Když ústavní soud zrušil našim politikům zákon na zkrácení volebního období, tak ad hoc přilepený k ústavě, jenž de facto rušil její omezující smysl a zaváděl praxi oligarchie, čili moc dohodnout se ve společném zájmu, způsobil našim politikům přímo šok a v politickém národě téměř hysterii. Jako by nikdo nechápal, že většinová demokracie (holokratos) je vláda holoty a největší nebezpečí pro konstituční, tedy principiálně omezenou demokracii. Strany, jež investovali ohromné prostředky do volební kampaně, se spikli po druhé a ve chvatu odsouhlasili obecnou změnu a pro tentokrát naprosto ústavní princip rozpuštění sněmovny.
Jenže ouha! Těsně před hlasováním Sociální demokracie v čele s Jiřím Paroubkem ucukla a rozpustit sněmovnu neumožnila. Proč? Doznala, že je to pro stranu a jejího vůdce nevýhodné. Bude to stát půl milardy korun, které strany dohromady vynaložily, pochybenou z kuloárů ovládanou loutkovou vládu až do vesny (nepřímou velkou koalici) a likvidaci malých stran. Paroubka to prý může stát důvěru voličů, tahle třetí lež o veřejném zájmu mu tentokrát už neprojde. A se lhářem prý jeho podvedení političtí konkurenti už příště dohody uzavírat nebudou. Kéž by! Expremiér Topolánek dokonce podal na protest poslaneckou demisi.
Není pochyb, že se Paroubek, hloubavý čtenář volebních preferencí, zalekl. Poslední průzkumy jsou sice rozkolísané, ale zdá se, že pravice dotahovala. A nelítostný listopad hrozí špatným počasím, což odradí asociální voliče z české pivnice, a také dvacetiletým výročím převratu, což neformální koalici socialistů s komunisty nijak neprospěje. Odkladem se sociální byrokraté zbaví odpovědnosti i v případě, že by vyhráli, nebudou muset vyhazovat byrokraty a omezovat státní rozpočet. Příkladem mohl být Paroubkovi i anglický socialistický prémiér Gordon Brown, který také v poslední chvíli před předčasnými volbami ucukl. Jenomže on rozhoduje sám a pověsti zbabělce se už nikdy nezbaví. Ze všeho nejvíce však tenhle „geniální“ tah poškodil novou stranu Top 09. Ta mohla pořádně zamíchat kartami obou státostran. Teď jí jsou tisíce plakátů se sympatickým knížetem Schwarzenbergem nanic, pel novoty ztratí a vyhozených dvacet miliónů bude po druhé před jarními volbami těžko shánět.
Jak jsme se mohli k takové technokracii dopracovat? Jednoduše, jak by řekl můj dávný profesor politiky. Sociální demokracie kdysi legitimně bojovala proti vykořisťování dělníků. Věřila i na státní úřednický kapitalismus. Nakonec byla přinucena tuto víru opustit, státní podniky na Západě krachovaly a na Východě se ekonomicky zhroutilo celé socialistické impérium. A tak ji zůstala jen víra, že lze beztrestně rozdávat ze státního deficitu podprůměrným (kterých je hodně) a skutečně potřebným (kterých je málo). A tak jako krachovaly zestátněné podniky, hrozí dnes krachy státních rozpočtů. Největším krachem je ale morálka sociálních demokratů. Ta se prostě vypařila. Relativně bohatá společnost už socialisty nepotřebuje a demagogie sociálního státu jen špatně zakrývá čirou chtivost vlády. Moc nemůže existovat jen tak, nahá, potřebuje se zakrýt pohádkami. Když však pohádky narazí na tvrdou realitu, je potřeba „se spojit i s Marťany,“ jak prohlásil sám Paroubek, nebo vytvořit rudohnědou koalici jako Robert Fico na Slovensku.
Tristní je stav blamované demokracie. Proč jsme dopustili, aby politici vydělávali (i bez korupce a bez dozorčích prebend) desetkrát tolik než průměrný občan? Proč jsme z nich nadělali politické podnikatele, kteří jenom přemýšlí, jak nás napálit? Proč máme rovné hlasovací právo nerovných občanů, takže mnohdy rozhoduje nejnižší iracionální společenský jmenovatel?
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.