A nejen to, odvážil se svůj podpis podmínit výjimkou z tzv. charty evropských práv, aby vyhnaní čeští Němci nemohli snad žádat náhradu za zkonfiskovaný majetek. Píchl i do nacionalistických resentimentů a přivodil slovní poprask na Slovensku a v Maďarsku. A kdoví zda vůbec podepíše. Tím na sebe okamžitě strhnul podporu českého lidu, kterému byl dosud Lisabon čumafuk, a veškeré snahy omezit prezidentovy pravomoci či dokonce jej postavit před soud za velezradu vyzněly naprázdno. V té vřavě dokonce i většina vzdělaných Klausových odpůrců zapomněla, že žije v „konstituční“ demokracii, kde je prezidentovo právo podepsat či nepodepsat mezinárodní smlouvy stejně nezávislé jako každá komora parlamentu.
Před hradem i za hradem protestují hloučky příznivců a odpůrců smlouvy i prezidenta, euroskeptická blogosféra má svého hrdinu nejen v Česku a eurooptimisté spílají: škůdce republiky, trapný šašek, chce se jen zviditelnit, stejně podepíše a místo komisaře dostaneme sankce. A nejpopulárnější český bavič Jan Kraus: „Klaus je úlisnej, hraje na nejsprostší city, pohrdám jím.“ A nejpopulárnější český teolog Tomáš Halík se za prezidenta stydí a konspirativně o něm tvrdí, že je vydírán imperiální Moskvou. Europesimisté zase tiše doufají, že přece jen nepodepíše a stane se hrdinou a mučedníkem. A na podporu prezidenta přijel s přednáškou do Prahy slovutný konzervativní filozof a europoslanec Ryszard Legutko.
Jak je vůbec možné, že ve vztahu k Unii vyvolává politika jen nadšení a nenávist, pesimismus a optimismus, často i hysterii, a pro spravedlnost dodejme, na obou stranách barikády? Ti, co budují jednotný evropský stát, považují svoji vizi nejen za ideální a správnou, ale hlavně za naprosto samozřejmou a nezpochybnitelnou jako kdysi hlasatelé marx-leninismu nebo dnešní islamisté, takže každá námitka či dokonce odpor je zlo. Odpůrce Unie rozčiluje právě tahle fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize. S idealismem sektářů nelze diskutovat a když to vypadá, že si udělali živobytí z toho, že vám berou střechu nad hlavou, je to na zabití. Takhle vznikají občanské války. Kam to až dotáhli američtí federalisté se svým idealismem? A to měli na své straně, na rozdíl od těch našich, společnou demokratickou tradici, národ i řeč. A státy Unie měly velmi mělké historické kořeny.
Nezaujatý mimozemšťan by se musel notně divit. Od Laekenské konference, která měla zjednodušit pravidla Unie, zprůhlednit fungování, uzákonit audit (neexistuje už 12 let), vymezit vztah centra k vládám a přiblížit Unii voličům, uplynulo osm krušných let. Byla protlačena, přestože propadla ve třech z šesti referend. Deset vlád nedodrželo slib ratifikace. Vznikl zmatený dokument, který sice umožňuje většinové hlasování v Radě, ale hlavně dává evropskému parlamentu právo, aby spolurozhodoval napůl s Komisí. A tady je další vítězství unionistů kámen úrazu. Zatímco se reprezentanti států zásluhou veta dohodnout museli, parlament je nepolitická zájmová korporace, která na legitimní vlády kašle. Ta bude teď chtít ještě větší moc, rozpočet i více regulací.
A co na to filozof? Demokracie, jak víme, není vládou ideologie ani většiny, EU však vládou ideologie (evropeismus mýtického lidu) i jakési většiny je. Vzniká kontinuálně, ne volbami, které povýší ctihodnou opozici na vládu, nýbrž každým rozhodnutím Rady EU, čili dočasných ministrů vlád. Postrádá legitimitu, a tak je opozice z principu nepřítel, vzpomínáte: nenecháme si rozbíjet… Zda bude tahle diktatura benevolentní, je proto otázkou emocí, pesimismu nebo optimismu.
Před hradem i za hradem protestují hloučky příznivců a odpůrců smlouvy i prezidenta, euroskeptická blogosféra má svého hrdinu nejen v Česku a eurooptimisté spílají: škůdce republiky, trapný šašek, chce se jen zviditelnit, stejně podepíše a místo komisaře dostaneme sankce. A nejpopulárnější český bavič Jan Kraus: „Klaus je úlisnej, hraje na nejsprostší city, pohrdám jím.“ A nejpopulárnější český teolog Tomáš Halík se za prezidenta stydí a konspirativně o něm tvrdí, že je vydírán imperiální Moskvou. Europesimisté zase tiše doufají, že přece jen nepodepíše a stane se hrdinou a mučedníkem. A na podporu prezidenta přijel s přednáškou do Prahy slovutný konzervativní filozof a europoslanec Ryszard Legutko.
Jak je vůbec možné, že ve vztahu k Unii vyvolává politika jen nadšení a nenávist, pesimismus a optimismus, často i hysterii, a pro spravedlnost dodejme, na obou stranách barikády? Ti, co budují jednotný evropský stát, považují svoji vizi nejen za ideální a správnou, ale hlavně za naprosto samozřejmou a nezpochybnitelnou jako kdysi hlasatelé marx-leninismu nebo dnešní islamisté, takže každá námitka či dokonce odpor je zlo. Odpůrce Unie rozčiluje právě tahle fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize. S idealismem sektářů nelze diskutovat a když to vypadá, že si udělali živobytí z toho, že vám berou střechu nad hlavou, je to na zabití. Takhle vznikají občanské války. Kam to až dotáhli američtí federalisté se svým idealismem? A to měli na své straně, na rozdíl od těch našich, společnou demokratickou tradici, národ i řeč. A státy Unie měly velmi mělké historické kořeny.
Nezaujatý mimozemšťan by se musel notně divit. Od Laekenské konference, která měla zjednodušit pravidla Unie, zprůhlednit fungování, uzákonit audit (neexistuje už 12 let), vymezit vztah centra k vládám a přiblížit Unii voličům, uplynulo osm krušných let. Byla protlačena, přestože propadla ve třech z šesti referend. Deset vlád nedodrželo slib ratifikace. Vznikl zmatený dokument, který sice umožňuje většinové hlasování v Radě, ale hlavně dává evropskému parlamentu právo, aby spolurozhodoval napůl s Komisí. A tady je další vítězství unionistů kámen úrazu. Zatímco se reprezentanti států zásluhou veta dohodnout museli, parlament je nepolitická zájmová korporace, která na legitimní vlády kašle. Ta bude teď chtít ještě větší moc, rozpočet i více regulací.
A co na to filozof? Demokracie, jak víme, není vládou ideologie ani většiny, EU však vládou ideologie (evropeismus mýtického lidu) i jakési většiny je. Vzniká kontinuálně, ne volbami, které povýší ctihodnou opozici na vládu, nýbrž každým rozhodnutím Rady EU, čili dočasných ministrů vlád. Postrádá legitimitu, a tak je opozice z principu nepřítel, vzpomínáte: nenecháme si rozbíjet… Zda bude tahle diktatura benevolentní, je proto otázkou emocí, pesimismu nebo optimismu.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.