A přesto jsou chystané oslavy dvacátého výročí 17. listopadu v Praze nějak nedomrlé, neduživé a rozpačité. Prezident vydal k výročí polemickou knihu, v níž bilancuje popřevratové období, Petr Pithart, vydal jinou, která devětaosmdesátý vysvětluje. Několik konferencí, pár pietních akcí a demonstrací vlasteneckých ministran. Jeden koncert „Dvacet let bez opony“ a ze světových politiků jen Madeleine Allbrightová.
Svoboda je především velký paradox. Jakmile je, tak už zanedlouho vidět není, stane se samozřejmou. Je jako čirý vzduch, jenž pořádně obnaží všechny neduhy a nedostatky společnosti, státu i politiky. A že jich bylo! Těch resentimentů, zkažených životů, nedokončených restitucí a ekonomický návrat bývalé nomenklatury! A
dokonce i nevítaný a nechtěný rozpad čechoslovakistického státu. A tak lidé, zvláště ti starší, mrzutí z toho, že není, tak jak očekávali a doufali, mají ke slavení chuť pramalou.
Potom je tu zrádná a milosrdná paměť, která pro naši psychickou rovnováhu, barví na růžovo zlou minulost, a vzpomíná jen na to dobré, vždyť i v koncentračním táboře existovalo mládí, láska, pěkné počasí a šťastné okamžiky. V celoživotním táboře upadajícího socialismu se leckdo i sice relativně leč subjektivně slušně zabydlil, o kariéristech ani nemluvě.
Svoboda totiž vyžaduje zápas a oběti. A tahle spadla s nebe, nikdo ji nevzýval ani nečekal. A je-li pravda, že za ta čtyři desetiletí prošlo komunistickou stranou Československa sedm milónů lidí (Václav Havel), nemohlo být jejich osvobození (i oni byli totiž propuštěni) víc než rozpačité. Oddychli si a chtěli zapomenout, ale jistě s existenčními obavami, zda jim to nový režim nebude mít za zlé.
A přece jenom máme koho oslavovat. O záchranu naší civilizace se zasloužili velcí hrdinové i nechtění statisté Prozřetelnosti (Gorbačov). Staletí se už Evropa potýká s radikalismem, jenž nás chce vysvobodit z morálky a ze všech svatých loajalit vůči rodině, společenství i státu, ze všech tradic i dobrých zvyků, a slibuje nám v různých obměnách stále stejný sociální ráj rovnostářského manažerského kolektivismu. Liberté - avšak nikdy ne v řádu, v tradici a transcendenci, ale vždy jen s egalité, s fasces, s národním a nakonec i mezinárodním socialismem. Boj o evropskou cilizaci stál už hekatomby mrtvých, ale na to poslední impérium (zatím) ježící se nukleárními raketami se už nedostávalo konzervativním obráncům svobody sil; vždyť museli neustále doma zápasit s jeho sympatizanty a souputníky.
A tu náhle, kdy to už nikdo nečekal, a kdy impérium ideologicky unavené a vyčerpané vlastní samožernou ekonomikou i expanzí do všech kontinentů, povstal na ruské zemi gigantický soudce Gulagu i socialistické utopie, a sověti začali rapidně ztrácet po světě své přívržence. A stejně nečekaně ze samého papežského stolce zazněl neoblomný hlas v obraně sociálního a duchovního řádu, člověka s osobním prožitkem totalitarismu, jenž nemohl zůstat oslyšen v jeho vlasti, jež se jediná v impériu nacházela ve stavu psychické permanentní revolty. A je tu ještě třetí osoba, jeden skromný hlas v pozadí, který s nenapodobitelným úsměvem dodal Američanům odvahu a přesvědčil je, že lze i v ozbrojené studené válce porazit „impérium zla.“
Postavme tedy alespoň my triumvirátu našich záchranců triumfální oblouk v našich myslích, anti svět sociálních rovnostářů to za nás nikdy neudělá.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.