Že nás alespoň v létě přestanou obtěžovat zprávy typu, co, kdo, kde a kdy o kom řekl (česká politika se totiž pohybuje většinou v rovině čistě verbální) a vyplní nás prázdninové prázdno na venku svým příjemným a plodným klidem. Že nás přestanou otravovat naše dvě státostrany, které se jako nezvaní hosté tak neúprosně zabydlily v našem domově. Jedna chce lákavými materiálními sliby rozvrátit naše (státní) finance, snad věří, že lze stvořit něco z ničeho, především však dobře ví, že na rozdíl od normálních zločinců neponese žádnou odpovědnost. Ta druhá se zabydlila ve státní podnikatelské sféře, kasu rozvracet sice nechce, je to kleptokracie a proto uznává i veřejný majetek, chce však co nejvíc pro sebe. Miluje prázdné symboly podnikatelského luxusu: jachty, žrauty a kuličky (golfové). Nechá se nestoudně fotografovat s novozbohatlíky, jejichž jediným podnikáním jsou konexe. Nevím, koho měl oslovit plakát s expremiérem a jeho kumpány v trenýrkách jako by se za nimi skrývali lobisté – pasáci politiků. Snad aby byla učiněna zadost věčnému proroctví Izaiáše: „a kurevníky vám dám za vládce.“ Jen jedno nechápu: proč už dvacet let tyhle politické podnikatele volíme? Což voliči nechápou, že smyslem demokratického občanství už dávno není jenom pravo-levý spor, ale trvalá konzervativní vzpoura v srdci občana, jenž má tvořivě obnovovat stát, svůj druhý domov? Tentokrát tu třetí volitelná strana je, byť nevíme, jak dalece je konzervativní.
Teď však ven v letní den. Nervy se konečně zklidní, vnitřní neklid ustane a člověk začne konečně koukat do blba, což je nezbytný počátek, jak obrátit svou pozornost k přírodě a dalekému horizontu.
Příroda má zvláštní estetiku, jakousi podivnou přidanou hodnotu. Její tajuplnou mlčenlivou a studenou krásu ne – lidsky dokonalých uměleckých živých tvarů, barev a vůně nemůžeme nikdy pochopit, tak jako nepochopíme svůj vlastní letní bolný pohled do tajuplné dálky. Je často zlověstná (Perun a Thor) a jenom na polidštěném obraze se stává uměním. Proto tvrdí Oscar Wilde, že příroda napodobuje umění. Teprve když se zadíváme na svůj rodný kraj, spatříme dávno zasuté kontury z dětství, které se nám vtiskly do duše v onom zářivém prozření nad vlastní úžasnou a nevěřícnou existencí. Tehdy jsme se také stali přirozenými majitely kopců, lesů a vod, nebes i hvězd. A pokud jsme nezapomněli, tak víme, že v pozadí našeho života se rozprostírá světelná propast bytí a nikoli jen „kolébka má i hrob můj“ jak zní žalozpěv národního básníka.
Vzpomínka na krajinu dětství nám připomene náš první útulný domov, zatímco příroda nás nelítostně upozorňuje, že jsme všichni cizinci a to dokonce i ve vlastní zemi.
Smyslem letního přemítání by neměla být ovšem nostalgie po ztraceném ráji, spleen či buddhistický odvrat od života. Mělo by nám připomenout kdo jsme, kam jdeme a jaký má náš krátky život tvořivý smysl. Pro někoho jsou prázdniny prázdné, pro jiného jsou velkou příležitostí nabrat odstup od veškerého hemžení a změnit svůj pohled na svět. Jestliže dnes v literatuře, ekonomice i politice převládá pocit zmaru a beznaděje, měli bychom si uvědomit, že každé zklamání je jen pouhá iluze. Naše důvody k vděčnosti a víra v prozřetelnost jsou silnější než naše síly. V každé krizi jsou ukryty počátky nových možností.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.