Pád strany zelených, volba staronového nezáživného lídra katolíků a diskreditace předsedy socdemokratů nastoluje profesním politikům mhu před očima. Začíná jim drama jak si rozdělit zklamané voliče, na které teď dva bloky, pravý a levý, jednoduše nestačí. Najednou je to každý pes jiná ves.
Top 09 postavila do čela nejpopulárnějšího českého politika, knížete Schwarzenberga, ještě nedávno zeleného ministra zahraničí, který na pozadí hulvátských a zkorumpovaných politiků všech stran vyrostl do majestátní velikosti, a nepochybně tak probudil zasuté monarchické podvědomí českého království. Ležérní, vtipný a nezkorumpovaný džentlmen zosobňuje odpověď na otázku, zda by premiér neměl být člověk zajištěný alespoň dvaceti poctivými milióny. Nová strana se hlásí ke konzervativním hodnotám, o nichž není zatím nic známo, zřejmě i proto, aby přilákala spíš pravicové katolíky a navíc zaplnila prázdné místo na politické mapě.
Před eurovolbami se ještě zdálo, že má pravice i levice neporušitelné tvrdé jádro voličů tak okolo 27 % každá a najednou – kdo ví? Oba do nedávná zuřiví protivníci Paroubek a Topolánek mají v očích horror vacui, zvláště ten nalevo, jehož zuřivá reakce na studentskou vaječnou sprchu jej skutečně v očích veřejnosti ponížila, a jehož sliby dalších důchodů, šrotovného a progresivní daně nezapůsobily ani v generálce eurovoleb natož teď, aby jaksi omšelé přesvědčily, že jde o odpovědnou politiku na ekonomickou recesi. Jenomže už sám přízrak velké koalice by mohl politický národ pěkně vyděsit.
V nevěřícím Česku se dnes nečekaně zachvělo pravo - levé schéma, ale o renesanci tradičních evropských hodnot zřejmě hned tak nepůjde. Nemastný a neslaný předseda lidovců (křesťanských demokratů) sice kontroval, že mu členů strany přibývá, čemuž věřit nemusíme, má však pravdu, že jsou hodnoty křesťanské politiky jiné, jsou normativní. Zatímco se pravice a levice hádá o způsob a míru státního dirigismu, čili úřednického poručníkování v hospodářství, jsou obě vůči evropským civilizačním hodnotám naprosto liberální, čili lhostejné. Společnost, podle nich vlastně neexistuje, je pouhým součtem autonomních jedinců, nemá žádná práva, za to občan má jenom práva, a s výjimkou placení daní, žádné jiné povinnosti. Obě hlásí univerzální toleranci s velkým T. Vůči tzv.sociálním „deviantům“ - vrahům, extremistům, pederastům, vůči promiskuitě, potratům, eutanázii a jednou to možná bude i vůči incestu dospělých. Tady ovšem naráží novověký liberalismus na křesťanství stejně jako na islám či na pojetí lidské přirozenosti jak ji formulovali staří Řekové. Z politického úhlu trojjediné helénsko - židovsko - křesťanské tradice Evropy jsou dnešní strany liberální pravice i levice anarchické – dokladem je evidentní rozpad rodiny a školy.
Existence křesťanských lidovců je však i na evropské úrovni značně problematická. V pravolevém politickém sevření tíhnou do leva, protože straní silnější roli státu; paradoxně však stát v rukou rovnostářských aktivistických socialistů (a feministek) ničí zákazy norem a trestů autonomii rodiny a školy daleko víc než pravice.
Mohl by snad vznik nové české nekatolické konzervativní strany formulovat a obnovit neměnné lidské hodnoty bez odkazu na církev i na víru? Byl by to skutečně nevídaný paradox.
Top 09 postavila do čela nejpopulárnějšího českého politika, knížete Schwarzenberga, ještě nedávno zeleného ministra zahraničí, který na pozadí hulvátských a zkorumpovaných politiků všech stran vyrostl do majestátní velikosti, a nepochybně tak probudil zasuté monarchické podvědomí českého království. Ležérní, vtipný a nezkorumpovaný džentlmen zosobňuje odpověď na otázku, zda by premiér neměl být člověk zajištěný alespoň dvaceti poctivými milióny. Nová strana se hlásí ke konzervativním hodnotám, o nichž není zatím nic známo, zřejmě i proto, aby přilákala spíš pravicové katolíky a navíc zaplnila prázdné místo na politické mapě.
Před eurovolbami se ještě zdálo, že má pravice i levice neporušitelné tvrdé jádro voličů tak okolo 27 % každá a najednou – kdo ví? Oba do nedávná zuřiví protivníci Paroubek a Topolánek mají v očích horror vacui, zvláště ten nalevo, jehož zuřivá reakce na studentskou vaječnou sprchu jej skutečně v očích veřejnosti ponížila, a jehož sliby dalších důchodů, šrotovného a progresivní daně nezapůsobily ani v generálce eurovoleb natož teď, aby jaksi omšelé přesvědčily, že jde o odpovědnou politiku na ekonomickou recesi. Jenomže už sám přízrak velké koalice by mohl politický národ pěkně vyděsit.
V nevěřícím Česku se dnes nečekaně zachvělo pravo - levé schéma, ale o renesanci tradičních evropských hodnot zřejmě hned tak nepůjde. Nemastný a neslaný předseda lidovců (křesťanských demokratů) sice kontroval, že mu členů strany přibývá, čemuž věřit nemusíme, má však pravdu, že jsou hodnoty křesťanské politiky jiné, jsou normativní. Zatímco se pravice a levice hádá o způsob a míru státního dirigismu, čili úřednického poručníkování v hospodářství, jsou obě vůči evropským civilizačním hodnotám naprosto liberální, čili lhostejné. Společnost, podle nich vlastně neexistuje, je pouhým součtem autonomních jedinců, nemá žádná práva, za to občan má jenom práva, a s výjimkou placení daní, žádné jiné povinnosti. Obě hlásí univerzální toleranci s velkým T. Vůči tzv.sociálním „deviantům“ - vrahům, extremistům, pederastům, vůči promiskuitě, potratům, eutanázii a jednou to možná bude i vůči incestu dospělých. Tady ovšem naráží novověký liberalismus na křesťanství stejně jako na islám či na pojetí lidské přirozenosti jak ji formulovali staří Řekové. Z politického úhlu trojjediné helénsko - židovsko - křesťanské tradice Evropy jsou dnešní strany liberální pravice i levice anarchické – dokladem je evidentní rozpad rodiny a školy.
Existence křesťanských lidovců je však i na evropské úrovni značně problematická. V pravolevém politickém sevření tíhnou do leva, protože straní silnější roli státu; paradoxně však stát v rukou rovnostářských aktivistických socialistů (a feministek) ničí zákazy norem a trestů autonomii rodiny a školy daleko víc než pravice.
Mohl by snad vznik nové české nekatolické konzervativní strany formulovat a obnovit neměnné lidské hodnoty bez odkazu na církev i na víru? Byl by to skutečně nevídaný paradox.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.