Na radu profesora Klobetze, Vídeňáka a nacistu, ustoupil okresní lékař od mého zatčení, ale nechal mne odeslat na psychiatrické vyšetření k profesoru Myslivečkovi.
Mysliveček mně vyhotovil diagnosu „schizofrenia paranoides“, zároveň však se vyslovil, že jsem lékař - ské služby schopen a léčení zatím nepotřebuji. Od prosince 1944 mne nacisti opět dosadili za závodního lékaře do Avie v Čakovicích, pak jsem se stal šéflékařem filiálek Avie v Davli a v Jílovém a ve vinohradském a bránickém pivovaře. V posledním měsíci války jsem vykonával i revizní činnost v ústředí.
Revoluce byla pro mne, jak neskrývaně přiznávám, dobou nejhlubšího duševního rozvratu, který jsem překonával jedině nadměrnými dávkami koncentrovaných lihovin. Bylo mně sice jednoznačně jasné, že se musím přiklonit k Čechům, ale strašlivě jsem se styděl aměl jsem obavy, jak bude se mnou naloženo. Ještě 5. května ráno jsem aktivně bránil čes - kým lidem v odstraňování německých nápisů v Akademii, ale již večer pomáhal jsem našim lidem budovat barikády a zásoboval je ručními granáty podomácku zhotovenými ze zásoby mých chemikálií v plechovkách od oleje. Byl tam draslík a chlořečnan i acetylit měďnatý a nitroglycerin amělo to značný efekt, hlavně zvukový. Konečně 9. máje jsem se připojil v Čakovicích k Rusům a pamatuji se jen na tolik, že jsme byli totálně ožralí a jeden moloděc se třemi medailemi při vstoupení na ošetrovnu namísto pozdravu ukousl sestře Julii Truglerové nos.
Dělnictvo Avie se dožadovalo na táboře lidu pod šírou oblohou, abych byl v závodě po - držen jako šéflékař, protože jsem byl k dělníkům spravedlivý, poctivě jsem je vyšetřoval i ošetřoval a abundantně zásoboval léčivy podle přání a také uznával marod a práce neschopnými, jak kdo chtěl dlouho. To bylo poslední uznání, kterého se mně dostalo od čes - kého lidu a které mne těšilo, i když udávané důvody mé oblíbenosti jsou spíše negativními ze stanoviska lékařské a pracovní ethiky.
Ještě před koncem května jsem obdržel jednak povolávací lístek na vojnu v obnovené čsl. armádě jakožto prostý vojín bez hodnosti a jednak obsílku k denacifikačnímu soudu. Na vojnu jsem nešel, u prezentace ve Veletržním paláci jsem jednoduše prohlásil vůči majoru Lukešovi – náhodou jmenovci – že jsem blázen, kterého nemohli potřebovat ani Němci za války a ještě téhož dne mně vyhotovil příslušný certifikát docent Theodor Dosužkov jakožto armádní expert; šlo to docela hladko a lehce. Také k přelíčení jsem se nedostavil, nýbrž den před tím jsem nafackoval předsedovi soudu Dr. Budínskému v jeho bytě v porodnici. Nebyl jsem za to potrestán ani denacifikován, ale úřední lékař zemského národního výboru Dr. Chyba pozměnil verdikt Myslivečkův v ten smysl, že jsem pro lékařskou službu zcela neupotřebitelný.
.jan Lukeš,
Můj život v hudbě, 1966
Mysliveček mně vyhotovil diagnosu „schizofrenia paranoides“, zároveň však se vyslovil, že jsem lékař - ské služby schopen a léčení zatím nepotřebuji. Od prosince 1944 mne nacisti opět dosadili za závodního lékaře do Avie v Čakovicích, pak jsem se stal šéflékařem filiálek Avie v Davli a v Jílovém a ve vinohradském a bránickém pivovaře. V posledním měsíci války jsem vykonával i revizní činnost v ústředí.
Revoluce byla pro mne, jak neskrývaně přiznávám, dobou nejhlubšího duševního rozvratu, který jsem překonával jedině nadměrnými dávkami koncentrovaných lihovin. Bylo mně sice jednoznačně jasné, že se musím přiklonit k Čechům, ale strašlivě jsem se styděl aměl jsem obavy, jak bude se mnou naloženo. Ještě 5. května ráno jsem aktivně bránil čes - kým lidem v odstraňování německých nápisů v Akademii, ale již večer pomáhal jsem našim lidem budovat barikády a zásoboval je ručními granáty podomácku zhotovenými ze zásoby mých chemikálií v plechovkách od oleje. Byl tam draslík a chlořečnan i acetylit měďnatý a nitroglycerin amělo to značný efekt, hlavně zvukový. Konečně 9. máje jsem se připojil v Čakovicích k Rusům a pamatuji se jen na tolik, že jsme byli totálně ožralí a jeden moloděc se třemi medailemi při vstoupení na ošetrovnu namísto pozdravu ukousl sestře Julii Truglerové nos.
Dělnictvo Avie se dožadovalo na táboře lidu pod šírou oblohou, abych byl v závodě po - držen jako šéflékař, protože jsem byl k dělníkům spravedlivý, poctivě jsem je vyšetřoval i ošetřoval a abundantně zásoboval léčivy podle přání a také uznával marod a práce neschopnými, jak kdo chtěl dlouho. To bylo poslední uznání, kterého se mně dostalo od čes - kého lidu a které mne těšilo, i když udávané důvody mé oblíbenosti jsou spíše negativními ze stanoviska lékařské a pracovní ethiky.
Ještě před koncem května jsem obdržel jednak povolávací lístek na vojnu v obnovené čsl. armádě jakožto prostý vojín bez hodnosti a jednak obsílku k denacifikačnímu soudu. Na vojnu jsem nešel, u prezentace ve Veletržním paláci jsem jednoduše prohlásil vůči majoru Lukešovi – náhodou jmenovci – že jsem blázen, kterého nemohli potřebovat ani Němci za války a ještě téhož dne mně vyhotovil příslušný certifikát docent Theodor Dosužkov jakožto armádní expert; šlo to docela hladko a lehce. Také k přelíčení jsem se nedostavil, nýbrž den před tím jsem nafackoval předsedovi soudu Dr. Budínskému v jeho bytě v porodnici. Nebyl jsem za to potrestán ani denacifikován, ale úřední lékař zemského národního výboru Dr. Chyba pozměnil verdikt Myslivečkův v ten smysl, že jsem pro lékařskou službu zcela neupotřebitelný.
.jan Lukeš,
Můj život v hudbě, 1966
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.