Nová kniha Jáchyma Topola zase šťourá do ďábelskosti moderní historie. Už zase! Zase ty lágry! Zase vrtání se v nezahojitelných ranách evropských moderních dějin. Zase divoký příběh, podložený konkrétními historickými znalostmi, ale vytůrovaný do otáček blízkých deliriu…
Od Noční práce přes Kloktat dehet až k Cestě do Bugulmy — i novinka Chladnou zemí patří do Adamsovy rodiny topolovských vizí, kterými se snaží podminovat stereotypy vnímání dějin i současné představy o tom, že vyzuřeného ďábla máme dnes popsaného a někde v ústavu pěkně internovaného. Jenže jednou probuzené zlo se do blázince nebo muzea zavřít nedá. Pamatujete na kostru jménem Josef Novák a její výklad dějin v legendární Sestře?
Už už se zdálo, že Topol opustí svoje téma posledních knih společnou knihou s fotografem Karlem Cudlínem Cestou na východ. Jenže Topol zatím nenapsal ani zamýšlený cestopis o Grónsku, které už dvakrát prošel s expedicí, ani třeba fresku o třicetileté válce, o které kdysi vážně uvažoval. Na německém stipendijním pobytu, kde vedle něho psala v druhém bytě třeba Dorota Maslowská, se nakonec pustil do textu, který měl původně pracovní, bohužel už jiným dílem obsazený, název Ďáblova dílna.
Jak říkal kritik Jiří Peňás při uvedení knihy v pražském knihkupectví Torst: „Klid, který mu byl poskytnut německými mecenáši, byl na druhé straně impulzem ke zrodu neklidu, jenž se rodí v jeho lebce…opět se rozžhavil hák jeho představivosti.“ To tedy ano! V terezínské pevnosti je památník holocaustu. Vláda ho však už nechce platit. S tím se nehodlají smířit jeho správci, pro které je to místo pevně svázané s jejich životy. Osloví tedy dárce z celého světa. Ty, kteří mají Terezín přímo ve své DNA — ať už osobně nebo po svých předcích. Akce je úspěšná, do Terezína přijíždí mnoho západních studentů, kterým práce pro Terezín zaplní prázdno jejich dosavadních životů. Vzniká tu takřka fanatická atmosféra ochránců tábora smrti. Trochu déjà vu hippies, trochu sekta. Do staré pevnosti pronikají také moderní marketingové metody. Pořádají se tu iniciační pobyty, tisknou se trika s portrétem Franze Kafky a s nápisem: „Kdyby neumřel jinak, zabili by ho tady — Teresienstadt“. Děj se ve druhé části dostane do Běloruska, kde má vzniknout největší památník na totalitní lágry. Právem — běloruské válečné a komunistické hroby patří k nejděsivějším a nejhlubším. Teď je chce ale vláda i opozice využít k přílivu turistů a jejich peněz. Topol je nemilosrdný. Píše se svým humorem, který je nekorektní ke všem posvátným kravám, které jsme si zvykli dojit, ke všem optikám, které jsme si v zápalu pro a proti dokázali dobrovolně nasadit. Jeho zesměšnění není ale škodolibé. Spíš varující. V Minsku nedávno pobýval, vyšla mu tam kniha Triglav (poprvé v jedné knize texty Jáchyma, Filipa a jejich otce Josefa). I server Svobodné Bělorusko raději o knize napsal, že obraz Běloruska je v něm vymyšlený. Mají pravdu, ale z toho smyšleného mrazí asi i v Bělorusku. Není to najednou, ale teď je to vidět velmi. Topol je velmi angažovaný autor, undergroundově politický. Střední a východní postkomunismus má díky němu v Evropě umělecky osobitý a uznávaný hlas. Stačí si pročíst několik recenzí. Z Německa, Holandska, Švédska nebo třeba Turecka.
V Čechách už ale možná přišel opravdu čas na nějakou výhybku. Co ten grónský cestopis? Nebo třeba básnickou sbírku? Klidně třeba o protikomunistickém odboji nebo o somálských pirátech nebo o…
Jáchym Topol: Chladnou zemí, Torst, 2009.
Autor je knihkupec a publicista.
Od Noční práce přes Kloktat dehet až k Cestě do Bugulmy — i novinka Chladnou zemí patří do Adamsovy rodiny topolovských vizí, kterými se snaží podminovat stereotypy vnímání dějin i současné představy o tom, že vyzuřeného ďábla máme dnes popsaného a někde v ústavu pěkně internovaného. Jenže jednou probuzené zlo se do blázince nebo muzea zavřít nedá. Pamatujete na kostru jménem Josef Novák a její výklad dějin v legendární Sestře?
Už už se zdálo, že Topol opustí svoje téma posledních knih společnou knihou s fotografem Karlem Cudlínem Cestou na východ. Jenže Topol zatím nenapsal ani zamýšlený cestopis o Grónsku, které už dvakrát prošel s expedicí, ani třeba fresku o třicetileté válce, o které kdysi vážně uvažoval. Na německém stipendijním pobytu, kde vedle něho psala v druhém bytě třeba Dorota Maslowská, se nakonec pustil do textu, který měl původně pracovní, bohužel už jiným dílem obsazený, název Ďáblova dílna.
Jak říkal kritik Jiří Peňás při uvedení knihy v pražském knihkupectví Torst: „Klid, který mu byl poskytnut německými mecenáši, byl na druhé straně impulzem ke zrodu neklidu, jenž se rodí v jeho lebce…opět se rozžhavil hák jeho představivosti.“ To tedy ano! V terezínské pevnosti je památník holocaustu. Vláda ho však už nechce platit. S tím se nehodlají smířit jeho správci, pro které je to místo pevně svázané s jejich životy. Osloví tedy dárce z celého světa. Ty, kteří mají Terezín přímo ve své DNA — ať už osobně nebo po svých předcích. Akce je úspěšná, do Terezína přijíždí mnoho západních studentů, kterým práce pro Terezín zaplní prázdno jejich dosavadních životů. Vzniká tu takřka fanatická atmosféra ochránců tábora smrti. Trochu déjà vu hippies, trochu sekta. Do staré pevnosti pronikají také moderní marketingové metody. Pořádají se tu iniciační pobyty, tisknou se trika s portrétem Franze Kafky a s nápisem: „Kdyby neumřel jinak, zabili by ho tady — Teresienstadt“. Děj se ve druhé části dostane do Běloruska, kde má vzniknout největší památník na totalitní lágry. Právem — běloruské válečné a komunistické hroby patří k nejděsivějším a nejhlubším. Teď je chce ale vláda i opozice využít k přílivu turistů a jejich peněz. Topol je nemilosrdný. Píše se svým humorem, který je nekorektní ke všem posvátným kravám, které jsme si zvykli dojit, ke všem optikám, které jsme si v zápalu pro a proti dokázali dobrovolně nasadit. Jeho zesměšnění není ale škodolibé. Spíš varující. V Minsku nedávno pobýval, vyšla mu tam kniha Triglav (poprvé v jedné knize texty Jáchyma, Filipa a jejich otce Josefa). I server Svobodné Bělorusko raději o knize napsal, že obraz Běloruska je v něm vymyšlený. Mají pravdu, ale z toho smyšleného mrazí asi i v Bělorusku. Není to najednou, ale teď je to vidět velmi. Topol je velmi angažovaný autor, undergroundově politický. Střední a východní postkomunismus má díky němu v Evropě umělecky osobitý a uznávaný hlas. Stačí si pročíst několik recenzí. Z Německa, Holandska, Švédska nebo třeba Turecka.
V Čechách už ale možná přišel opravdu čas na nějakou výhybku. Co ten grónský cestopis? Nebo třeba básnickou sbírku? Klidně třeba o protikomunistickém odboji nebo o somálských pirátech nebo o…
Jáchym Topol: Chladnou zemí, Torst, 2009.
Autor je knihkupec a publicista.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.