže. Pohanské veselí zázraky nezná.
A jeli jsme předměstským vlakem. Na nástupišti seděla stařenka a v ohromné tašce ukrývala velkého psa. „Jak ta ho dostane do vlaku, sám bych jej neunesl,“ pomyslel jsem si, a než jsem se stačil otočit, cupitala taška vesele podél staré paní. „Víte, nebudu muset platit za lístek, když mám jenom tašku,“ pravila na můj udivený pohled. Ve vlaku horko jako k zalknutí a dcerka se raduje, že jsme v Africe. Brzdy, péra a kolejnice skřípěly a naříkaly – rajská hudba dětským uším. Cosi jsem zamumlal o pomalé jízdě na začátku nového tisíciletí, jen abych se dozvěděl, že nám cesta dýl vydrží. Paní s neforemným bambulovitým červeným nosem naproti byla podle Oly moc krásná, takový nos hned tak někdo nemá, a ten mladík podobný Číňanovi, jak se pěkně drží za ruku té paní o tolik starší a není to jeho maminka. Dcerka vystoupila z vlaku bohatší o dvě žvýkačky a dva čokoládové bonbóny.
Z puklé ošklivé fasády nádražní budovy raší nepatrná rostlinka. „Tati, musíme se vrátit, až rozkvete.“ Neb svět je zázrak a dar.
Ulice už dávno nežijí svým předinvazním životem. Dávno zaniklo měšťanské korzo, ba ani ve venkovních kavárnách si nemůžete s nikým promluvit. Ulice ztratily sousedský ráz, neproudí v nich společný život, lidé se tu pouze ve chvatu míjejí. Osloví vás tak nanejvýš pomatený bezdomovec nebo mladistvý žebrák. Nedávno mě číšník oznámil, že je v restauraci plno, přestože u každého stolu pro čtyři seděli jen po dvou, a že si budu moci přisednout, jakmile objeví nějakého cizince. Pražský chodec Franz Kafka, jenž tolik trpěl tím, že nepatřil ani k německé, ani k české pospolitosti možná netušil, že na tom jednou budeme všichni stejně.
Jdeme s dcerou Olou do kostela. Ona Polka se podivuje nad tím, že je tu tolik poloprázdných kostelů zvících katedrál, ačkoli dnes už dvoumilionová metropole patří také mezi ta největší slovenská a moravská města. Vysvětluji, že Češi jsou jako Beduíni usazení kolem pyramid, jejímž hieroglyfům nerozumí. Dobrý příměr, až na ty Slováky a Moravany!
Jaro, kraslice a barevné fábory na pomlázkach dodávají rozsvícenému městu půvab z nejednoho výkladu, ba ani ten importovaný zajíc osterhaas s vyceněným chrupem v té záplavě jara tolik nevadí, rozhodně ne dceři vytrénované disneyovskými komiksy.
Přemýšlím nad zmrtvýchvstáním. Někde jsem četl: nevstal-li, nic nemá význam a vstal-li, nic jiného také nemá význam. Havel, havelim, akchol havel aneb marnost nad marnost…, praví kazatel. Ale já havelismus nevyznávám, protože člověk by nikdy neměl pohrdat menšími cíli, než je křešťanská svatost, na kterou většinou nemá. Stačí přece když bude chápat život jako dar, svět jako zázrak, úsvit jako počátek dobrodružné cesty, smysl života jako zápas o dobro, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost. Takto přemítaje, vrátili jsme se do profánních ulic, a tu jsem uviděl, že v té beznaději nudné ulice, bez víry ve věčný život se žádná radost nenajde. Proč je nám tolik zapotřebí smrti a proč ji zároveň nesmíme přijmout? Proč se neobejdeme bez víry, která je schopná všechno ničit stejně jako pozdvihnout. Šoufl z havelistů i světců, jak na víru nazírají Pražané, nám nepomůže. Pohanské veselí zázraky nezná.
A jeli jsme předměstským vlakem. Na nástupišti seděla stařenka a v ohromné tašce ukrývala velkého psa. „Jak ta ho dostane do vlaku, sám bych jej neunesl,“ pomyslel jsem si, a než jsem se stačil otočit, cupitala taška vesele podél staré paní. „Víte, nebudu muset platit za lístek, když mám jenom tašku,“ pravila na můj udivený pohled. Ve vlaku horko jako k zalknutí a dcerka se raduje, že jsme v Africe. Brzdy, péra a kolejnice skřípěly a naříkaly – rajská hudba dětským uším. Cosi jsem zamumlal o pomalé jízdě na začátku nového tisíciletí, jen abych se dozvěděl, že nám cesta dýl vydrží. Paní s neforemným bambulovitým červeným nosem naproti byla podle Oly moc krásná, takový nos hned tak někdo nemá, a ten mladík podobný Číňanovi, jak se pěkně drží za ruku té paní o tolik starší a není to jeho maminka. Dcerka vystoupila z vlaku bohatší o dvě žvýkačky a dva čokoládové bonbóny.
Z puklé ošklivé fasády nádražní budovy raší nepatrná rostlinka. „Tati, musíme se vrátit, až rozkvete.“ Neb svět je zázrak a dar.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.