Monumentální impozantní stavby Madridu hlásají mrtvou slávu mrtvého impéria. Teprve, když se dozvíme, že se syn našeho císaře Karla V. rozhodl postavit nové hlavní město (1561), vidíme náhle procovskou renesanční geometrii i široké nekonečné bulváry od paláce k paláci, od katedrály ke katedrále v pravém světle onoho zbohatlíka. Španělské galéry přivážely tolik inflačního zlata, že chudlo Zaalpí a chystalo se k reformaci a třicetileté válce, zatímco katolický král chtěl snad konkurovat papeži.
Osamělý je turista uprostřed mohutného davu velkoměsta; může sympatizovat s žebrajícími bezdomovci. Je na chvíli také jedním z nich, i když se večer navrátí do luxusního nehostinného hotelu. Má neklidné spaní. Musí nazítří navštívit muzea, galerie, kostely. I ty přežily impérium a nevěřící dav nevěřícně zírá na nepochopitelně smyslnou barokní slávu mučedníků a nebeských kolonií, na lebku s nápisem memento mori. To teprve smyslnost racionálního věku, odpoutaná od posmrtného života, probudí opravdový zájem mladistvých. Ti dnes opět uctívají prastaré bohy a bohyně: Mam-on, Ištar a Kaliope čili bohatství, sexu a slávy pozemské, proti nimž kdysi tak úspěšně bojovali Levité neviditelného Boha.
Předimenzované katedrály a baziliky katolických imperátorů někde v koutku jakoby se styděly za tu zašlou a marnou slávu, skromně a téměř neslyšně malému hloučku zestárlých Francových dětí hlásají slovo Boží. Evropské mocnosti se zhroutily do Evropské unie a ta má dnes nové bohy. Uctívá Toleranci, Práva a Rovnost. Je ctnostná ve své snášenlivosti postmoderních identit, nenávidí však konverzi a neskrývá své protiřímské zaujetí. Francouzskou odlukou církve a státu vytlačila kazatele z Ágory. Musíte je sami pilně hledat.
Asketický, mladistvě vyhlížející kazatel v šeru ambony jásá nad astrofyzikou a moderní kosmologií. Věda objevila alfu a omegu našeho vesmíru, ve zlomku vteřiny i vznik veškerého prostoru, času a energie a žádné ateistické hypotézy materiálního nekonečna neobstojí. Biologie poukázala na další převratný zásah ve vývoji. DNA – mapa živé buňky, která je schopna sebeorganizace a reprodukce, má svůj životní cíl, a nikdy takový záměr nevyčteme z neživé hmoty anorganické chemie. Ateistický protimluv věčného vývoje se obrátil sám proti sobě. Tvůrce zjevuje svoji mysl, svou racionalitu. „Vědci ovšem bývají mizerní filozofové a ti, kteří věří v náhodu, nic neobjeví“ (Albert Einstein).
Člověk, hřímá kazatel, je materiální a duchovní bytost zároveň. Srdce našeho města dnes pulzuje honbou za materiálním úspěchem, náš život je však zaměřen k duchovnímu cíli. „Naše pozemská existence je tranzitní stanice na cestě vzhůru, nesmíme zakopnout a padnout ani prodlévat na příčce žebříku… Žádné zákony fyziky ani fyziologie nevyjeví nesporný záměr Tvůrce, jenž ve dne v noci, den za dnem, spolupracuje na našem životě a udržuje energii naší existence. Jakmile nás jeho podpora opustí, umíráme. A to platí i v životě celé planety, kde se Boží duch pohybuje s nemenší silou, bez níž by se propadla do nicoty. Tohle musíme pochopit v naší temné a strašlivé hodině úzkosti.“
Až když jsem se ponořil do proudu mechanické energie velkoměsta, před níž varoval kazatel, všiml jsem si v rukopisu, že závěrečná slova jsou citátem z projevu Alexandra Solženicyna. Duch vane, kam chce. A na večerním koncertu laškovných madrigalistů mě chvílemi zamrazilo z Imperiálního Majestátu Jediné Nekonečné Bytosti.
Osamělý je turista uprostřed mohutného davu velkoměsta; může sympatizovat s žebrajícími bezdomovci. Je na chvíli také jedním z nich, i když se večer navrátí do luxusního nehostinného hotelu. Má neklidné spaní. Musí nazítří navštívit muzea, galerie, kostely. I ty přežily impérium a nevěřící dav nevěřícně zírá na nepochopitelně smyslnou barokní slávu mučedníků a nebeských kolonií, na lebku s nápisem memento mori. To teprve smyslnost racionálního věku, odpoutaná od posmrtného života, probudí opravdový zájem mladistvých. Ti dnes opět uctívají prastaré bohy a bohyně: Mam-on, Ištar a Kaliope čili bohatství, sexu a slávy pozemské, proti nimž kdysi tak úspěšně bojovali Levité neviditelného Boha.
Předimenzované katedrály a baziliky katolických imperátorů někde v koutku jakoby se styděly za tu zašlou a marnou slávu, skromně a téměř neslyšně malému hloučku zestárlých Francových dětí hlásají slovo Boží. Evropské mocnosti se zhroutily do Evropské unie a ta má dnes nové bohy. Uctívá Toleranci, Práva a Rovnost. Je ctnostná ve své snášenlivosti postmoderních identit, nenávidí však konverzi a neskrývá své protiřímské zaujetí. Francouzskou odlukou církve a státu vytlačila kazatele z Ágory. Musíte je sami pilně hledat.
Asketický, mladistvě vyhlížející kazatel v šeru ambony jásá nad astrofyzikou a moderní kosmologií. Věda objevila alfu a omegu našeho vesmíru, ve zlomku vteřiny i vznik veškerého prostoru, času a energie a žádné ateistické hypotézy materiálního nekonečna neobstojí. Biologie poukázala na další převratný zásah ve vývoji. DNA – mapa živé buňky, která je schopna sebeorganizace a reprodukce, má svůj životní cíl, a nikdy takový záměr nevyčteme z neživé hmoty anorganické chemie. Ateistický protimluv věčného vývoje se obrátil sám proti sobě. Tvůrce zjevuje svoji mysl, svou racionalitu. „Vědci ovšem bývají mizerní filozofové a ti, kteří věří v náhodu, nic neobjeví“ (Albert Einstein).
Člověk, hřímá kazatel, je materiální a duchovní bytost zároveň. Srdce našeho města dnes pulzuje honbou za materiálním úspěchem, náš život je však zaměřen k duchovnímu cíli. „Naše pozemská existence je tranzitní stanice na cestě vzhůru, nesmíme zakopnout a padnout ani prodlévat na příčce žebříku… Žádné zákony fyziky ani fyziologie nevyjeví nesporný záměr Tvůrce, jenž ve dne v noci, den za dnem, spolupracuje na našem životě a udržuje energii naší existence. Jakmile nás jeho podpora opustí, umíráme. A to platí i v životě celé planety, kde se Boží duch pohybuje s nemenší silou, bez níž by se propadla do nicoty. Tohle musíme pochopit v naší temné a strašlivé hodině úzkosti.“
Až když jsem se ponořil do proudu mechanické energie velkoměsta, před níž varoval kazatel, všiml jsem si v rukopisu, že závěrečná slova jsou citátem z projevu Alexandra Solženicyna. Duch vane, kam chce. A na večerním koncertu laškovných madrigalistů mě chvílemi zamrazilo z Imperiálního Majestátu Jediné Nekonečné Bytosti.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.