Český Tolkien? Živý Jára Cimrman? Jediný skutočný epigón Jaroslava Haška? Týmito otázkami uvádza svoju internetovú stránku Nadácia Jana Lukeša.
Fakt je, že tieto otázky napadnú asi každému, kto sa so životom a dielom Jana Lukeša čo i len zbežne zoznámi. Pritom porovnanie s Tolkienom je asi najpovrchnejšie, hoci v istom zmysle celkom prirodzené. Lukešovej tvorbe jazykov a imaginárnych svetov sme sa však už venovali v tomto čísle v rubrike .veda, takže prejdime rovno k tomu Cimrmanovi. Cimrmanovo dielo objavil v zapečatenej truhle na pôjde domu v Liptákove Dr. Evžen Hedvábný. Lukešove práce objavili per partes PhDr. Vladimír Borecký v pozostalosti psychiatra Jaroslava Stuchlíka a MUDr. Jan Hýsek jednak na pôjde domu, v ktorom Lukeš naposledy býval, a jednak v pivnici bohnického blázinca.
S Cimrmanom je porovnateľná aj šírka Lukešovho záberu – od technických vynálezov cez romány, básnické zbierky a hudobné diela až po pozoruhodné aktivity politické (pred následkami ktorých ho chránila len diagnóza paranoidného schizofrenika). Podobne ako u Cimrmana, aj u Lukeša sú mnohé jeho diela známe len z útržkovitých zmienok v jeho korešpondencii, v mnohých prípadoch však neskoršie nálezy obsahovali celé dokončené romány, preklady, opery a podobne (napríklad v prípade opery Úderka je známe celé libreto aj kompletný klavírny výťah). Ďalšie paralely v dielach Cimrmanových a Lukešových nájdeme pri podrobnejšom prehľade ich tvorby (pričom pre istotu zdôrazňujeme, že Jan Lukeš nie je vymyslená postava a všetky ďalej uvádzané veci naozaj opísal – hoci niekedy len veľmi stručne – vo svojich listoch Jaroslavovi Stuchlíkovi).
Medzi Lukešove technické vynálezy patrí napríklad bleskochémia (ak udrie blesk do 1 kg cínu a 2 kg draslíka, vzniknú 3 kg čistého zlata, verte si, či neverte), ďalej syntoláda (syntetická náhrada čokolády vyrábaná z odpadových bobúľ a ojazdených pneumatík), chladiarenské cintoríny (chladničky namiesto krematórií), fantómové bordely (s gumenými bábkami spievajúcimi nahranou koloratúrou), výroba diamantu guľometom, osvetľovanie ulíc televízormi a mnohé ďalšie.
Z literárneho diela musíme predovšetkým spomenúť Dumasovým Grófom Monte Christo inšpirovaný román Hrabě Jiří Válek a tiež romány odohrávajúce sa na planetoide Thetis. Z nich najmä román Pěšky napríč Marmokojem, opisujúci boj proti thetiským komunistom, zvádza na porovnanie s Tolkienom.
.lukeš v ríši hudby
Monumentálne je Lukešovo hudobné dielo, ku ktorému ako motto uveďme vetu: „Někoho snad překvapí, že jako hudebník jemného vkusu, s belliniovským sklonem k melancholii, světobolu, tiché meditaci a mnohdy i k záhrobní fantasmagorii s církevním laděním, byl jsem od dětských let až podnes fanatikem pro střelbu.“ Opis Lukešovho hudobného odkazu zač - nime dielom symfonickým. Z trinástich symfónií prvá sa volá Deviata, ôsma je Nedokončená (úmyselne prerušená uprostred tretej vety, ale ako kompenzáciu dokončil Lukeš ôsmu symfóniu Schubertovu) a štr - nás ta Nenačatá. Za vydarenú považoval Lukeš svoju jedenástu symfóniu pre 12 tympánov, 6 bubnov, 3 guľomety a 8 pušiek. Dvanásta symfónia Communistica sa začína výstrelom z Aurory a pokračuje oslavou marxizmu-leninizmu a budovania socialistickej spoločnosti.
Z množstva baletov spomeňme aspoň Korytnačie jazero, ktorého nálada sa významne líši od zmäteného nepokoja Čajkovského labutí. Podľa Lukeša sa „baleríny uvězněné do krunýřů z umělé hmoty pohybují po scéně lezmo, dorážejí na sebe prsním štítem i lezou na sebe koncem pánevním, což nepostrádá určité grotesknosti“. A kým prejdeme k vokálnej tvorbe, nemôžeme opomenúť celovečerný balet Dukla – „vysloveně válečnické dílo, v kterém je ale dělostřelba i drobnostřelba jaksi rytmizována, čímž je její efektnost denaturována a derealizována“. V súvislosti s týmto baletom však Lukeš sebakriticky uznáva: „Rytmizované provádění přískoků pěchoty po nevelké ploše jeviště působí na diváka nepřirozeně, až i směšně. A pak, proti onomu nepřetržitému vzájemnému masakrování ŽidoČechoslováků s vyděšenými Němci lze vznést celou řadu námitek rázu estetického.“ Z Lukešovej piesňovej tvorby spomeňme aspoň Totenschildkrötchenlieder – piesne o mŕtvych korytnačkách pre kontraalt. Tieto piesne sa, žiaľ, nedochovali a vieme o nich len z jednej vety v Lukešovom liste Stuchlíkovi nazvanom Můj život v hudbě (mimochodom, hneď nasledujúca veta hovorí, že ako skladateľ si Lukeš praje, aby na jeho náhrobku bolo vytesané „Hier liegt van Beethowen nicht“).
Asi najrozsiahlejšie je Lukešovo dielo operné. Z veľkého množstva opier spomeňme aspoň „incestní tématikou cele prostoupenou“ operu Kain, tragickú Hrobařovu dceru, kde „v závěru psychopatický Janko s náhlým zavrčením a s pěnou u úst vrhá se na zhýralého grófa a uškrtí jej holýma rukama“, sci-fi operu První Marťanka, v ktorej „jsou v celém libretu spousty rusismů a hudba kořistí z děl Rimského-Korsakova, Rubinštejna a Baklanova“, a strašnú až strašidelnú operu Panzerfaust, ktorá „přestože se odehrává za polárním kruhem na nedohledných pláních mrtvého ticha, je od začátku do konce provázena břesknou hudbou všech kornů, trumpet, trombonů a tympánů, a všechny nástroje stále hrají fortissimo a prestissimo, jako by ono mrtvé ticho chtěly vyjádřit jeho kontrastem“. Zvláštnu zmienku si zaslúži Smetanova Prodaná nevěsta (pozri rámček), ku ktorej Lukeš skompono val pokračovanie, kde v závere Vašek zapaľuje senník v podkroví chalupy, plamene postupne zachvacujú celé javisko aj hľadisko a opera končí druhým požiarom Národného divadla.
Najvýznamnejšou (a tiež najúplnejšou) Lukešovou operou je Úderka skomponovaná pre účely KSČ a opisujúca heroické pracovné úsilie robotníckeho kolektívu. Hlavnou postavou je Klement Gottwald (barytón) a jeho ária na Pražskom hrade je zhudobnením skutočného a kompletného prejavu prvého komunistického prezidenta k úderníkom. Toto však bolo zrejme priveľké sústo aj pre vtedajšie stranícke kádre. Lukeš spomína, že „koncem února 1952 mně Strana uložila prostřednictvím soudruha Ludvíka, abych škrtl celé poslední jednání s oním Gottwaldovým projevem ve Španělském sále a namísto toho přikomponoval nový obraz, líčící, jak vyznamenaní dělníci se opalují na mořské pláži v Bulharsku a vzpomínají na své přijetí na Hradě“.
.osudy dobrého doktora Lukeša
V súvislosti s operou Úderka napísal Lukeš vetu, ktorá sa hodí ako motto k rozprávaniu o jeho ďalšej stránke: „Je pro mne typické, že v každé době, za okupace i po okupaci, stavěl jsem se na stranu vítězících hulvátů a vysloužil jsem si tím pramálo vděčnosti.“ Počas druhej svetovej vojny pracoval Lukeš ako civilný lekár na rôznych miestach, pričom vinou svojej čoraz zjavnejšej duševnej choroby sa na žiadnom z nich dlho neudržal. Vo februári 1944 zlyhal ako lekár spôsobom, ktorý sa mu stal takmer osudným. Do nemocnice priviezli po autonehode popredného miestneho nacistu a pri jeho ošet - rovaní Lukeš prehliadol fraktúru chrbtice. Pacient na druhý deň zomrel, vdova podala na nemocnicu trestné oznámenie. O tomto vari najdramatickejšom okamihu svojho života Lukeš o vyše dvadsať rokov neskôr píše: „Byl jsem učiněn vinným za smrt onoho muže a okresní lékař radil, abych byl bez prodlení zatčen, dodav potupnou poznámku o českém sabotérovi. Tu v náhlém záchvatu hystérie jal jsem se dušovati a zaklínati, stoje před obrazem Adolfa Hit lera v kožáku s ohrnutým límcem, že nic podobného mne ani ve snu nenapadlo. ’Mein Vater!’ – volal jsem, důvěrně oslovuje zamračenou tvář Füh - rerovu. Naštěstí byla ještě v Lounech svědkyně, jakási Irena Köpflerová, kuchařka od Hitlerjugend, se kterou jsem se tahal a která dosvědčila, že by bylo obtížno najít Čecha oddanějšího velkoněmecké myšlence, Füh - rerovi a národnímu socialismu.” Keby niekto aj po týchto slovách pochyboval o tom, či Jan Lukeš znesie porovnanie s Josefom Švejkom, dávame do pozornosti ešte rámček na tejto strane. Po jeho prečítaní by hádam aj samotný Hašek musel zvolať „jestli tohle není Švejk, pak už namouduši nevím, co je to Švejk“.
Fakt je, že tieto otázky napadnú asi každému, kto sa so životom a dielom Jana Lukeša čo i len zbežne zoznámi. Pritom porovnanie s Tolkienom je asi najpovrchnejšie, hoci v istom zmysle celkom prirodzené. Lukešovej tvorbe jazykov a imaginárnych svetov sme sa však už venovali v tomto čísle v rubrike .veda, takže prejdime rovno k tomu Cimrmanovi. Cimrmanovo dielo objavil v zapečatenej truhle na pôjde domu v Liptákove Dr. Evžen Hedvábný. Lukešove práce objavili per partes PhDr. Vladimír Borecký v pozostalosti psychiatra Jaroslava Stuchlíka a MUDr. Jan Hýsek jednak na pôjde domu, v ktorom Lukeš naposledy býval, a jednak v pivnici bohnického blázinca.
S Cimrmanom je porovnateľná aj šírka Lukešovho záberu – od technických vynálezov cez romány, básnické zbierky a hudobné diela až po pozoruhodné aktivity politické (pred následkami ktorých ho chránila len diagnóza paranoidného schizofrenika). Podobne ako u Cimrmana, aj u Lukeša sú mnohé jeho diela známe len z útržkovitých zmienok v jeho korešpondencii, v mnohých prípadoch však neskoršie nálezy obsahovali celé dokončené romány, preklady, opery a podobne (napríklad v prípade opery Úderka je známe celé libreto aj kompletný klavírny výťah). Ďalšie paralely v dielach Cimrmanových a Lukešových nájdeme pri podrobnejšom prehľade ich tvorby (pričom pre istotu zdôrazňujeme, že Jan Lukeš nie je vymyslená postava a všetky ďalej uvádzané veci naozaj opísal – hoci niekedy len veľmi stručne – vo svojich listoch Jaroslavovi Stuchlíkovi).
Medzi Lukešove technické vynálezy patrí napríklad bleskochémia (ak udrie blesk do 1 kg cínu a 2 kg draslíka, vzniknú 3 kg čistého zlata, verte si, či neverte), ďalej syntoláda (syntetická náhrada čokolády vyrábaná z odpadových bobúľ a ojazdených pneumatík), chladiarenské cintoríny (chladničky namiesto krematórií), fantómové bordely (s gumenými bábkami spievajúcimi nahranou koloratúrou), výroba diamantu guľometom, osvetľovanie ulíc televízormi a mnohé ďalšie.
Z literárneho diela musíme predovšetkým spomenúť Dumasovým Grófom Monte Christo inšpirovaný román Hrabě Jiří Válek a tiež romány odohrávajúce sa na planetoide Thetis. Z nich najmä román Pěšky napríč Marmokojem, opisujúci boj proti thetiským komunistom, zvádza na porovnanie s Tolkienom.
.lukeš v ríši hudby
Monumentálne je Lukešovo hudobné dielo, ku ktorému ako motto uveďme vetu: „Někoho snad překvapí, že jako hudebník jemného vkusu, s belliniovským sklonem k melancholii, světobolu, tiché meditaci a mnohdy i k záhrobní fantasmagorii s církevním laděním, byl jsem od dětských let až podnes fanatikem pro střelbu.“ Opis Lukešovho hudobného odkazu zač - nime dielom symfonickým. Z trinástich symfónií prvá sa volá Deviata, ôsma je Nedokončená (úmyselne prerušená uprostred tretej vety, ale ako kompenzáciu dokončil Lukeš ôsmu symfóniu Schubertovu) a štr - nás ta Nenačatá. Za vydarenú považoval Lukeš svoju jedenástu symfóniu pre 12 tympánov, 6 bubnov, 3 guľomety a 8 pušiek. Dvanásta symfónia Communistica sa začína výstrelom z Aurory a pokračuje oslavou marxizmu-leninizmu a budovania socialistickej spoločnosti.
Z množstva baletov spomeňme aspoň Korytnačie jazero, ktorého nálada sa významne líši od zmäteného nepokoja Čajkovského labutí. Podľa Lukeša sa „baleríny uvězněné do krunýřů z umělé hmoty pohybují po scéně lezmo, dorážejí na sebe prsním štítem i lezou na sebe koncem pánevním, což nepostrádá určité grotesknosti“. A kým prejdeme k vokálnej tvorbe, nemôžeme opomenúť celovečerný balet Dukla – „vysloveně válečnické dílo, v kterém je ale dělostřelba i drobnostřelba jaksi rytmizována, čímž je její efektnost denaturována a derealizována“. V súvislosti s týmto baletom však Lukeš sebakriticky uznáva: „Rytmizované provádění přískoků pěchoty po nevelké ploše jeviště působí na diváka nepřirozeně, až i směšně. A pak, proti onomu nepřetržitému vzájemnému masakrování ŽidoČechoslováků s vyděšenými Němci lze vznést celou řadu námitek rázu estetického.“ Z Lukešovej piesňovej tvorby spomeňme aspoň Totenschildkrötchenlieder – piesne o mŕtvych korytnačkách pre kontraalt. Tieto piesne sa, žiaľ, nedochovali a vieme o nich len z jednej vety v Lukešovom liste Stuchlíkovi nazvanom Můj život v hudbě (mimochodom, hneď nasledujúca veta hovorí, že ako skladateľ si Lukeš praje, aby na jeho náhrobku bolo vytesané „Hier liegt van Beethowen nicht“).
Asi najrozsiahlejšie je Lukešovo dielo operné. Z veľkého množstva opier spomeňme aspoň „incestní tématikou cele prostoupenou“ operu Kain, tragickú Hrobařovu dceru, kde „v závěru psychopatický Janko s náhlým zavrčením a s pěnou u úst vrhá se na zhýralého grófa a uškrtí jej holýma rukama“, sci-fi operu První Marťanka, v ktorej „jsou v celém libretu spousty rusismů a hudba kořistí z děl Rimského-Korsakova, Rubinštejna a Baklanova“, a strašnú až strašidelnú operu Panzerfaust, ktorá „přestože se odehrává za polárním kruhem na nedohledných pláních mrtvého ticha, je od začátku do konce provázena břesknou hudbou všech kornů, trumpet, trombonů a tympánů, a všechny nástroje stále hrají fortissimo a prestissimo, jako by ono mrtvé ticho chtěly vyjádřit jeho kontrastem“. Zvláštnu zmienku si zaslúži Smetanova Prodaná nevěsta (pozri rámček), ku ktorej Lukeš skompono val pokračovanie, kde v závere Vašek zapaľuje senník v podkroví chalupy, plamene postupne zachvacujú celé javisko aj hľadisko a opera končí druhým požiarom Národného divadla.
Najvýznamnejšou (a tiež najúplnejšou) Lukešovou operou je Úderka skomponovaná pre účely KSČ a opisujúca heroické pracovné úsilie robotníckeho kolektívu. Hlavnou postavou je Klement Gottwald (barytón) a jeho ária na Pražskom hrade je zhudobnením skutočného a kompletného prejavu prvého komunistického prezidenta k úderníkom. Toto však bolo zrejme priveľké sústo aj pre vtedajšie stranícke kádre. Lukeš spomína, že „koncem února 1952 mně Strana uložila prostřednictvím soudruha Ludvíka, abych škrtl celé poslední jednání s oním Gottwaldovým projevem ve Španělském sále a namísto toho přikomponoval nový obraz, líčící, jak vyznamenaní dělníci se opalují na mořské pláži v Bulharsku a vzpomínají na své přijetí na Hradě“.
.osudy dobrého doktora Lukeša
V súvislosti s operou Úderka napísal Lukeš vetu, ktorá sa hodí ako motto k rozprávaniu o jeho ďalšej stránke: „Je pro mne typické, že v každé době, za okupace i po okupaci, stavěl jsem se na stranu vítězících hulvátů a vysloužil jsem si tím pramálo vděčnosti.“ Počas druhej svetovej vojny pracoval Lukeš ako civilný lekár na rôznych miestach, pričom vinou svojej čoraz zjavnejšej duševnej choroby sa na žiadnom z nich dlho neudržal. Vo februári 1944 zlyhal ako lekár spôsobom, ktorý sa mu stal takmer osudným. Do nemocnice priviezli po autonehode popredného miestneho nacistu a pri jeho ošet - rovaní Lukeš prehliadol fraktúru chrbtice. Pacient na druhý deň zomrel, vdova podala na nemocnicu trestné oznámenie. O tomto vari najdramatickejšom okamihu svojho života Lukeš o vyše dvadsať rokov neskôr píše: „Byl jsem učiněn vinným za smrt onoho muže a okresní lékař radil, abych byl bez prodlení zatčen, dodav potupnou poznámku o českém sabotérovi. Tu v náhlém záchvatu hystérie jal jsem se dušovati a zaklínati, stoje před obrazem Adolfa Hit lera v kožáku s ohrnutým límcem, že nic podobného mne ani ve snu nenapadlo. ’Mein Vater!’ – volal jsem, důvěrně oslovuje zamračenou tvář Füh - rerovu. Naštěstí byla ještě v Lounech svědkyně, jakási Irena Köpflerová, kuchařka od Hitlerjugend, se kterou jsem se tahal a která dosvědčila, že by bylo obtížno najít Čecha oddanějšího velkoněmecké myšlence, Füh - rerovi a národnímu socialismu.” Keby niekto aj po týchto slovách pochyboval o tom, či Jan Lukeš znesie porovnanie s Josefom Švejkom, dávame do pozornosti ešte rámček na tejto strane. Po jeho prečítaní by hádam aj samotný Hašek musel zvolať „jestli tohle není Švejk, pak už namouduši nevím, co je to Švejk“.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.