Tu dostala politoložka Elinor Ostromová (76) za zapomenutou kompilační práci dokazující, že kolektivní správa veřejných zdrojů, jako jsou vody, lesy, pastviny může fungovat, přestože ekonomové doporučují privatizaci a zcela výjimečně státní dozor. Ještě horší je to s druhým polovičním nobelistou Oliverem Williamsonem (77), kdysi populárním obrazoboreckým ekonomem, jenž se pokoušel dokázat, že se firemní hierachie chovají netržně, vytvářejí oligarchie, takže model nabídky a poptávky klasické teorie vlastně neplatí. Bohužel se mu žádných následovníků nedostalo, až teď v době recese a státních intervencí jeho nápad chtěla oživit Nobelova komise. S jakým cílem, si můžeme snadno domyslet.
Jak jsem tak truchlivě přemítal nad dnešními Skandinávci, padl můj zrak na plakát oznamující přednášku profesorky Deirdre McKloskey z Chicagské univerzity pod názvem „Proč jsme tak bohatí? Meze ekonomického rozumu.“
A skutečně. Od neolitu až po konec 18. století se nikde na světě průměrný příjem na hlavu příliš neodchyloval od hodnoty chudinských dnešních 3 dolarů na den. A když se to občas zvednout povedlo, tak jako objevem trojpolního systému a plužního koně ve 13. století, hned upadli lidé do tzv. Malthusovy pasti, přemnožili se totiž a vypukl hladomor. Zhruba od roku 1800 však životní úroveň nejdříve v Anglii potom v celé eurozápadní civilizaci s výchylkami válek a období centrálního plánování nepřetržitě stoupá až na dnešní třicetinásobek a to za pouhých dvě stě let. Ekonometrické modely investic tu nic nepomohou a historická vysvětlení také nestačí. Vždyť lidstvo obchodovalo odjakživa a bohaté italské republiky mimo vynálezu podvojného účetnictví koeficient trvalého růstu nepřinesly. Věda a technické vynálezy existovaly kdysi v daleko větší míře v Číně, která už před Kristem znala střelný prach, knihtisk a plynové lampy. Čínští mandarini považovali technické objevy nanejvýš za neškodné hrátky. Říká se, že průmyslovou revoluci předcházel velký rozvoj vědy, zvláště Newtonovy fyziky. Zcela jistě. Aby se však vynálezy masově rozšířily, bylo zapotřebí ohromné společenské proměny. A ta během 18. století v Anglii nastala: svoboda jednotlivce, ochrana vlastnictví, decentralizovaná administrativa, vláda zákona a prestiž středostavovského parlamentu. Republika (et regale) měla nepatrný počet titulované šlechty (primogenitura), a tu se zrodil nový společenský idol: bohabojný džentlmen. Člověk, který ztělesňoval etiketu, píli, podnikavost a poctivost. Anglie začala uctívat i své vynálezce, James Watt má sochu ve Westminsterské katedrále, ačkoli nebyl ani anglikán. Z rostoucí měšťanské vrstvy pocházeli slavní premiéři Peel, Gladstone i Disraeli.
Profesorka McCloskey říká: obchodníci, bankéři a burziáni nebývali ve feudální chudé společnosti ve velké vážnosti (ztěží projde boháč do království uchem jehly), dokud se neobjevil nový typ zázračného průmyslového podnikatele. Čest dostala nový význam, ze společenského postavení se stala honestum, pravdomluvností. „Lorda z Vás sire udělat můžu“, řekl jednou anglický král, „džentlmena stěží!“ Vzpomínám na školní příklad hospodářského zázraku: jedna bedna za dvě hodiny manufakturně vyrobených hřebíků (v době kontinentální ruční výroby) vydělala na týdenní životní náklady obyvatel Manchesteru.
Buďto se Evropa vrátí k svobodnému trhu a ke kapitalistickým ctnostem nebo se dostane do područí mandarinů, Čína se jich už téměř zbavila.
Jak jsem tak truchlivě přemítal nad dnešními Skandinávci, padl můj zrak na plakát oznamující přednášku profesorky Deirdre McKloskey z Chicagské univerzity pod názvem „Proč jsme tak bohatí? Meze ekonomického rozumu.“
A skutečně. Od neolitu až po konec 18. století se nikde na světě průměrný příjem na hlavu příliš neodchyloval od hodnoty chudinských dnešních 3 dolarů na den. A když se to občas zvednout povedlo, tak jako objevem trojpolního systému a plužního koně ve 13. století, hned upadli lidé do tzv. Malthusovy pasti, přemnožili se totiž a vypukl hladomor. Zhruba od roku 1800 však životní úroveň nejdříve v Anglii potom v celé eurozápadní civilizaci s výchylkami válek a období centrálního plánování nepřetržitě stoupá až na dnešní třicetinásobek a to za pouhých dvě stě let. Ekonometrické modely investic tu nic nepomohou a historická vysvětlení také nestačí. Vždyť lidstvo obchodovalo odjakživa a bohaté italské republiky mimo vynálezu podvojného účetnictví koeficient trvalého růstu nepřinesly. Věda a technické vynálezy existovaly kdysi v daleko větší míře v Číně, která už před Kristem znala střelný prach, knihtisk a plynové lampy. Čínští mandarini považovali technické objevy nanejvýš za neškodné hrátky. Říká se, že průmyslovou revoluci předcházel velký rozvoj vědy, zvláště Newtonovy fyziky. Zcela jistě. Aby se však vynálezy masově rozšířily, bylo zapotřebí ohromné společenské proměny. A ta během 18. století v Anglii nastala: svoboda jednotlivce, ochrana vlastnictví, decentralizovaná administrativa, vláda zákona a prestiž středostavovského parlamentu. Republika (et regale) měla nepatrný počet titulované šlechty (primogenitura), a tu se zrodil nový společenský idol: bohabojný džentlmen. Člověk, který ztělesňoval etiketu, píli, podnikavost a poctivost. Anglie začala uctívat i své vynálezce, James Watt má sochu ve Westminsterské katedrále, ačkoli nebyl ani anglikán. Z rostoucí měšťanské vrstvy pocházeli slavní premiéři Peel, Gladstone i Disraeli.
Profesorka McCloskey říká: obchodníci, bankéři a burziáni nebývali ve feudální chudé společnosti ve velké vážnosti (ztěží projde boháč do království uchem jehly), dokud se neobjevil nový typ zázračného průmyslového podnikatele. Čest dostala nový význam, ze společenského postavení se stala honestum, pravdomluvností. „Lorda z Vás sire udělat můžu“, řekl jednou anglický král, „džentlmena stěží!“ Vzpomínám na školní příklad hospodářského zázraku: jedna bedna za dvě hodiny manufakturně vyrobených hřebíků (v době kontinentální ruční výroby) vydělala na týdenní životní náklady obyvatel Manchesteru.
Buďto se Evropa vrátí k svobodnému trhu a ke kapitalistickým ctnostem nebo se dostane do područí mandarinů, Čína se jich už téměř zbavila.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.