Prodaná nevěsta

V posledních letech věnoval jsem se hlavně podrobnému studiu a rozboru partitůr Bedřicha Smetany. Čím jsem starší, tím více se přikláním k názoru, že Smetanovou nejzdařilejší operou je Prodaná nevěsta.

Nemohu se zde o tom všem podrobně rozpisovat a strojím se k tomu, že v dohledné době napíši speciální monografii o Prodané nevěstě. Chodím již několik let na každé její představení jakoby ex offo a stále objevuji nové věci, nové senzační postřehy. Plně se stotožňuji s názorem, že Prodaná nevěsta je naší operou nejnárodnejší, na čemž má rovný podíl Smetanova hudba i libreto Karla Sabiny. Kupodivu nikdy jsem nebyl touto operou příliš nadšen, pozastavoval jsem se hlavně nad naivností Sabinova libreta a ani hudebně nebyla pro mne příliš přitažlivá. Můj zájem o Prodanou nevěstu se probudil teprve roku 1948, když byla provedena přímo v kantýně Tesly hostujícím souborem Národního divadla v čele s Kecalem-Hakenem aMařenkou Jarmily Pechové.
Mistr údržbář Ofnbach si tehdy liboval při Věrném milování: „To je ta naše písnička, při které už nikdy není daleko do prdele“. A také jsem se dověděl od dělníků, že „Mařenka řvala jako raněná kráva a Jeník byl jako vymr...“ Při celém představení se pilo pivo. Tenkrát jsem si umínil napsat Úderku.
Teprve od roku 1961 chodím na každé představení Prodané nevěsty za každého počasí. Připadá mně, jako by v Pro dané nevěstě byl zaklet i předpověděn celý osud českého národa s jeho historicko-romantickou slávou, s Libuší, Daliborem i bitvou u Lipan a hřměním houfnic vozové hradby, i s okupací a Vítězným únorem, i s dnešní mdlou přítomností a temnou budoucností. Sabinovo libreto připadalo mně až donedávna strašně naiv ní, téměř stupidní, ale není tomu tak. Je v něm překvapivě věrná charakteristika české národní povahy s onou věčnou důvěřivostí a planou nadějí na dožití se lepších časů, s onou vírou, že kdo má zdravé ruce, má všecko, s oním opěvováním nebeského daru pívečka, jež ohlupujíc mozek, zahání trampoty a dodává chvastounské kuráže, s vypočítavou touhou po zbohatnutí, s připitomělou vychytralostí, zbabělostí, podlézavostí a lstivostí, jež nakonec se vyloží jako genialita. Pobýval jsem také hodně na českém venkovu, ale nikde jsem nespatřil něco podobného, jako je k vidění právě jen na jevišti Národního divadla při Prodané nevěstě. Snad jedině na Chodsku, Jihlavsku a Nitransku v neděli dopoledne jsem zastihoval podobný nažehlený folklór, který však přes všechnu nereálnost je právě od Prodané nevěsty neodmyslitelný. Poslal jsem soudruhu Kašlíkovi návrh na novou inscenaci Prodané nevěsty, kde by uprostřed jeviště byl opět kostýlek (jak tomu bývalo až do roku 1945), nad jeho portálem však byla by přibita rudá cedule s nápisem JZD – strojní traktorová stanice – opravna.
Uprostřed návsi stál by porouchaný traktor, na hospodě vpravo i na průčelí protějšího MNV vlevo vlály by československosovětské fangle a rovněž by zde byly vyvěšeny obrovské portréty Gottwalda a Lenina.
Mistr V. Kašlík se zřejmě vykašlal na můj návrh a ani neodpověděl. Jelikož dobře znám jeho vkus, marně jsem špekuloval také o tom, která scéna by se nejlépe hodila, aby v ní Mařenka udělala striptýz; myslím, že jedině „Rozmysli si“.
Já ale celkem perhoreskuji tento druh podívané, která pouze jitří smysly, která sice učí sebaovládání, jenomže také přispívá k asexualitě moderního člověka. Podle mého názoru má po každém striptýzu hned následovat pořádná soulož.
.jan Lukeš,
Můj život v hudbě, 1966