Ratifikace Lisabonské smlouvy rozštěpila hlavní politickou stranu, přispěla k pádu vlády, a nakonec určí i výsledek příštích voleb. Průzkumy negativního vztahu veřejnosti k dalšímu prohlubování evropské integrace trvale oscilují jako barometr za proměnlivého počasí mezi 38 – 53 %.
A tak jsou zuřivé výlevy eurofederalistů na adresu prezidenta, jehož v celém sporu považují za ďábelského demiurga v pozadí celého sporu, i na dnešní dobu, tolik charakteristickou reklamou, emotivním přesvědčováním a novinářskou nadsázkou, až nebývale hysterické. Klaus je pro ně jen „trapnou historickou figurkou,“ Klaus totálně selhal, Klaus trčí v evropském prostoru „jako osamělý kůl v plotě.“ Evropské elity jej mají za trapného exota. Jak si může myslet, že on jediný má pravdu ? Vždyť nám sděluje, že vrcholní politici EU jsou nezodpovědní hlupáci. Zavání přece trapným mesianismem. Jeden komentátor dokonce přirovnal naše euroskeptiky k husitům, tedy k české pravdě proti všem.
Ti, samozřejmě byť o něco umírněnější, nezůstávají v hyperbolách pozadu. Prezidentův mluvčí prohlásil, že „Lisabonskou smlouvou zaniká Česká republika jako samostatný stát, zaniká i Evropská unie jako mezinárodní organizace a stává se novým státním útvarem.“ Jiní hovoří o byrokratickém imperialismu, který nicejskou smlouvou překročil Rubikon. Zdá se, že český prezident smlouvu nepodepíše!
Není to všechno, řekne si zmatený divák, jenom důsledkem české politiky, která se už tradičně, a teď před volbami obzvlášť, pohybuje v rovině verbální? Možná je to jen umanutost poměrně oblíbeného prezidenta kazisvěta, jež tak rozeštvala české politiky. Jiní, znechuceni našimi politky, si zase říkají: ať nám raději vládnou z Bruselu! Hysteričtí komentátoři se nepochybně vezou na vlně politického evropanství a impresivního dojmu z prestiže evropských politiků a ohromné mašinérie, jakou unie už bezpochyby je. Stačí letmý pohled na Brusel, Štrasburk, Lucemburk a Haag nebo na myriádu podpůrných unijních nadací ve všech zemích, které připravují další generace kariérních europolitiků a euroúředníků. Nevypadá pak prezident na pozadí takového panoramatu jako vzteklý trpaslík, bojující proti samé historii?
Ponechme stranou novinářskou dojmologii a podívejme se na neideologická fakta! Každá nová smlouva znamená někdy malé, někdy větší často skryté posouvání evropského integračního procesu směrem k větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států. Vytváření vlády seshora, na rozdíl od historického procesu, který byl opačný a postupně zatlačil monarchy do konstitučního kouta, znamená skutečně moc nevolené byrokracie, taková je geneze této instituce, která těžko připustí, aby ji jednou štrasburský mnohonárodní parlament nejen kontroloval, ale dokonce vytvářel.
Angličané jsou hrdí na své půltisícileté dějiny postupné demokratizace. Stát je pro ně obludný, věčně se rozpínající Leviathan a jeho moc je nutno stále omezovat. Každá vláda je jen odporná nezbytnost. Proto došlo k dělení moci: horní a dolní komora, nezávislé soudy, církve, svobodný tisk. Anglickou svobodomyslnost a omezenou vládu obdivoval Montesquieu i Voltaire. Unie naproti tomu zdědila po francouzském dirigistickém otci centralismus a po německé matce byrokratický sociální stát. Cíl měli oba podobný. Ve jménu Liberté, egalité, fraternité omezovat hloupý lid. Proto také francouzské spory tak často končí na ulici. Francouzsko-německá unie je oslavou státu. Angličané a Irové stát negují. A Češi? Těm se vybavuje vídeňský absolutismus. Historická paměť je někdy neúprosná.
Možná, že Rubikon ještě překročen nebyl, avšak Andreas Clauss, jenž na estrádách v Německu zesměšňuje unii jako nadaci pro politiky, která z německé občanky udělala podnikový průkaz, může být onen příslovečný bod obratu. Němci nemívají humor.
Nomen omen, ten druhý Clauss. Klauni a disidenti totiž obvykle ohlašují příchod revoluce.
A tak jsou zuřivé výlevy eurofederalistů na adresu prezidenta, jehož v celém sporu považují za ďábelského demiurga v pozadí celého sporu, i na dnešní dobu, tolik charakteristickou reklamou, emotivním přesvědčováním a novinářskou nadsázkou, až nebývale hysterické. Klaus je pro ně jen „trapnou historickou figurkou,“ Klaus totálně selhal, Klaus trčí v evropském prostoru „jako osamělý kůl v plotě.“ Evropské elity jej mají za trapného exota. Jak si může myslet, že on jediný má pravdu ? Vždyť nám sděluje, že vrcholní politici EU jsou nezodpovědní hlupáci. Zavání přece trapným mesianismem. Jeden komentátor dokonce přirovnal naše euroskeptiky k husitům, tedy k české pravdě proti všem.
Ti, samozřejmě byť o něco umírněnější, nezůstávají v hyperbolách pozadu. Prezidentův mluvčí prohlásil, že „Lisabonskou smlouvou zaniká Česká republika jako samostatný stát, zaniká i Evropská unie jako mezinárodní organizace a stává se novým státním útvarem.“ Jiní hovoří o byrokratickém imperialismu, který nicejskou smlouvou překročil Rubikon. Zdá se, že český prezident smlouvu nepodepíše!
Není to všechno, řekne si zmatený divák, jenom důsledkem české politiky, která se už tradičně, a teď před volbami obzvlášť, pohybuje v rovině verbální? Možná je to jen umanutost poměrně oblíbeného prezidenta kazisvěta, jež tak rozeštvala české politiky. Jiní, znechuceni našimi politky, si zase říkají: ať nám raději vládnou z Bruselu! Hysteričtí komentátoři se nepochybně vezou na vlně politického evropanství a impresivního dojmu z prestiže evropských politiků a ohromné mašinérie, jakou unie už bezpochyby je. Stačí letmý pohled na Brusel, Štrasburk, Lucemburk a Haag nebo na myriádu podpůrných unijních nadací ve všech zemích, které připravují další generace kariérních europolitiků a euroúředníků. Nevypadá pak prezident na pozadí takového panoramatu jako vzteklý trpaslík, bojující proti samé historii?
Ponechme stranou novinářskou dojmologii a podívejme se na neideologická fakta! Každá nová smlouva znamená někdy malé, někdy větší často skryté posouvání evropského integračního procesu směrem k větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států. Vytváření vlády seshora, na rozdíl od historického procesu, který byl opačný a postupně zatlačil monarchy do konstitučního kouta, znamená skutečně moc nevolené byrokracie, taková je geneze této instituce, která těžko připustí, aby ji jednou štrasburský mnohonárodní parlament nejen kontroloval, ale dokonce vytvářel.
Angličané jsou hrdí na své půltisícileté dějiny postupné demokratizace. Stát je pro ně obludný, věčně se rozpínající Leviathan a jeho moc je nutno stále omezovat. Každá vláda je jen odporná nezbytnost. Proto došlo k dělení moci: horní a dolní komora, nezávislé soudy, církve, svobodný tisk. Anglickou svobodomyslnost a omezenou vládu obdivoval Montesquieu i Voltaire. Unie naproti tomu zdědila po francouzském dirigistickém otci centralismus a po německé matce byrokratický sociální stát. Cíl měli oba podobný. Ve jménu Liberté, egalité, fraternité omezovat hloupý lid. Proto také francouzské spory tak často končí na ulici. Francouzsko-německá unie je oslavou státu. Angličané a Irové stát negují. A Češi? Těm se vybavuje vídeňský absolutismus. Historická paměť je někdy neúprosná.
Možná, že Rubikon ještě překročen nebyl, avšak Andreas Clauss, jenž na estrádách v Německu zesměšňuje unii jako nadaci pro politiky, která z německé občanky udělala podnikový průkaz, může být onen příslovečný bod obratu. Němci nemívají humor.
Nomen omen, ten druhý Clauss. Klauni a disidenti totiž obvykle ohlašují příchod revoluce.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.